Lomikare, Lomikare, do roka ha do dne zvu tě na Boží súd, zvolal prý chodský vůdce Jan Kozina, když ho skoro na den přesně před 322 lety vedli v Plzni na popravu. Řečený Lomikar pak do roka ha do dne opravdu zemřel; i stojí možná za zamyšlení, nemá-li též dnešek svá do roka ha do dne, a jaká.
Vyjde někdy v tisku článek rezolutní, přesně vědoucí, co nemá být a co by místo toho býti mělo; tu nezaškodí vzít nůžky, článek si vystřihnout a založit. Do roka a do dne se ukáže, nakolik je jeho problematika ještě aktuální, a co už pomalu začíná obrůstat mechem zapomnění. Loni touto dobou například byla bezesporu nejaktuálnějším tématem volba jistého Donalda Trumpa za presidenta Spojených států amerických. Američanům se zřejmě zamlouval, takže ho zvolili. Levicově liberální intelektuálstvo po obou stranách Atlantiku na něm naopak nenacházelo chlupu dobrého, i spustilo náramný pokřik včetně temných předpovědí, jak teď všechno půjde s kopce a nakřivo s Amerikou i s celým světem, když takový nekňuba… I vyjímám ze svého archivu článek – nepovím z které tiskoviny, jelikož vyjít mohl v tom rámusu kdekoliv – z listopadu loňského roku, a porovnávám se současným stavem věcí. Levicové intelektuálstvo… no, ne že by se mezitím do toho proklínaného Trumpa zamilovalo. Ale už mu není tak důležitý, hromada jiných problémů vystoupila do popředí a říká si o řešení, ze všeho nejnaléhavěji problém uprchlický.
Také k němu ještě před nedávnem zaujímalo oficiální mínění – na rozdíl od mínění veřejného, rozlišujme, prosím, ty dva pojmy – velice shovívavé stanovisko. Musíme mít pochopení pro ty ubohé, pronásledované lidi, zněl tenor tiskových úvah a politických prohlášení, prchají před válkou, před rozvratem, trochu jim vypomůžeme a oni se jistě brzy integrují, je mezi nimi mnoho odborníků, tolik potřebných pro naše řemesla a průmysl… dnes by už nikdo takové řeči nevypustil z huby, aby nebyl směšný. Potvrdilo se, co beztak věděl kdekterý populista už dávno: neprchají žádní ubozí, nýbrž pěkně zámožní, protože jen tací si mohou dovolit sáhnout do pytlíka pro těch pět až deset tisíc dolarů, co si tak převaděčský průmysl účtuje za své služby; a pronásledovaní také sotva. Nikdo je z jejich zemí nehoní, ale rozhodli se odejít sami, jelikož to pokládají za ekonomicky výhodnější. O tolik potřebných odbornících a brzké integraci pak škoda řeči. Jediné co souhlasí, je rozvrat; ale i ten si svými sektářskými pranicemi vesměs způsobili sami.
Zdá se, jako by opravdu existoval jakýsi dějinný princip – nazvěme jej Lomikarův – dle nějž se pošetilosti, povrchnosti a pokrytectví po uplynutí nedlouhé doby (nemusí to být přesně rok ha den) vyjeví v podobě následků, zpravidla už neodčinitelných. Na druhou stranu lze Lomikarovu principu přičíst i jistý ozdravný účinek. Jsme dnes poučenější; chápeme už, že šlechetný úmysl může mít a také přečasto mívá sakramentsky nešlechetné následky. Přesněji dovedeme rozlišit iluzi od skutečnosti, ono věčné co jest, a co by dle číhosi osvíceného zdání býti mělo. Víme už nebo alespoň tušíme, že optimismus je nejjistější cestou do pekel. Že budoucnost má v zásobě všelicos neodhadnutelného; a máme-li se ni připravit, je lépe počítat s alternativami spíš temnými a nejtemnějšími než s růžovoučkými. Především však jsme ochotnější si připustit, odkud nám kyne skutečná hrozba na rozdíl od vcelku pominutelných lapálií. Vcelku pominutelná je volba toho či onoho politického velmože, byť i nešel pod nos intelektuálním nabadatelům, jak tomu jest v případě již zmíněného D. Trumpa. Skutečná hrozba naproti tomu tkví v příšerném přemnožování lidu tzv. rozvojových zemí (tak nevím: nevymyslel si někdo tu rozvojovost z legrace?) a jeho důsledku, přelévání populačních přebytků do zatím jakž takž úživné Evropy. Tím hůř, jde-li o přebytek vyznání islámského, kteréžto zjištění by ještě před rokem bylo koledováním o cejch islamofoba, rasisty a kdovíčeho ještě, blahodárným působením Lomikarova principu jsou však dnes i nejhorlivější hlasatelé stejné hodnoty všech věr a vyznání s udílením cejchů opatrnější.
Zvláště když nás sami synové Prorokovi ve své dobrotě upozorňují, nač si máme dávat pozor. Konalať se nedávno v Londýně demonstrace britských muslimů, v jejímž čele byly neseny transparenty s následujícími hesly: Setněme hlavy všem, kdo urážejí islám! Evropo, vezmi si poučení z 11. září! Připravte se na opravdový holokaust! Islám bude vládnout světu! Svobodo, jdi do pekla! A tak dále a podobně. No? Ještě si někdo myslí, že islám je náboženstvím míru? Nebo dokonce náboženstvím lásky, jak jsem také už někde četl? Ona je, pravda, takových řvounů mezi muslimy jen nepočetná menšina. Také jsem ale nikde nezaznamenal protidemonstraci umírněných muslimů; i lze míti za to, že se s nenávistnými hesly sice neztotožňují, ani jim však nejsou nijak zvlášť proti mysli. Ale ať umírnění nebo neumírnění: bylo by zajímavé zvědět, proč tedy do té Anglie utíkali, když mohli mít islám v celé nádheře doma. Stejně zajímavá by byla odpověď na otázku, odkud by brali své sociální a jiné podpory, kdyby v tom Londýně dosáhli svého. Jenže tak se ptáme my, nevěřící. Muslim má zato, že vše se děje z nezbadatelné vůle Alláhovy; tudíž ne on sám utíkal do Anglie, nýbrž ten, kterýž je Slitovný a Milosrdný, ho tam poslal; a když ho tam už poslal, také se jistě přičiní o jeho obživu. Neboť kdo chce tvrdit že Alláh, jsa velmi doslovně všemohoucí, neuměl by v případě potřeby zařídit vyplácení dávek? Avšak dosti legrace.
Jsou to dva světy, my a oni, dva navzájem se vylučující životní způsoby. Dokud evropskou civilizaci dělily od ostatních širé plochy moře a pouští, byly všelijaké vzteky a tahanice, každý ale zůstával kam ho osud postavil a existenci druhých, ať v dobrém či ve zlém, příliš neovlivňoval a ani nemohl. Došlo ale k vzájemnému průniku a tím i k tomu, co autor stejnojmenné knihy Samuel P. Huntington nazval Střet civilizací. Ledaže se malinko spletl: civilizací napočítal devět - nebudu je teď po něm přepočítávat – předpověděv, že války a podobné žerty se budou konat na styku všech devíti bez rozdílu. Skutečnost je příznivější, i když ne o moc: různice všech druhů a stupňů se dějí výhradně na styku západní civilizace s islámskou, a nyní už nejen na styku, nýbrž v samém srdci Západu. Co teď s tím…
Snad abychom si urovnali slovník. Islám nazývá sám sebe náboženstvím míru; a opravdu, jest slovo islám odvozeno přesmyčkou z arabského as-salamu = mír. Přijde ovšem na to, co jím je míněno. Pro jednoho je mír stav dosažený dohodou mezi rozumnými lidmi, že se nebudou dál prát, ale vyřeší vzájemné spory vyjednáváním či jinou nenásilnou cestou. Pro druhého je mírem stav, kdy hloupý protivník vyklidil kus předmostí, z nějž bude vykročeno k dalšímu šíření moci. Jak ostatně dokládá sám korán, súra Muhammad, verš 37: Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu! Sejměme tudíž klapky z očí svých a hleďme, aby islám, náš sám sebou prohlášený protivník, nejenže neměl převahu, ale ani se nedomníval, že by ji mohl získat. Střet civilizací tak ze světa nezmizí, ale stane se z něj - doufejme –konkurenční vztah jako v kterémkoli konání lidském. S tím bychom mohli být spokojeni.
Nebo tak aspoň se jeví stav věcí dnes. Jak s ním může zalomcovat Lomikarův princip do roka ha do dne? To pochopitelně nevíme a ani vědět nemůžeme; i beru z poličky svůj zdroj inspirací, Biblí svatou… kdepak to stojí… aha, tadyhle: kniha Přísloví krále Šalomouna, kap. 17, verš 10: Více se chápá rozumného jedno domluvení, nežli bys blázna stokrát ubil. I zůstávejme rozumni, abychm nebyli ubiti. Bláznů je i bez nás na světě dost.