Nemilé překvapení

Toto sdělení jsem též mohl zpřesnit povzdychem "běsnění živlů", svou bezohlednost na vzdálených Filipínách právě prokazujících. Jenže my jsme momentálně v bezpečném mokrém lůně Evropy, centrální adrese naší civilizace, a Rotterdam nás právě veze k ostrovu Rhodosu: one of the world's most delightful islands, and it should not be missed, tvrdí Fodor, solidní informační zdroj maďarského původu.

Už ve čtvrtém či dokonce pátém století před Kristem tam kvetla tři hlavní města a římský dějepisec Plinius oznamoval tamější existenci několika tisíců - ano, tisíců - soch, z nichž aspoň sto si zasloužilo označení, že kolosálních. Rhodský kolos, obrovitá bronzová socha, se přece umístnila v tabulce sedmi největších divů tehdejšího světa. Půl století střežila přístav, až zásluhou zemětřesení došlo k jejímu překocení. Notně pošramocený kolos pak koupil jeden Syřan, na lodích si odvezl a ne méně než 900 velbloudů ho odtransportovalo do šrotu, tam roztaven a všelijak zužitkován.

Ano, bedlivě jsem tuhle historii studoval a ledacos se dozvídal. Pilňáčkové archeologové například objevili sportovní stadion, na němž tisíce diváků aplaudovaly soutěžení mužů zcela nahatých, nikoliv však žen. Už tehdy se tak politováníhodná diskriminace prosazovala. A za vlády křesťanských křižáků ke zlepšení určitě nedošlo. Ti se tam stáhli po svém vypuzení z Jeruzaléma, poté i z Kypru a s tři roky trvajícím úsilím se Rhodosu zmocnili Turci. Papež se poraženým postaral o náhradní domov. Z Řádu rhodského tak vznikl Řád rytířů z Malty, takto setrvává dodnes, dokonce se těší jakémusi uznání mezinárodně respektované suverenity. Podivnost sama, však se za chvíli na ni podíváme.

Staré město, chráněné mohutným zdivem, je tam vtěstáno na pouhých 48 hektarech. Severní jeho část krášlí zámek, hrad, každopádně pevnost Palace of the Grand Masters a dá se tam dojít mnoha krámky krášlenou ulicí Odos Sokrátos, s čárkou na A. Cestou si ofografujeme galerie, brány, chrámy, mešity, turecké lázně a zahrady, pro nemohamedány i Temple of Aphrodite.

Už se nám ostrov ze tmy vynořuje, je ho pořádný kus, 78 krát 18 kilometrů. Ročně ho navštíví obdivovat milion převážně evropských zájemců a teď již po sezoně my tedy taky. Na verandě mávám jeho přibližujícím se obrysům, teď už tam za momentík zakotvíme. "Nějak velké vlny, to se mi nelíbí," poznamenala ta moje, u čínského břehu narozená. "Co by se mohlo stát?" Takovou otázkou jsem ji pokáral já suchozemec.

Avšak ono se stalo, ve smyslu že vůbec nic se nestalo. Slaným větrem k nám pronikl hlas kapitána, který ze zdravotních ohledů ničí rukou nepotřásá. Tentokrát se ozval z bezpečnostních, a tudíž i zdravotních důvodů. Oznamoval, že ačkoliv nehrozí tajfún s vehemencí, s jakou postihl Filipíny, došlo k situaci natolik povážlivé, jež přistání vylučuje, takže Rhodos musíme pominout.

Na takové spiknutí živlů reaguji popudlivě: tohle je naše sedmá holandsko-americká plavba s již čtvrtým překvapením. Jen jedno jsem byl ochoten prominout: v latinskoamerických vodách jsme se kdysi blížili ke břehu, s úmyslem vstoupit na půdu Kolumbie, jedné z bývalých nejbohatších španělských kolonií. Kdysi zlato, smaragdy, nyní káva, ropa, marihuana a kokain, jeho pašování. Naším cílem Cartagena, na UNESCO seznamu mezi kulturními památkami lidstva uvedena, stejně jako Český Krumlov a náměstí v Telči. Cartageně stejně jako Leningradu se dostalo čestného titulu "hrdinné město". Totiž v 18. století jeho obránce s jedním okem, jednou rukou a jednou nohou se s 2500 muži úspěšně ubránil převaze 27 000 britských vojáků, kteří po 56 dnech marných útoků další dobývání vzdali. Tuze jsem se těšil na inspekci místních památek, z náměstí osvoboditele Bolivara je to jen skok k Palacio de la Inquisicion, kde strážci správné víry po dvě století vyslýchali, mučili a upalovali disidenty. Nám pasažérům neviňátkům hrozilo nebezpečí očekávaného útoku příslušníků marx-leninské revoluční organizace. Spolustolovník z Pentagonu mi dal k přečtení důvěrný dokument, nabádající k ostražitosti: v oné době vražednost v Kolumbii byla třináctkrát vyšší než u nás doma v mordýřské Americe.

Ty ostatní zádrhely byly povahy povětrnostní. Na opačném konci latinskoamerického kontinentu jsem bažil aspoň trošku poznat Falklandské ostrovy, všeho všudy pouhá jedna pětina velikosti nevelké České republiky a s daleko menším počtem obyvatel. Pusté končiny bez původního domorodého obyvatelstva. V 19. století se tam natrvalo usadili zájemci zejména ze Skotska. Stoprocentní patrioti, věrní britské monarchii, přivezli pár ovcí a rozmnožili je ve veliké houfy. Argentina ale nepolevuje ve snaze se ostrovů zmocnit, však z toho v roce 1982 vznikla válka, kterou promptně prohrála. Nemalou hospodářskou vzpruhou ostrovů je turismus: ročně tam dorazí 30 000 návštěvníků, což by tedy znamenalo přijezd měsíčně asi tak dvou lodí, jako je ta naše.

Falklandy mají svou vlastní měnu, těšil jsem se na nákup pohlednic obdařených místními známkami, posílat je jako unikátní P.F. do světa. Domorodci se těšili na peníze z Rotterdamu utrácené za suvenýry a v místních hospodách. Předplatil jsem si expedici na prohlídku bojišť, kde však kvůli dosud zcela neodstraněným minám je nutno opatrně našlapovat. Vše vypadalo nadějně až do okamžiku, kdy kapitán oznámil, že náhle zhoršené počasí a příliš rozbouřené moře nám neumožní bezpečně dorazit a nás tam vysadit.

Tím prozatím nejposlednějším zklamáním byl Hainan, druhý největší čínský ostrov, velikostí polovina České republiky a na rozdíl od hrstky skotských ovčáků s osmi miliony domorodců. V sousedství s Vietnamem je to ostrov nejjižnější, značně z ruky, taková jejich Sibiř s tropickým vlhkým klimatem, s pravidelnou sezonou monzunů a tajfunů.. Poskytoval úkryt pirátům a nedobrovolný exil pro nepopravené zločince a zostuzené vládní úředníky.

Jenže tam za větrem místní papaláši se pustili do podnikání na vlastní pěst, pořádně zmodernizovat zanedbanou provincii. Hainanská nomenklatura využila všemožných daňových a celních výhod, nikoliv pro oficiálně plánovaný rozvoj, ale pro dovoz luxusního zboží, které s obrovským ziskem prodávala ostatním provinciím s normálním finančním zatížením.. Do přístavu San-ja dorazilo víc mercedesů a dalších luxusních značek než do zbytku velikánské Číny dohromady. Zprvu tehdejší podnikavci většinou nekradli do vlastních kapes, ale činili tak ve prospěch veřejného blaha. Například výstavbou nadstandardního nevěstince pro potěchu personálu bezpečnostních služeb, místních estébáků.. Turismus se stal hlavní prioritou budovatelů, Hainan zejména v zimních měsících přitahuje miliony návštěvníků svou nabývající lahodnou podobou Riviéry. Ústřední vláda pověřila Hainan úkolem dohnat a co nejpřív předehnat Monako, Macao, Las Vegas, Havaj.

Člověk míní, počasí mění. Mocný tajfún nám seznámení s takovou končinou znemožnil. Jednou bych se tam přece jen rád podíval, až bublina praskne a splaskne. S dopadem pak ještě dramatičtějším než cokoliv v režii přírodních živlů.

- - -

Věnuji se dennímu tisku - na Rotterdamu tištěné výňatky událostí ze světa. Dozvídáme se, že přibývá zlověstných mraků nad asijskými vodami, rostoucí sváření o vlastnictví neobydlených ostrůvečků, jimž Japonci říkají Senkaku a Číňané Diaoyu. K násilí a střelbě již není daleko. Zde ve východní části středomořské se prozatím nestřílí, na rozdíl od takového počínání na syrské pevnině.

Zmíněný Times Digest nás pasažéry seznámil s čínskou iniciativou, rozhodně nepředstavitelnou za éry Mao Ce-tunga, velkého kormidelníka: Guangzhou National Sex Culture Festival, tam v kantonské provincii - s oficiálním tématem ZDRAVÝ SEX, ŠŤASTNÁ RODINA. Návštěvnost převážně mužská, což zejména v čínském prostředí, zásluhou až donedávna drasticky dodržovaného příkazu jednoho dítěte do rodiny, nemůže překvapovat: nynější poměr novorozeňat je 118 hochů na 100 dívek. Jejich infanticida neutuchá, stát již značně pociťuje mnohamilionové manko neexistujících nevěst.

Dal jsem přednost šachistům před zvědavostí obhlédnout v Champagne Bar společenský dýchánek individuí známých pod písmeny LGBT (Lesbian, Gay, Bisexual, Transgender - taková přesvědčení).

Poněvadž nám byl Rhodos odepřen, ochuzeni touto zkušeností přebývá nám plno času, takže kapitán notně zpomalil a my se teď k tureckému cíli loudáme tempem pouhých 9 uzlů. Večer v divadle dvě představení: SHOWTIME: Amoré.

BUDE POKRAČOVÁNO

**************************************
Škvorečtí - 40 let zážitků a korespondence
Nejnovější kniha Oty Ulče je věnována jeho nejbližšímu americkému příteli Josefu Škvoreckému. Ač jeden žil v Torontu a druhý v Binghamtonu a v polovině cesty mezi nimi byly Niagarské vodopády, stýkali se pravidelně čtyřicet let, vydávali české knihy a exilové časopisy, jejich rodiny se navštěvovaly. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Kniha je důkladný pramen o Škvoreckých, vychází z autorových živých vzpomínek a korespondence.
Vydalo nakladatelství Šulc & Švarc, k dostání zde.

Neoficiální stránky Oty Ulče