Neislámský Izrael

Jak značně či pramálo se můžeme vracet do míst našich dřívějších zážitků?

Odpověď mě čekala na této lodi při návštěvě končin již důkladně pozměněných.

Tehdy, začátkem sedmdesátých let, jsem neplul, ale přiletěl do Tel Avivu, kde se aklimatizoval, sedl k volantu nájemního, nespolehlivě si počínajícího automobilu a rozjel se do kraje, kde se před nedávnem ještě bojovalo a Arabům, vzdor své mohutné početné a materiální převaze, se podařilo jimi započatou válku parádně prohrát. Cestou do Betléma jsem fotografoval překocený jordánský tank. Tentokrát jsem vybaven informacemi o místě, kde se narodil Buddha: v zahradě v místě Lumbini, v nynějším nikoliv Izraeli, ale Nepálu, blízko hranice s Indií. Archeologové vydumali, že tak se stalo v 6. století před narozením Ježíška. Teď tam stojí chrám s pravděpodobnou budoucností zápisu mezi UNESCO World Heritage side.

Jak předpokládáno, Desimbarcation neboli vylodění tentokrát nebyla jednoduchá záležitost, ale důkladný pomalý proces. Zkoumaly nás pohledné uniformované slečny se schopností postřehnout teroristického vetřelce. Rotterdam nabízel několik excursions za cenu, jež odradila většinu zájemců: Jeruzalém, Betlém, Nazaret a moře či jezero Galilejské za pakatel 1174 dolarů na osobu, inspekce Jeruzaléma a Massady byla ještě dražší.

Kdysi jsem svaté a též největší (746 000 obyv.) město sjezdil křížem krážem: univerzita, Knesset krášlený goblény Marca Chagalla, ony prostory nezřídka disharmonických zákonodárců, staré město se svou částí židovskou, muslimskou, křesťanskou, arménskou, nahlédnout na Zeď nářků a rytmicky se pohybujici modlitelé.

Na pouhém jednom čtverečním kilometru je napěchováno dvacet tisíc permanentního obyvatelstva spolu s třemi tisíci let historie. Vyznat se tam bez mapy, ale vlastně i s mapou, není maličkost.

Svižná projíždka čtvrtí Mea Shearim, báze ultraortodoxních intolerantních tzv. haredim, tvorů přísných, pejzatých, nerudných. Central Bureau of Statistics uvádí, že v roce 2010 se tak identifikovalo 8 % ve věku nad 18 roků. Podařila se mi fotografie střetu civilizací, středověk versus modernita, pěstní útok na nedostatečně oděné dívčiny. V tamějších končinách bych si už asi netroufl příliš jezdit. Nejenom že jsem hodně starší, ale té dopravy už tuze moc přibylo.

Nechť cifry promluví.. Počet obyvatelstva v milionech: 1950 - 1,37; 1960 - 2,15; 2000 - 6,40; 2013 - 8,05. Roční přírůstek (2012) novorozenců - 163 000 (nejpopulárnější jména pro dívky - Noa, Shira, Talia; pro hochy Itai, Ori, Noam).

Prozatím nejposlednější odhad (3.září 2013): Celkem 8,051.200, z toho Židů 6,066.000 - 75.1%, Arabů 1,670.000 - 20.7 %, ostatní 345.000 - 4.2 %.

Hustota obyvatelstva značná - 300 osob na km2. Je ale i značně nerovnoměrná.

Celkem 91,1 % žije v městských oblastech, v kontrastu k pouštní prázdnotě Negevu.

V politicky tolik sporných oblastech (West Bank) žije 325 000 židovských osídlenců.

Nestihnul jsem zopakování návštěvy Jericha sousedícího s Mrtvým mořem, v němž se nelze utopit a stát se mrtvolou.

- - -

Náš Rotterdam přistál v přístavu Ashdodu. Na rozdíl od Tel Avivu, Jeruzalém má k moři dost daleko - téměř 100 kilometrů. Jeli jsme autobusem, jízdné v místní měně šekelů, nikoliv tedy šakalů, vzdálenost jsem kdysi zvládal za pouhou hodinu, nyní však vyžadovala víc než dvojnásobek času. Důvody dva: doprava a výstavba, obojí značné. Prohlížím si spolucestující a mladistvé dívenky - ve vojenských uniformách byly zdaleka ty nejzajímavější. Dlouhé černé copy, nenucené chování, příjemná ženská samozřejmost sloužit v armádě své země, nejen v podružných službách, ale i bitevních rolích, z nichž 90 procent je jim k dispozici. Nebylo neobvyklé potkávat zdánlivě křehká stvoření se samopalem.

Nevím o jiném státě s povinnou vojenskou službou pro obě pohlaví. Rovněž nevím o jiném státě, který už musel absolvovat takové množství válečných utkání: válku za nezávislost - 1948, Sinai - 1956, válka šestidenní - 1967, Yom Kippur - 1973, první intifadu - 2000-5, druhou intifadu - 2002, Libanon - 2008-9, Gaza 2012, další třeskuté konflikty mezi tím.

Jestliže stát pokládá za něco normálního, když útlé holčičky slouží u dělostřelectva či tankistů, proč taková služba vlasti by neměla postihovat velezbožné haredim? Tato do talmudu permanentně pohroužená mládež, vždy v přísně černém, s pletí mrtvolně bledou, vyhýbat se či aspoň uhýbat službě vlasti? Jejich obhájci argumentují jejich náboženskou intenzitou, zdravotními, dietními předpisy, jakož i ošidností eventuality přicházet do styku s osobami opačného pohlaví.. Knesset prý míní zasáhnout proti nehoráznosti takových privilegií, ale o nějakém kloudném výsledku nic nevím.

- - -

K židovské víře se hlásí víc lidí v USA než v Izraeli. Tam se jich víc (47 %) považuje předevčím za Židy a teprve na druhém místě za občany Izraele. U 39 % dotázaných tomu je opačně.

V Izraeli největší počet židovského obyvatelstva náleží k větvi tzv. Aškenázi, potomků pocházejících z Evropy (3 miliony, z nichž do Izraele z Ruska po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 imigrovalo 1,2 milionu). Druhou větví jsou tzv. Sephardi, Židé sefardičtí, původem z Afriky a nynějších muslimských končin Blízkého a Středního východu.

Příslušný vládní úřad (Ministry of Immigrant Absorption) vydal zprávu, že tři čtvrtiny všech Židů z Etiopie se nenaučily hebrejsky číst a psát a víc než polovina se nedovedla kloudně domluvit.

Mnohé zdroje, včetně zpravidla důvěryhodných The Jerusalem Post, opakují tvrzení, že většina obyvatelstva ovládá angličtinu, jež je vedle hebrejštiny a arabštiny rovněž oficiální řečí země.

Moje nedávná zkušenost tak optimistické tvrzení nepotvrzuje.. Získal jsem dojem, že s početnou výjimkou zejména ruských přistěhovalců to je národ převážně monolingvální, a to i u jedinců se zřetelně vyšším vzděláním.

Spíš typický bude tento případ: Pasažérům Rotterdamu se zájmem navštívit Jeruzalem byl k dispozici autobus, který v hodinovém intervalu přijížděl k příslušnému stanovišti v Ashdodu u značně prostorného prodejního střediska. Po návratu z Jeruzaléma jsme se v tamějším mraveništi nedovedli vyznat, přeptávali se vlevo vpravo, aniž se mohli anglicky domluvit.

Tedy jsme se rozhodli vrátit do přístavu taxikem, čili způsobem přepravy, jejíž provozovatelé, podobni těm pražským, měli oprávněnou pověst loupeživých rytířů. S jedním z nich, velmi tmavé pleti, jsme se na méně vyděračské ceně přece jen dohodli. Cestou jsem se zeptal o jeho původu a z naprosto plynné angličtiny se dozvěděl, že se jako pětiletý s rodiči přistěhoval z Etiopie a na rozdíl od nich nemá s hebrejštinou potíže.

Zeptal jsem se, zda jeho původní mateřštinou je amharština. Přikývl, načež já opáčil tvrzením, že znám jedno amharské slovo, a sice od kamaráda lékaře, s nímž jsem kdysi uprchl od budování vědeckého socialismu. Já pak odjel studovat k imperialistům do Ameriky a on léčit do Habeše. Tim slovem bylo tuze onomatopoické BZM, což je MOUCHA. Taxikáře jsem oslnil, děkoval mi.

Večer končil na palubě představením - náramný foklor, lahodné dívčiny, mezi nimi ani jedna zabalená muslimka.

Závěr: my v tomhle Izraeli nepostřehli ani jednoho mohamedána. Panečku, to by ale byla blažená budoucnost!

BUDE POKRAČOVÁNO

**************************************
Škvorečtí - 40 let zážitků a korespondence
Nejnovější kniha Oty Ulče je věnována jeho nejbližšímu americkému příteli Josefu Škvoreckému. Ač jeden žil v Torontu a druhý v Binghamtonu a v polovině cesty mezi nimi byly Niagarské vodopády, stýkali se pravidelně čtyřicet let, vydávali české knihy a exilové časopisy, jejich rodiny se navštěvovaly. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Kniha je důkladný pramen o Škvoreckých, vychází z autorových živých vzpomínek a korespondence.
Vydalo nakladatelství Šulc & Švarc, k dostání zde.

Neoficiální stránky Oty Ulče