SVĚT: Středověké doušky nedávné minulosti
Nakladatelství manželů Škvoreckých k Vánocům 1977 jako svou jubilejní 50. publikaci vydalo můj výběr takových skvostů s názvem ANTINOSTALGICUM.
Takto jsem dával ochutnávat:
Socialistická společnost vyžaduje od jednotlivce mnohem víc, i když někdy v jeho neuvědomělém zájmu. Politické vědomí, které chápeme jako specifický druh společenského vědomí, jako syntetický pojem, má své stupně zralosti, které lze u subjektu postihnout jen v jednotě s jeho praktickou společensko-politickou činností. Od vědomí právního, mravního atd. se liší především svým obsahem, a to jak u idejí, názorů, postojů a představ, tak u potřeb, zájmů, hodnot a norem, jakož i samotnou úlohou, kterou tyto funkce sehrávají ve společenském životě. (Miroslav Vašíček, „Funkce ideálu a politického uvědomění v komunistické výchově,“ Tvorba, 1. září 1982)
Jen tehdy a jen potud můžeme zabezpečovat a dále zkvalitňovat naši současnou vysokou životní úroveň i dosažené sociální jistoty, dokud a pokud budeme důsledně a energicky naplňovat toto základní krédo, tuto alfu a omegu naší budoucnosti na všech pracovištích, ve všech závodech a místech. (Václav Šípek, zástupce vedoucího oddělení ÚV KSČ, jedna věta z úvahy „Avantgardní poslání komunistů,“ Tvorba, 20. ledna 1982.)
Ještě košatější jednou větou větou nás obdařila Jaroslava Heřtová v pojednání „Vědec komunista Ladislav Štoll“, Rudé právo, 28. června 1982:
Štoll byl k tomu osobností nad jiné povolanou a vykonal tolik pozitivní práce nejen proto, že dobře znal marxistickou teorii, spoluvytvářel naši marxistickou kritiku v meziválečných letech a osobně se přátelil a spolupracoval s jejími čelnými představiteli,
ale proto, že byl celým svým založením antidogmatický, že mu byl stejně cizí vulgární sociologismus, ukvapené, zjednodušující ultraradikální soudy i jakékoli projevy revizionismu a oportunismu, že dokázal rozpoznat omyly provázející poctivé hledání od vědomého zatemňování a zkreslování skutečnosti, že rozlišoval lidi, které je třeba získat, od těch, které je třeba porazit.
Stručněji, ne však příliš zručněji se vyjádřil Václav Kvěš, člen korespondent ČSAV a též rektor VŠP ÚV KSČ (Tvorba, 17. února 1982):
Začnu aplikovaným výzkumem. Zastávám názor, že každý kvalifikovaný pracovník aplikovaného výzkumu si musí pro svůj výzkumný úkol zabezpečit základní výzkum sám. Pouze za těchto podmínek se může aplikovaný výzkum svými myšlenkovým podněty, předávanými po výzkumné vertikále směrem nahoru k základnímu výzkumu, účastnit tvorby celkové koncepce rozvoje ekonomiky rozvinutého socialismu.
NAŠE DEMOKRACIE, DEMOKRACIE SOCIALISTICKÁ, JE STONÁSOBNĚ DEMOKRATIČTĚJŠÍ NEŽ VŠECHNY BURŽOAZNÍ DEMOKRACIE, potvrdil Jan Fojtík, hlavní ideolog ve státě (Tvorba, 21. dubna 1982). Ovšem Talent je stranický pojem slovy sovětského autora M.Žarova (Týden aktualit, č.47, 1971) a správně poznamenává Pavel Pilný z Chrudimi, že Děti skutečně nemohou za to, do jaké rodiny se narodily. Ale tato socialistická společnost vedená komunistickou stranou má právo si vybírat (Tribuna, 31. července1974). A jak neméně správně oznámila studijní skupina Vysoké školy politické ÚV KSČ v Praze, Je-li u přijímacích pohovorů na naše výběrové školy bráno v potaz také hledisko třídního původu, pak to není nedemokratické, protože je to v zájmu celé společnosti. (Tribuna, 22. října 1975)
Mistři pera, štětce, dláta, tvůrci zvuku, rovněž souhlasili: Rozhodující je světový názor, ten musí mít a nakonec také má spisovatel vždycky. Ale chce-li psát socialistický realismus, musí mít světový názor marxistický, se vším, co k tomu patří, tedy včetně ateismu atd. Historická otevřenost ovšem není ona Garraudyho bezbřehost, ale jde o to, vyčerpat všechny možnosti, abych mohl psát co nejlépe. V tom vidím onu vlastně neomezenost socialistického realismu. (Slova neomezeného spisovatele Petra Jaroše, Rudé právo, 17. října 1981)
I skladatelé přiložili ruku k dílu:
Ustavující sjezd Svazu československých skladatelů se konal v lednu 1978. Jeho průběh plně potvrdil, že hudební fronta se zcela jednoznačně přihlásila k moudré a citlivé kulturní politice strany.
Bylo vytvořeno více než pětatřicet velkých děl, symfonií, písňových cyklů, orchestrálních skladeb. Národní umělec Jiří Pauer komponoval svůj Hymnus komunistické straně.
Svaz československých skladatelů podepsal dohody o vzájemné spolupráci s Čs. lidovou armádou. (Rudé právo, 24. října 1981)
PO STARU SE ŽÍT NEDÁ, Tato skvělá myšlenka státníka Antonína Zápotockého obohatila nesmírně náš život a naši práci. Václav Rubeš vyzval v té době na soutěž kamaráda – slévače Jindřicha Toncara – a vyhrál nad ním. „Jaks to dokázal, Václave?“ Chtěli jsme samozřejmě vědět. „Tak já vám to tedy řeknu,“ rozhodl se Václav. „Vzal jsem si větší lopatu na házení písku.“ Neméně zajímavě mluvil o svých výkonech svářeč Karel Doutnáč. (Ze vzpomínek Jiřího Svobody na celostátní konferenci úderníků před třiceti lety, Rudé právo, 17. října 1981).
Exulanti – zarputilí vlastenci ať už z vlny poúnorové či posrpnové, která okusila slast internacionálního objetí, pak měli výtečnou příležitost dočítat se o servilitě, potupné devótnosti svých bývalých spoluobčanů:
„Moskva, krása, pro níž se těžko hledá výraz. A ti lidé…“ Chlapsky se zajíkl, v očích slzy: „My se jim charakterem nemůžeme rovnat.“ Myslel stejně jako já, na špínu, kterou jsme v naší zemi lili v r. 1968 na své přátele, zatímco oni nám od r.1945 oplácejí láskou a pomocí. (Libuše Hájková, Vsetín, Tribuna, 29. listopadu 1976).
Psala mi v červnu známá soudružka, že se jí splnilo největší přání života, vidět sovětskou zemi – a končila slovy: “Kéž by se sovětští lidé v nás nikdy nezklamali.“ Opravdu. I kdyby byli jen ne jeden jediný den pochybovali, že byl nutný jejich zásah, máme co napravovat. (Marie Kratochvílová, Tribuna, 19.srpna 1970).
Takový Makarenko, to byla světová jednička. Nepřekonaný a stále ještě nedoceněný. My jsme se mu zatím ještě ani nepřiblížili. Makarenkovu knihu o výchově dětí v rodině bych dával všem snoubencům jako povinnou literaturu. (Miroslav Boukal, učitel Zvláštní školy, Haló Sobota, 12.září 1981).
Obliba sovětských automobilů ve světě stále vzrůstá. V kapitalistických zemích je po sovětských vozech pro jejich kvality a provozní spolehlivost velká poptávka. (Haló sobota, 14. listopadu 1981).
Kdo z nás si uvědomí, o co by se zvýšila životní úroveň sovětských lidí, kdyby nezištně nepomáhali všude, kde jejich pomoci potřebují? (Emilie Moravcová, Chrudim, 30. prosince 1981).
My Češi máme dostatek možností číst i slyšet ruský jazyk. O tom všem se studentům v kapitalistických zemích ani nesní. (Vděčný student Ivo Koudelka v článku „Ruština ve světě“, Tribuna, 5. listopadu 1975.)
Nikdy jsme neskrývali, že se chodíme do Moskvy učit. Jasně to řekl Klement Gottwald ve své první parlamentní řeči roku 1929: „My se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk…“ Myslím, že jsme zase tak špatnými žáky nebyli. (František Kudrna, redaktor či dokonce šéfredaktor Tribuny, 6. února 1974).
Taková kanonáda aby tlumila nostalgii patriotického exulanta, úpícího někde v australské poušti. Ale i tam se mohl o světě dozvídat víc, než národ zanechaný v péči normalizátorů. Tomu se dostávalo informací typu , že V New Yorku spí na ulicích v létě zimě třicet šest tisíc bezprizorních houslistů. (Z pozorování Ivana Brože v Tvorbě, 26. května 1982.)
Potýkám se s potížemi představit si takové velehordy virtuozů houmlesáků, aniž bych ovšem litoval, že tak surrealistický středověk jsem nemusel ochutnávat.
Ukázka z rukopisu právě dokončené knihy Češi v exilu - velikáni a malikáni
Neoficiální stránky Oty Ulče
