Svět nikdy nebude dostatečně vděčný třem velkým mužům 20. století, kteří porazili komunismus. Ano, ten neuchopitelný triumvirát lidského ducha zná v naší civilizaci snad každý – politik, papež a pisatel, prezident Ronald Reagan, Jan Pavel II. a Alexandr Solženicyn. Avšak za nimi v rozmazané dálce se skrývá ještě jeden vítěz, ještě jedna nezřetelná osoba, postava bez tváře a beze jména: mudžahedín.

Tvrdý a nelítostný válečník z vyprahlé pouště a nehostinných hor, jednou nezlomný afghánský horal bojující za nezávislost kmene, jindy asketický arabský bojovník za novou internacionálu světového řádu Ummy. Na rozdíl od nuzných obyvatel sovětského impéria, toužících po západní materiální prosperitě trhu a svobody, puritánský bojovník koránu netouží po statcích tohoto světa, natož po volnosti, chce porazit nenáviděnou svobodu mamonu, pornografie a žen. Dobře zná svoji výhodu i slabost Západu, dobře ví, že každá civilizace má budoucnost jen tehdy, pokud udrží svou sociální soudržnost, čili svou obecně sdílenou civilizační víru, za niž stojí žít a umírat.

Vždyť všechny mohutné říše zahynuly na vnitřní rozklad. A také sami mudžahedíni zažili nepředstavitelný omamný úspěch své víry na troskách sovětské techniky. Deset let vedli drsní muži pustiny partyzánskou válku proti vládcům unavené ideologie a změkčilým nedobrovolným vojákům z měst, jimž nakonec nepomohla ani jejich těžká obrněná technika. Možná dokonce, že mudžahedíny jejich vlastní vítězství i nečekaný pád ateistického impéria překvapil – místo nekonečného zápasu, pouhé desetiletí, možná ani neznali všechny souvislosti jeho rozkladu, jedno je ale jisté, úspěch inspiruje. Strategové mezinárodního džihádu vymysleli geniální plán – vlákat do afganistánské pasti i to druhé impérium Satana.

Měli ostatně dokonalý precedent, jak probudit zaoceánského Leviathana – japonský útok na Pearl Harbour. Uplynulo už deset let od šokujícího náletu unesených civilních letadel na newyorské obchodní centrum a sídlo americké armády. Už celé desetiletí beznadějné velmocenské války s partyzány, protože roztroušenou a pohyblivou guerillu lze zničit, jen když nemá kam utéct a jen za cenu devastace civilního zázemí a masivního zabíjení, na které liberální demokracie nemá povolení. K tomu ještě donedávna problém války na dvou frontách, dnes ve srovnání s minulostí tak nepředstavitelně drahé. Ze zpětného pohledu vypadá irácká okupace jako strategická chyba z euforie nad vítězstvím po dlouholetých konfliktech globálního zápasu se sovětskou velmocí – Korea, Berlín, Kuba, Vietnam – tolikrát na hraně světového nukleárního požáru. Amerika přecenila svoji sílu, když se stala jedinou supervelmocí světa. Teď, vyčerpaná po finanční krizi a v hospodářské stagnaci, nemá na dlouhodobý konflikt vůli ani peníze. Její evropští spojenci spíše symbolického významu ji postupně na válečném poli opouštějí.

Na rozdíl od sovětů však mají Američané za sebou i úspěchy. Světová síť i mozek internacionály (Al-Kajdy) je v rozkladu, teroristické útoky se opět odehrávají převážně v islámském světě a v Rusku, v tom západním, jich znatelně ubylo. Podle amerických generálů se útoky Al-kajdy nakonec skutečně soustředily do Iráku (původně tam zřejmě nebyly) a jejich zásoba sebevrahů se vyčerpala. A v této zemi tří kmenů se po desetiletí vzájemného vyvražďování situace přece jenom pomalu konsoliduje a heterogenní společnost se učí spolupracovat. I letošní arabská povstání mládeže proti diktátorům, ať už dopadnou jakkoli, byla inspirována daleko víc západní stylem života a svobodou než touhou po pořádku muslimského bratrstva.

Západ stojí na třech pilířích, které se pomalu bortí – na tradici Athén, Říma a Jeruzaléma. Ale jen abrahámovský monoteismus vložil existencionální smlouvu s Bohem do srdce společnosti, jak říká vrchní anglický rabín Jonathan Sacks. Jen jeden národ vlastnil společenskou smlouvu, a proto jediný přežil hrůzné útrapy starověku i novověku. Jen zde lze nalézt sílu k neustálé obnově civilizace, která by se jinak jako všechny říše dávno propadla do nicoty. Američané jsou národ s duší církve (Chesterton), a proto bude schopen revitalizace, tak jako to kdysi dokázal Izrael Jozuy, Ozeáše a Ezry. Je ovšem smutným svědectvím doby, že upadající Evropu dnes ovládají neojakobínští budovatelé a inženýři nového světa, kteří ani netuší, vyjádřeno slovy velkého českého básníka Vladimíra Holana, „že bez ryzí trancendentály, se nikdy nic, ach nikdy nedostaví.“

Týžden, 12. 9. 2011