Z věrohodných pramenů se dozvídáme, že v socialistické Venezuele není k dostání toaletní papír… Nu, nic zvlášť nového. Taktéž v socialistickém Československu patřil hajz… ééé, záchodový papír k nedostatkovým artiklům; vzpomínám si ještě, jak jistý národní bard pěl – k čemu jsou nám světské statky, když není čím utřít zadky? Nicméně se tou dobou už pět smělo, pakli pěvec setrval u konzumních nedostatků a nenapadal samy základy socialistického státu. Jak je na tom v tomto ohledu Venezuela, není mi povědomo a ani mě to nijak mimořádně nevzrušuje. Spíš… čím to, že jakmile některá země vyhlásí za státní doktrinu socialismus, neodvratně spěje jak k hospodářské nemohoucnosti, tak i k samovládě ať spočívá v rukou jednoho zbožněného vůdce a jasného slunéčka, nebo jedné nesesaditelné party darebáků? Přičemž se darebáci nestydí označit svou zuboženou zemi za demokratickou; spočítejme, kolik států tohoto světa vtělilo přídomek demokratický do svého názvu a vyjde nám počet těch, jež ničeho nejsou tak vzdáleny jako nějaké demokracie. Ale zpátky k tomu socialismu.

Usiluje socialistická idea o vyrovnání společenských rozdílů, rozdíl je pouze v tom, zda naráz a našup, nebo povlovněji. Tomu odpovídá i výsledek. Kde se to zkusí našup, jako zrovna teď v té Venezuele, stejně našup se dostaví i rozdělení společnosti na kastu privilegovaných a na bezprávnou holotu, jejímž jediným privilegiem je držet hubu a radostně budovat světlé zítřky. Zkusí-li se to opatrněji, u vědomí že práce kvapná čerta starého platná, dostavuje se výsledek až po letech a desítiletích, ale vždy týž: panský písař vydávající jednu směrnici za druhou a poddaná holota tropící si šašky z panského písaře s jeho směrnicemi, ba i ze samotného zámeckého panstva. Jelikož je vždy snadnější panské příkazy obejít a ošvindlovat než je do puntíku splnit, i kdyby vůle byla, jako že nebývá, zase je všechna snaha výšezmíněného čerta platná. Proč, na to pokrokové příručky odpověď nedávají, ale my se můžeme se vší nezbytnou opatrností o to pokusit

Kdyby byl ideál všelidské rovnosti životaschopný, nemuseli jej fousatí praotcové socialismu vynalézat, protože by k němu logika dějin a přírody dospěla sama. Jelikož se tak nestalo, jest míti zato že řád světa je postaven na jiném principu: na konkurenci, v níž zdatnější se prosadí, méně zdatní reptajíce a žbrblajíce neochotně se podřizují. Kdo to zkusí opačně, v úsilí o vyrovnání společenských rozdílů přidusit zdatnější a podpořit méně zdatné, dosáhne vždy téhož: blázince, v němž jednoduché se stává složitým a složité nemožným, nejzákladnější potřeby denního života, záchodového papíru nevyjímaje jsou dosažitelné jen po vystání dlouhatánských front nebo pod rukou a za úplatek… ale co bychom si vykládali, není-liž pravda. Užili jsme si toho my starší v socialistickém Československu vrchovatě.

A utíká venezuelský lid ze své na buben přivedené vlasti do sousední Kolumbie, do Peru i jinam… no jistě, také jsem takhle utíkal jen s tím, co se mi vešlo do rance a s tříletým synkem za ruku. To už tak je, ze socialistických států se utíkává; a tu musím říci, že to není snadné rozhodnutí, sebrat se a jít vstříc nejistému údělu uprchlíka. Musí k tomu být podstatnější pohnutka než jen plnější krámy, širší výběr zboží a bez vystávání ve frontách; papalášská zvůle a neschopnost už musí tvrději dolehnout na člověka, aby nechal za sebou domov, přátele, staré rodiče a vůbec všechno známé a důvěrné. Jestliže občané venezuelští na sebe berou ten kříž, už to je dostatečným důkazem zvrácenosti socialistického systému, byť se i nejvznešenějšími cíli oháněl.

Snad se ve všech směrech neschopný pasystém rozloží dřív, než to domydlí k podmínkám doby kamenné. Otázkou jest, má-li smysl tak dlouho čekat. Jestli by nebyl rozumnější i humánější krátký ozbrojený zásah, jelikož veškeré rezoluce a diplomatické demarše jsou k ničemu. Vím, že jsem se nyní ocitl na velice tenkém ledě: intervence, porušení posvátné zásady územní nedotknutelnosti… aj, aj. Pěkně by si to vypil od všech krasoduchů západního světa, kdo by se toho odvážil. Zajisté. Stejně by si to býval vypil, kdo by dejme tomu v únoru 1948 zaintervenoval proti nástupu našich komunistů k moci. Nenechají už jednou státníci demokratického světa posvátných zásad a nezačnou dělat, k čemu velí rozum i cit? Mnoha neštěstím by bylo zabráněno; a není-li ideál svobody a demokracie dutou frází, již lze obracet naruby i nalíc jako ošoupanou rukavici, přiblížit se k jeho prosazení, třebaže v stoprocentní plnosti uskutečněn být nemůže. Podobně jako socialismus musí být nastolen na komando, jelikož ve volné soutěži myšlenek neobstojí.

Hannover, 28. února 2019