V den výročí jeho smrti si, tak jako každým rokem, řada lidí v Rusku, ale i Rusů v Pobaltí a dalších oblastech bývalého Sovětského svazu tuto výjimečnou a kontroverzní osobnost moderních dějin připomene a není třeba zvlášť zdůrazňovat, že s náležitou úctou a nostalgií. V ten den se může překvapený turista, návštevník Petrohradu nebo Moskvy, setkat s portrétem Stalina v kokpitu řidiče autobusu, v taxíku, ve výloze malého obchodu a na dalších místech.
Vzhledem k pozvolnému, ale neustálému nárůstu volání po vládě silné ruky v různých zemích včetně té naší je možná na místě připomenout si J.V. Stalina i u nás a zamyslet se nad tím, čím skutečně ve své době byl a čím je, resp. čím by se mohl takový člověk stát zajímavý i pro současnou generaci Evropanů. Čím by mohl současného člověka jeho styl řízení společnosti, jím deklarovaný účel, který vždy světil jakékoli prostředky zaujmout a snad dokonce také inspirovat. Do určité míry z toho jde strach, ale co je dnes nemožné? Ono je totiž historií potvrzené, že i ze stokrát zavrhovaného ďábla se může za určitých okolností stát mesiáš, zakladatel a velekněz nového náboženství. Tehdy, když je to potřeba, protože tradiční prostředky a postupy totálně selžou a protože oficiální „náboženství“ začne trpět impotencí.
Vezmeme-li v úvahu, že motivace ambiciózních jedinců je v podstatě stejná v jakémkoli režimu, vezmeme-li v úvahu, že lidé toužící po moci, po svrchované nadvládě nad ostatními, se vyskytují v dějinách lidstva naprosto kontinuálně, a vezmeme-li v úvahu, že tito lidé se v zájmu dosažení svých cílů nebudou ohlížet napravo ani nalevo, ať si říkají jakkoli a ať mávají jakýmikoli prapory a hesly, neshledávám nemožným návrat jedinců typu Stalina do vedení některých států, nebo možná opět jen jednoho velkého a zatraceně silného, který se v budoucnu rozhodne usilovat o ovládnutí ostatních. Stát se to může především tam, kde je mimo jiné i ambiciózní a silná armáda zatrpklá skončením příjemně studené války, která usiluje o návrat svého vyjímečného společenského postavení.
V čem je šance těchto jednotlivců v současných, poměrně vyspělých společnostech? Odpověď není jednoduchá. Faktem ale je, že značná část současných lidí v Evropě obvykle bez ohledu na to, že demokratický systém jim to do značné míry umožňuje, nerada své problémy řeší osobně a na svoje riziko. Když z různých důvodů selže oficiální platforma pro řešení obtížných situací, tedy stát, když lidé začnou cítit z různých důvodů ohrožení svých zájmů, mohou se intuitivně klonit buďto k řešením, přijímaných davem, jasnou většinou, nebo k silnému jedinci, který bezvýhradně rozhoduje a vládne, ke spasiteli, který má vždy v záloze účinná řešení a východiska z problémů. Tyto dvě náhrady vlastní iniciativy jdou obvykle ruku v ruce s tím, že dav, masa, většina jsou bezprostředně tímto „spasitelem“, touto „silnou rukou“ ovlivnitelné a také i ovlivňované.
A tak se může docela dobře stát, že se za vhodným způsobem připraveného krizového stavu společnosti (kterému pan Lenin eufemisticky říkal „revoluční situace“) dostane přes jásající davy na náměstích na nejvyšší post všeho schopný, ničeho se neštítící člověk, který řadu problémů skutečně rychle vyřeší. Zatočí s kriminalitou, protože nebude mít svázané ruce lidskými právy a dalšími atributy demokracie, těžkopádnými soudy a laxní, nebo dokonce zkorumpovanou policií. Donutí asociální a nepřizpůsobivé skupiny obyvatel pracovat a zatrhne jim jejich parazitování na společnosti. Vyžene ze země různé cizí zlatokopy a podvodníky, kteří zemi škodí. Zajistí loajálním lidem osobní bezpečnost. Příslušnými zásahy státu do ekonomiky odstraní nezaměstnanost. Výrazně posílí úlohu rodiny a dalších tradičních hodnot. Vhodným způsobem posílí v obyvatelstvu vlastenecké cítění. Odstraní letité problémy v těch oblastech společenského života, které obyčejný člověk intenzivně vnímá, jako je sociální zabezpečení a zdravotnictví a odstraní výrazné sociální rozdíly mezi jednotlivými skupinami obyvatel, čímž eliminuje obyčejnou lidskou závist jako leitmotiv všech odstředivých sociálních hnutí. Postará se, aby se nic negativního od něho či od jeho spolupracovníků nedostalo na veřejnost. Tomu všemu přizpůsobí informační toky, charakter kultury a vzdělávací procesy. Toho všeho je takový člověk docela dobře schopen. To všechno totiž tento člověk k uskutečnění svých cílů nutně potřebuje. A jsme, když ne u Stalina, tak alespoň u Hitlera. Nebo ne?
A položme si jednoduchou otázku. Kolika lidem, kupříkladu u nás, by takový člověk a takový stav věcí skutečně bytostně vadil? Můžeme být opravdu přesvědčeni o tom, že dnešní člověk, řekněme v zemích pyšnících se demokratickým uspořádáním věcí veřejných, je proti moderním Hitlerům a Stalinům imunní, že je za určitých okolností někdy v budoucnu nepřijme jako jakési snesitelné a menší zlo?
Na svoji příležitost může v tuto chvíli čekat celý zástup nových Stalinů a Hitlerů. Dejme si na ně pozor. Pokud nám ale jejich postupy a jednání opravdu vadí.