Téměř současně se smrtí prvního prezidenta českého státu, na věčnost jistěže jiného druhu se odebral severokorejský, mimořádně nevábný diktátor Kim Čong-il, strůjce hororů a hladomorů. Za neexistující zásluhy pro neméně virtuální blaho zuboženého národa, ho v civilizovaném světě oficiálné politoval snad jen Vojtěch Filip, předseda KSČM, stále strany lidí zvláštního ražení. Na televizních obrazovkách jsme sledovali groteskní reakce žalem údajně schvácených davů, slzy se valící z tváří generálů, rovněž na kolenou lkající jako celý, tolik deptaný národ.

V republice s takovou demokracií mezi nejvyšší vojevůdce povýšil nebožtíkův mladistvý, poněkud otylý syn se čtyřmi generálskými hvězdičkami, aniž by si někdo troufnul pípnost o jeho kvalifikaci k vládě státu. Mohu posloužit jen částečným precedentem z doby před půl stoletím, když v Dominikánské republice diktátor Trujillo svého čtyřletého vnoučka učinil admirálem. Odborníci nabízejí pramálo důvěryhodné verze, k jakým asi dojde tahanicím až pranicím o právo držby nejmocnějšího žezla.

Správnost pesimistických předpovědí o budoucnosti Palestiny jako suverenního státu se pravidelně ověřuje opakovanými fiasky. Na zasedání Valného shromáždění OSN (září 2011), návrh na uznání Palestiny jako suverenního státu se vůbec neprojednával, za oprávněného předpokladu amerického veta v Radě bezpečnosti. Jako cenu útěchy Palestina získala členství v UNESCO (United Nations Economic, Social, and Cultural Organisation), proslulé svou administrativní neschopností, korupcí a neochvějně anti-izraelským temperamentem, ovšem charakteristickým pro veškeré OSN počínání. Současně však dlouhotrvající projevy iránského prezidenta Mahmuda Ahmadínežáda na tomto světovém foru, s opakovaným ujišťováním o neochvějném rozhodnutí zničit, vyhladit stát Izrael, pramálo vzrušují .

Dosud neutuchlo zabíjení civilního obyvatelstva v Sýrii, naděje na přísnější sankce proti provinilé vládě zhatí ruské a čínské veto.

Američané odtáhli z Iráku a hned započaly sebevražedné iniciativy ve vlastních (sunnité versus šíité) islámských řadách

Pak tu též máme Afghánistán, nadále se potácející na rozhraní středověku.

Talibán, al-Kájda prosazující misogynický společenských pořádek ve vkusu desátého století, velebení praktik stínat neposlušné a třeba i jen mírně jinak uvažující hlavy.

- - -

Státy, suverenní subjekty mezinárodního práva, se vytvářejí buď sjednocováním, nebo dělením. Počet těch zcelovaných je daleko menší, příkladem nám může posloužit Německo po pádu berlínské Zdi míru. Porod to byl nekrvavý na rozdíl od řezničin v dělícím se Súdánu. Uskutečnil se sametový rozvod ČSSR, snad bez zlomení jednoho malíčku. Optimisté předvídají takové řešení v Belgii, až se etnika ve Flandrech a Valonsku přece jen domluví, plácnou si a vydají na vlastní autononomní cestu.

Baskové ve Španělsku o něco takového se třeba rovněž pokusí a badatel historik David Gilmour, autor knihy "The Pursuit of Italy: A History of a Land and Their Peoples", 2011, vychází z premisy, že sjednocená Itálie je hříchem spáchaným jak na dějinách, tak na zeměpise. Recenzent Michael Ledeen (The Weekly Standard, 19.12.2011) poznamenává, že kniha by si byla zasloužila vhodnější titul - "Italy, a Historical Portrait of a Failed State" - portrét selhavšího státu. Že každý tam kraj, každé město se liší, že patrně nevymýtitelná je existence různých dialektů, lokálních nářečí, zábran v komunikaci, vzájemném porozumění. Víc než jiné národy Italové zřejmě mají méně iluzí o kvalitě lidského charakteru a spíš se kloní k Machiavelliho názoru, že člověk má víc sklonů páchat zlo než činit dobro. Oprávněnost premisy o selhavším státu pěkně ilustruje zmínka o fotbalovém utkání týmů ze vzdálených si regionů. Na severu ve Veroně, snad víc než operními produkcemi v antickém koliseu proslavené Shakespearovým dramatem s balkonem a milujícími se nešťastníky Romeem a Julií, fanoušci z jižanské Neapole na stadionu rozvinuli transparent s tvrzením JULIE BYLA KURVA. Jižané velice reptali proti premiéru Silvio Berlusconimu, poněvadž byl a ovšem stále je seveřan.

- - -

Největším, leč vesměs podceňovaným bolehlavem této planety, s potenciálem i nukleární devastace, je indický subkontinent. Po druhé světové válce, po likvidaci tamější britské vlády, se stal dějištěm obrovského dramatu: v roce 1947 vyhlášení nezávislosti Indie, vytvoření Pákistánu , s následným mnohamilionovým přesunem obyvatelstva biblických proporcí - hindové mířící jedním a muslimové opačným směrem.

S rozdělením britského dědictví mnohé osobnosti, včetně Mahatmy Gandhiho nesouhlasili. Vznikly dva útvary lišící se počtem obyvatelstva, jakož i územní velikostí, politickou a hospodářskou připraveností. Pákistán byl navíc handicapován svým rozdělením na dvě zeměpisně si vzdálená teritoria (z nichž to východní se v ošklivé válce roku 1971 osamostatnilo, a tak vznikl Bangladeš, kromě své chudoby dost pravidelně postihovaný přírodními katastrofami).

Vznikly státy v přemnohém se lišící: podle odhadů z roku 2007 Indie s počtem 1,3 miliardy obyvatel, Pakistán se 160 miliony. Náboženství: Indie - 83% hindové, 11% muslimové (což činí Indii státem se čtvrtým největším počtem soupenců islámu). Pákistán - 95% mohamedánů, islám je státním náboženstvím.

Indie má téměř desetkrát větší GDP (Gross Domestic Product - hospodářský výkon).

Indii trápí dost nevybíravě si počínající maoistické hnutí tzv. Naxalites, před třemi roky aktivní v 223 oblastech, jedné třetině celé země, zejména v její střední a východní části ("rudý koridor" zvaný). Dochází k občastému lapení i zabití významných pohlavárů, snadno ale nahraditelných čerstvými kádry. Maoisté mají v provozu své školy, vybirají daně a udělují přísnou třídní spravedlnost zásluhou svých "lidových soudů". Mezi takovými usilovateli o lepší budoucnost jsou jak ideologové, tak oportunisté a gangsteři. Jejich pokračující potírání si odhadem vyžádá 20 až 25 roků.

Vzdor takovým obtížím Indie prokázala svou vitalitu fungovat jako pluralistická demokracie, s opakujícími se volbami, se schopností změnit vládu bez vojenských převratů a zabíjení.

To ale postihovalo i nejvyšší představitele země. Mahatma Gandhi, jenž se snažil zabránit rozdělení země, krátce po vyhlášení nezávislosti byl zavražděn - nikoliv muslimem, ale hinduistickým extrémistou. Jmenovkyni Indiru Gandhi, nikoliv však jeho příbuznou, usmrtili její strážci v parlamentu (kde jsem kdysi měl příležitost být přítomen interview v její kanceláři) a později byl zavražděn i její syn Rajiv Gandhi, rovněž předseda vlády.

V Pákistánu se ale už od začátku jeho nezávislosti demokratickému způsobu vládnutí pramálo dařilo. Hlavní slovo měla a má armáda, vojenští páni. Civilista prezident Zulfikar Ali Bhutto skončil na popravišti, jeho dcera Benazir se posléze dostala do čela vlády, následovala léta exilu v Anglii, návrat do vlasti a třeskutá smrt.

Pákistán může s Indií úspěšně soutěžit jen v kriketu. Za převažujícího stavu všeobecné korupce, ekonomického úpadku a islámského terorismu, značný tedy kontrast s indickou hospodářskou vitalitou, s oprávněným nárokem na uznání jako již globální mocnosti. (Indie též dovede prosazovat svůj vliv jako výrobce většího počtu filmů, než co zvládne Hollywood. Však proto kvete "Bollywood" a jeho rostoucí vliv zejména v asijské oblasti.)

Pákistánské armádě s velitelstvím v Rawalpindi stačí dvacet minut, aby dojela do Islamabádu a svrhla civilní vládu. Poslední dobou tak však nečiní: dává přednost roli mocného činitele v pozadí a tím přenechat oficiální civilní vládě odpovědnost za přemnohé nedostatky.

Již tři desetiletí trvá de facto občanská válka modernizátorů, s bází ve městech, proti islámským extrémistům, těšícím se podpoře tuze bojechtivých horských kmenů. Podstatná část ISI (Inter-Services Intelligence) podporuje úsilí Talibánu v sousedním Afghánistánu (například prokázanou podporou v útoku na americké velvyslanectví USA, tohoto oficálního spojence a blahodárce , v Kábulu, září 2011).

Nepřekvapuje projevující se iniciativa modernizátorů s návrhy o znovusjednocení celého subkontinentu a tím i odvrácení stále setrvávajícího nebezpečí, že extrémisté na pákistánské straně by mohli rozpoutat nukleární inferno.

I kdyby se nějakým zázrakem podařilo v Pákistánu získat většinovou podporu pro ideu znovusjednocení, rozhodně by se tak nemohlo podařit na indické straně.

Spíš než sjednocení pravděpodobnější bude rozpad Pákistánu na prosperující Panžáb (/Punjab), jakož i spíš bídně si počínající státy Paštustán a Balužistán.

KONEC