Ruská špionáž odhalila zhruba před dvěma léty dva české vyzvědače z Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI). Není to poprvé ani naposled. Zrovna tak naše Bezpečnostní informační služba (BIS) pátrá po špionech z Ruska, Číny a některých dalších zemí, přičemž je občas odhalí. Špionáž je rizikové zaměstnání, s tím všichni zúčastnění počítají.

Vyzvědači chráněni diplomatickým pasem

Ze zprávy vyplývá, že oba odhalení špioni se museli vrátit do republiky. To znamená, že působili v Moskvě nebo v Petrohradě chráněni diplomatickými pasy. Nebyli to tedy agenti získaní mezi ruským obyvatelstvem.
Všechny zpravodajské služby zemí NATO vysílají své důstojníky do Ruska, Číny a některých dalších nedemokratických zemí pod diplomatickým krytím. Tím je chrání před případným zatčením, obvykle jsou vyhoštěni. Stává se, že kontrašpionáž se rozhodne tyto zpravodajce okamžitě nezadržet, ale sledovat je, aby se pokusila najít jejich agenty mezi místními lidmi.
Také tento nucený odchod bývá různý. Buď proběhne tiše, bez fanfár. Jindy – pokud je pro to výhodná mezinárodní situace – se objevuje na prvních stránkách novin jako velká aféra.
Vzhledem k tomu, že Moskva i Praha o této nepříjemnosti nemluvily, považovaly to za havárii, která je ve špionáži obvyklá. A také to naznačuje, oba muži žádnou velkou škodu Rusku neudělali.

Zpravodajci měli peníze na pohoštění

Za komunistického režimu rozeznávaly západní kontrašpionáže špiony ze zemí Varšavské smlouvy jednoduše – podle jejich pohybu. Profesionální diplomaté zůstávali na ambasádách, protože neměli dost peněz na kavárny, restaurace a kina. Naproti tomu zpravodajci s diplomatickým pasem chodili do parlamentu, na různé konference, zvali politiky, vědce a podnikatele na skleničku anebo i na oběd. Bylo to jasné. Ovšem podle sovětské zpravodajské doktríny, kterou museli vyzvědači z východního bloku dodržovat, to měnit nesměli.
Potom existuje kategorie vyzvědačů z řad místních lidí. Ti se nemohou ohánět diplomatickým pasem a když na ně kontrašpionáž přijde, putují k soudu. V Sovětském svazu bylo zvykem, že když odhalili západní vyzvědače z řad důstojníků svých tajných služeb, špičkové vědce a manažery, tak je popravili kulkou do týla, i když byly výjimky. Rusko dnes tyto zrádce neposílá ke zdi, ale schovává si je k případné výměně se západními státy za své chycené špiony bez diplomatické ochrany.
Jak mohla přijít ruská kontrašpionáž na dva české zpravodajce na ambasádě? Opět na sebe mohli upozornit nějakým nezvyklým chováním, schůzkami s podezřelými Rusy, vyplynulo to z odposlechu telefonů velvyslanectví ruskou kontrašpionáží, nebo z náhodně vyslechnutého rozhovoru účastníků, případně z výpovědi zatčených agentů z řad místních občanů. Možností je mnoho.

Odposlech všemi prostředky

Odposlech telefonů z ambasády je to nejmenší, s čím musí všichni diplomaté a nediplomaté počítat. Kromě toho mohou mít ve svých služebních místnostech a bytech nasazen tajný odposlech. Po druhé světové válce věnovali sovětští pionýři americkému velvyslanci obrovskou rytinu státního znaku USA a ten si ji pověsil ve své pracovně. Teprve po letech se přišlo na to, že tam byla štěnice, která přednášela všechna jednání do vzdálenosti několika kilometrů, kde byl příjem.
Dnes se často používá dálkový odposlech – na vzdálenost několika stovek metrů anebo i kilometrů zachycuje speciální aparatura chvění oken, které umí překládat do obyčejné řeči. Proti tomu existuje obrana spočívající v zabudování speciálních fólií uvnitř oken, která tomuto chvění zabraňuje.
FBI před léty znepokojilo, že washingtonská radnice souhlasila, aby nová budova sovětské/ruské ambasády vyrostla na nejvyšším pahorku města. Jsou odtud na dohled mnohé vládní úřady. Nezbylo nic jiného, než v nich u oken směřujících k tomuto velvyslanectví instalovat fólie.
Americkým špionům se zase v osmdesátých letech podařil unikátní kousek. Zjistili, kde je za Moskvou uzel spojující telefony všech vládních úřadů a sekretariátu komunistické strany. Nakonec tam instalovali odposlech. Další odposlech zamontovali za pomoci důstojníka KGB v telefonním uzlu pod Kremlem. Tohoto důstojníka potom i s rodinou propašovali přes Finsko do USA.

Noční instalatéři přepadali ambasády

Československé komunistické tajné služby se pokoušely instalovat odposlechové štěnice na západních zastupitelských úřadech v noci. Američané a Izraelci měli tak dokonalé zabezpečení, že k nim nepronikly. Ovšem všichni českoslovenští občané, kteří tam na různých služebních místech pracovali, museli všechny své poznatky předávat StB.
I Rusko má na ambasádě a na konzulátech v České republice velké množství špionů – lidí s diplomatickým pasem je tam mnohonásobně víc, než u států obdobné velikosti. Naproti tomu české velvyslanectví v Moskvě není početně nijak velké, ale několik málo důstojníků zpravodajské služby se tam vejde.

Výměna informací mezi spojenci

Státy, které udržují spojenecké svazky, posílají na ambasády zpravodajce, kteří se ohlásí u místních tajných služeb a spolupracují s nimi na řešení společných případů. Takže ÚZSI má zpravidla jednoho člověka ve Washingtonu a CIA jednoho v Praze. Podle stejného principu probíhají styky s Velkou Británií, Francií, Německem a dalšími členskými zeměmi NATO.
V minulosti bylo několikrát zveřejněno, že BIS dostala upozornění od spřátelené služby na vyzvědače z Ruska či z jiných zemí. ÚZSI zase informuje o svých poznatcích kolegy v zemích NATO. Tato spolupráce je velmi efektivní.

Vyšlo ve zkrácení na iDnes 18. 7. 2018

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz