Podle bývalého poradce ředitele CIA Herberta E. Meyera je nutný okamžitý odchod Vladimíra Putina z pozice ruského prezidenta, a to i za cenu jeho zastřelení. Nejsem sám a určitě nejsem první, kdo má důvodné obavy z divokého roztáčení spirály eskalace napětí, která v mnohém připomíná léto 1914 v předvečer 1. světové války.

Stupňování ultimát, rádoby zásadové dodržování závazků, snaha neztratit politickou tvář a před těmi druhými trestuhodně neprojevit slabost. Ještě na začátku srpna 1914 ve vzájemné komunikaci mezi britským králem a německým císařem mluví o nedorozumění, aby o pár dní později byly obě země ve válečném stavu. Začala světová válka obětující miliony lidských životů a hlavně dokořán otevírajíci dveře ke vzniku dvou běsnících totalit a druhé světové válce s již desítkami miliónů mrtvých, holocaustem a většinou kontinentální Evropy v rukou komunistické totality. Vím, že je to jen hypotéza, ale jsem si jist, že kdyby klíčoví aktéři léta 1914 měli možnost podívat se na 21 uplynulých let optikou léta 1945, chovali by se tehdy jinak.

Ruské angažmá v ukrajinské krizi je právem terčem kritiky. Oprávněná ostražitost a kritika vůči ruské politice však nesmí přerůst v otevřenou či skrytou rusofobii. Vždy bychom měli zachovat chladnou hlavu a být schopni racionální analýzy. Rusové nejsou naši nepřátelé. Nepřátelská gesta vůči ruskému národu a ruským občanům jsou nesprávná a ubohá. Počínaje odmítnutím obsluhy v restauraci až po vyštváni dcery Vladimíra Putina Marii z tradičně liberálního a otevřeného Nizozemska. A to jakkoliv sdílím rozhořčení nizozemské veřejnosti ze zavraždění jejich téměř dvou stovek spoluobčanů. Ovládnutí Krymu bylo nepochybně porušením mezinárodního práva, ale přirovnání k okupaci našeho pohraničí a vykreslování ruského prezidenta jako nového Hitlera je ahistorické, primitivní a hloupé. Pohraničí bylo po tisíc let integrální součástí naší vlasti, Krym byl připojen k Ukrajině z rozmaru jednoho komunistického papaláše a tehdejší hranice neměla nic společného s historií a byla jen umělou čárou na mapě uvnitř jednoho impéria. Navíc jsme samostatností Kosova vytvořili precedens. A nepochybuji, že ze sestřelení malajského letadla a vraždy stovek lidí, včetně dětí, zavládlo mezi ruskými špičkami v čele s prezidentem stejné zděšení, jako u nás.

Vždy jsem prosazoval ostražitý postoj vůči Rusku. Měkkou politiku USA vůči Rusku v posledních šesti letech považuji za chybnou, a to jako zastánce silné transatlantické vazby a podporovatel umístění americké protiraketové obrany na našem ůzemí. O to chybnější a nedůvěruhodnější je prudká změna kurzu USA a volání po tvrdších sankcích. Ale ve světle toho, co se děje v Severní Africe, na Blízkém a Středním východě, v Afghánistánu, představuje Rusko nejpřirozenějšího strategického partnera Západu. Tváří v tvář strategickým bezpečnostním výzvám současnosti, včetně terorismu či rozpadu řady států jako Somálsko či Sýrie, tvoří EU, USA a Rusko vrcholy přirozeného strategického trojůhelníku spolupráce. Západ potřebuje Rusko strategicky v oblasti bezpečnosti, ale i v energetice a hospodářství. A Rusko potřebuje Západ ze stejných důvodů. I ono čelí stejným bezpečnostním rizikům typu islámského terorizmu. Potřebuje modernizovat své hospodářství, včetně energetiky a těžebního průmyslu. Stačí připomenout, že vývoz zemního plynu do EU tvoří více než dvě třetiny ruského exportu této komodity. Nové kontrakty například s Čínou tento odbyt nenahradí, vždyť tvoří jen asi čtyřnásobek vývozu plynu do malé České republiky.

Soutěž ve vzájemné tvrdosti nikam nepovede. Vzájemné sankce nic nevyřeší, budou jen stupňovat nárůst nepřátelství, lidé na východě Ukrajiny budou dál umírat a ůzemní celistvost Ukrajiny bude dál ohrožena. Diabolizace prezidenta Putina je krátkozraká. Ruská veřejnost, včetně střední třídy za ním stojí. Putinovské Rusko je předvídatelnější a bezpečnější prvek mezinárodních vztahů než Rusko jelcinovské. Ignorovat to, či si dokonce přát v Rusku majdanský a postmajdanský scénář, může jen sebevrah. To není projev appeasmentu ani proputinovský postoj. Jakkoliv z toho asi budu obviněn. To je jen volání po kritickém rozumu a nepředsudečném myšlení. Neboť ten, kdo se z historie nepoučí, je odsouzen ji prožít znovu. Jako v srpnu 1914. Západ a Rusko by místo sankcí měli vyslat vstřícné gesto. Je srpen 2014.

Článek byl ve zkrácené podobě uveřejněn v MfD 7.8.2014

Autor je bývalý předseda vlády ČR