Po bitvě je každý generál. To platilo, platí a bude platit. Proto ani nepřekvapuje, že dekáda po 11. září je nahlížena právě optikou lidí už vědoucích, uplatňujících pohled z kritického dostupu. Ale že by toho Západ, především Amerika, prošvihl tolik, kolik je nám dáváno k uvěření?

Při vědomí všech chyb, omylů i zabedněností těch deseti let se člověk nemůže zbavit dojmu, že si pěstujeme kulturu strachu. Že když jeden strach, ke kterému jsme se upírali, pomine, upřeme se ke strachu jinému, mimo jiné tím, že ten předchozí nějak shazujeme. Má to svou logiku: kdybychom ten předchozí strach nebagatelizovali, jak by zabírala obava ze strachu právě aktuálního?

Z médií (iDnes.cz) se dovídáme, že Západ se po 11. září přestal chovat racionálně – soustředil se na džihádisty v jeskyních a nevnímal skutečné výzvy dějin. Hlavně proto se prý nechal zaskočit nástupem Číny, Ruska, Indie, Brazílie a Jižní Afriky (skupina BRICS).

Na tom samozřejmě hodně je. Úder před deseti lety byl tak překvapivý, že zasažené společnosti nasadil na oči klapky zužující pohled jedním směrem. Když selhání zkoumala komise Kongresu, označila za hlavní příčinu nedostatek představivosti – dílčí informace byly k dispozici, ale nikdo si je nedokázal představit poskládané tak, aby ukázaly cíl hrozby. I proto se po 11. září představivost utrhla ze řetězu a viděla přímou hrozbu i v Saddámově Iráku.

Je dobré přepínání rozebírat, jenže podobné klapky na očích můžeme mít i při tom rozebírání. Západ podcenil nástup skupiny BRICS. Ale podcenil ho kvůli tomu, že se soustředil na válku s terorem? Nehrály tu větší roli objektivní příčiny, jako je láce pracovní síly, nepatrné sociální a ekologické standardy či neúcta k duševnímu vlastnictví? Třeba ano, ale když ono se to tak krásně shrne větou, že Západ promarnil dekádu kvůli své obsesi Al Kajdou.

Zkusme se na to podívat, řekněme, přízemněji. Útok z 11. září 2001 byl takového rázu, že reakce nemohla být v zásadě jiná. Za prvé byl nesmírně úspěšný – cíl zasáhla tři letadla ze čtyř unesených a úspěšnost 75 procent překonává i očekávání vkládaná do elitních speciálních jednotek. Za druhé: byl dějinotvorný. Pro srovnání, počet obětí odpovídal dvěma největším hromadným vraždám v české historii – zplynování tzv. rodinného tábora a cikánského tábora roku 1944 v Osvětimi. A za třetí: připomínáli dnes někdo, že Amerika hystericky varovala před dalšími útoky, tak ty skutečně přišly. Už jsme snad zapomněli na Bali, Džerbu, Madrid či Londýn? Fakt, že Amerika už deset let smrtící útok nezažila, není ani výsledek náhody, ani doklad zbytečné hysterie, ale důkaz toho, že vzala obranu vážně.

Hrozí víc teror, nebo atom?

To vše jsou známé věci. Jestli dnes něco překvapuje, pak je to spíše způsob, jakým se interpretují. Na ukázku si stačí vzít známý německý deník Süddeutsche Zeitung. „Strach se udržuje na malém plameni“, zní titul sobotní zprávy z Washingtonu. „Strach požírá Ameriku“, nazval svůj nedělní komentář Stefan Kornelius. Ano, strach se tu připomíná jako atribut Ameriky po 11. září 2001. Ale není to ve skutečnosti spíše strašení strachem?

Süddeutsche Zeitung je levicově liberální list, považovaný za ideový pilíř elit, které by vládly v zemi po vítězství červeno-zelené koalice. A esence jeho hodnocení Ameriky vyznívá takto: „Strach se zažral do společnosti, vedl k jejímu ochromení a sklíčenosti. Strach je nejtrvalejší dědictví teroristů, změnil Ameriku v obrněný národ.“ Nemíchá se tu strach s něčím jiným? Když se před dvěma lety pokusil atentátník v letadle nad Detroitem odpálit bombu, vrhli se na něj pasažéři. To není strach, ale odhodlání, vůle k činu.

Při vší úctě k německému tisku si musíme položit otázku: Dokazuje větší strach americká reakce na přímý útok proti New Yorku a Washingtonu, či německá reakce na zemětřesení v Japonsku vzdáleném 10 000 kilometrů? Když vlna tsunami poškodila elektrárnu Fukušima, Německo se paušálně vzdalo jaderné energie. Tam nehrál roli strach? „Je zevrubně zdokumentováno,“ píší SZ, „jak impulzivně americká vláda zahájila válku v Afghánistánu.“ Ale jak jednala německá vláda po Fukušimě? Bude zajímavé přečíst si hodnocení těchto kroků s odstupem deseti let. Třeba někdo napíše, že Západ promarnil dekádu a že strach požírá Německo.

Bojte se, taje led

Saturované evropské společnosti se rády straší a jeden strach přebíjí druhý. Vzpomínáte si na strach z tání polárního ledu? Právě před třemi lety přinesl magazín Der Spiegel titulek „Severovýchodní a severozápadní pasáž jsou poprvé zároveň bez ledu“. To se jeden strachy málem zachvěl. Ale všimli jste si, že letos jsou severovýchodní i severozápadní pasáž zároveň bez ledu už dobrý měsíc? Ne? Tak to je tím, že se nedíváte na družicové snímky. Web ukazuje volné moře i po severní straně Špicberků, Země Františka Josefa či Severní země. Jenže kdo by se toho bál, když se prodává americký strach z teroru.

LN, 13.9.2011

Autor je komentátor LN