Kdyby bylo všechno tak, jak má být, zaznamenal by sportovní svět, že do dějiště zimní olympiády dorazil jeden z hokejových favoritů. Řádky novin a hodiny rozhlasu i televize by se plnily srovnáváním hokejových mužstev v turnaji a předpovídáním, kdo na koho má, případně naopak. Jenže nic není tak, jak má být. Wayne Gretzky, a hlavně jeho draze milovaná bytost Janet, přijíždějí do Itálie s Damoklovým mečem nad hlavami: jejich kamarád a Waynův přímý podřízený Rick Tocchet je obviněn, že byl jedním z vůdců podzemní sázkové kanceláře a Waynova draze milovaná bytost Janet mu (a jeho dalším kamarádíčkům) dávala přivydělat tím, že si tu a tam přisadila, zhruba asi tak do rozsahu půl miliónu dolarů za jediný půl rok.

To se v Americe nesmí sázet? Ale ano, samozřejmě se to smí. I o peníze. I o velké peníze. Když je to mezi jedním člověkem a druhým člověkem, a kromě toho z těch dvou, který sázku vyhrál, se na tom nikdo jiný nijak neobohatí, je to všechno v naprostém pořádku. V pořádku ale není, když si někdo vybuduje sázkovou kancelář, která se mu stane výdělečným podnikem, a o zisk se nedělí se státem. Nemá licenci, stát o něm tudíž neví, takže naň nemůže uvalit daně.

Logicky řečeno, největším gaunerem je tady tedy právě stát. A jedině stát může připravit tak nádhernou podívanou, jakou byla tisková konference státních policajtů z New Jersey. Ta schůze vypadala jako vybrané scény z Chaplinova filmu Diktátor. Policajti oznámili, že si vymysleli Operaci Příklep a během ní zachytili několik rybek, které vědí, co to ten příklep je doopravdy. (Pro neznalé: hokejová střela, při níž střílející hráč hokejkou švihne tak, aby puku dodal směr a rychlost tím, že jej přiklepne.) Nikdo dosud ještě nejmenoval hokejisty, kteří si přisadili, ale všeobecně se má za to, že nesázeli na hokej, nýbrž na americký fotbal, a to už není trestné.
Nešli ve stopách, například, Peta Roseho, bývalého amerického baseballového hrdiny, který si tu a tam přisadil na výsledky v lize, v níž hrál. Ten za to dostal nejen celoživotní distanci, ale dokonce byl zbaven jakékoliv možnosti, aby se dostal se baseballové Dvorany slávy, ačkoliv by tam svými výkony patřil. Trestné na nové kanceláři bylo jen to, že se podnik zvrhl v podzemní síť, na niž stát přišel pouhou náhodou. Když si státní účetní uvědomili, o kolik přišel jejich zaměstnavatel na daních, rozhodla se vláda, že ušlé peníze získá jinak. Třeba na pokutách, které vytříská z viníků. Co asi tak vytříská na policajtech, kteří v tom jeli také a dali tím ostatním účastníkům podniku pocit velice falešné jistoty, že se jim nemůže nic stát? Nic moc. Ale když stát zmáčkne takového Gretzkyho...

A Gretzky, který jinak může být, a třeba možná i je, zcela nejslušnější pan pod sluncem, prokázal, že umění najít přihrávkou na ledě nekrytého spoluhráče je mnohem jednodušší, než v Americe vysvětlit, například, nekryté šeky.
Američtí novináři v celé věci nacházejí určitě známky toho, že by se na základě celého rádoby makro-skandálu dal napsat přinejmenším srandovní televizní seriál. Kanadští novináři ale šílí: probůh, naše modla, muž čistější než boží roucha po návratu z čistírny, je pokálen!

A tak se chytají prapodivných stébel. Situace se zaškaredila, když proskočila zpráva, že policie má nahrávku telefonického rozhovoru Toccheta s Gretzkym, v němž Gretzky svého podřízeného prosí, aby to nějak zařídil, aby se už o jeho žínce nemluvilo. Kanadští novináři zbledli: Gretzky přece původně mluvil neustále o tom, že o věci předem nic nevěděl, a tohle říká úplný opak! Pak se uklidnili: nahrávky byly pořízený krátce poté, kdy se detektivové zastavili v Gretzkyho bytečku ve Phoenixu, že tady mají úřední předvolání pro milostivou paní, pročež Gretzky jim řekl, že milostivá je v rodinném domečku v Andělských Losinách.
A pak se teprve zeptal, oč jde. Ta úleva! Vidíte to! My to vždycky říkali, že Gretzky nelže. Zajisté, třeba doopravdy říká pravdu, nic víc, než pravdu, a nic jiného než pravdu, a k tomu mu dopomáhej Bůh. Jenže přesvědčovat muže, který čelí obvinění, aby pozměnil důkazní materiály, tomu se říká zlovolné poškozování důkazů, ve zdejší řeči "evidence tampering", a na to jsou pěkně tvrdě tresty. Někdy snad dokonce i tvrdší než tresty za zločin, kvůli němuž k tomu pozměňování důkazů mělo dojít. A zvláště, když o čin, který nelze nazvat jinak než falšování důkazů, žádá nadřízený (Gretzky) svého tehdy ještě podřízeného (Toccheta).

Tím jsme se plynule dostali k tomu, že v Turínu je od úterka cirkus. Většina zaoceánských novinářů, ať už evropských, afrických, jihoamerických či asijských, patrně nad tou záležitosti srdečně živné. No co, mají v té Severní Americe nějaké potíže, a co je nám do toho? Nezívnou ale severoameričtí novináři. Z několika důvodů. V první řadě, tím, že přijeli do Itálie dříve, nemohli se doma zúčastnit veselice jménem "snaha dobrat se pravdy o velkém Gretzkym, ať už je ta pravda jakákoliv". To si teď vynahradí. Místo, aby se na tiskovce s vedením kanadského hokejového mužstva mluvilo o tom, zda je vážně chytré, aby obrovitý a vynikající obránce, který většinou uhraje za zápas nejvíc minut z obou mužstev na ledě, totiž edmontonský Chris Pronger, vůbec hrál, když má zlomenou kost v chodidle. Jak moc bude svému mužstvu užitečný? A co udělá svému zdraví?

Ostatně, není už nejmladší, měl by snad začít myslet na zadní kolečka. I přesto, že určitě má v bance dost peněz na to, aby už v životě nemusel hnout prstem. Odehrál také mnohem více než předepsaný počet zápasu v NHL, takže se na něj vztahuje poměrně slušný důchod, který by spousta kapitánů průmyslu a jiných magnátů brala všemi deseti jako pravidelnou výplatu. A tak dále.

Nakonec, přesně takhle to vypadalo v pondělí odpoledne v Torontu, těsně před odletem kanadského mužstva do Itálie. Když se Gretzky objevil na pódiu a viděl to množství reportérů a mikrofonu a kamer, uklouzlo mu poděšeně "Ježíši Křiste!" Marně se pak snažil vysvětlit, že on nic, on muzikant, a že by se mělo mluvit o hráčích. Po šesti minutách to vzdal, poděkoval a odešel. Během těch šesti minut nepadla jedina hokejová otázka. Kdo si myslí, že to v Tuřínu bude vypadat jinak, sní, jak se říká severoamerickou angličtinou, v Technicoloru.
Pan president Mezinárodní hokejové federace (IIHF), známý švýcarský zubař René Fasel, by se také rád dostal do záře světlometů. Takže i on se míní úředně za svůj podnik Gretzkyho vyptávat, co se děje. Co mu je do toho, to už nevysvětlil.

Přitom v Gretzkyho případě nejde patrně o nic moc jiného než o to, že by jeho draze milovaná bytost Janet měla navštívit psychologa a poradit se s ním, jak se zbavit posedlosti z hazardních her. I když: pakliže většina kanadských novinářů a, potažmo, většina kanadských hokejových fanoušků, žije v domnění, že Gretzky je lilium a že v tom dojmu vážně dodnes žijí, měli by se nechat vyšetřit také.

Gretzky je hoch z nebohaté rodinky v poměrně malém ontarijském městečku. Skutečného vzdělání moc nepobral a pokud se vzdělával v obchodních praktikách, neměl ty nejlepší učitele. Začínal ve WHA, kde mu byl majitelem (a obchodním rádcem) Nelson Skalbania, jehož čachry, hlavně s realitami, ho nakonec přivedly k trestnímu soudu a pak také na mizinu. Potom měl Gretzky za svého dalšího kamaráda vlastníka Edmonton Oilers Petera Pocklingtona, který si ho upsal smluvně až do roku 1999 a aby to Gretzkymu nepřišlo líto, věnoval mu pár činžovních domů v hlavním městě kanadských Severozápadních území, Yellowknife. Život v tom městečku daleko na severu je poměrně nákladný a částky za nájem v Gretzkyho domech byly vždycky lehce nad městským průměrem. Kam asi ty peníze šly? Gretzky se dokonce zúčastnil konference tehdejší Pokrokové-konzervativní (dnes už pouze Konzervativní) strany, kde se Pocklington (marně) ucházel o místo jejího šéfa a jeho hvězda ho přišla osobně podpořit. O pár let později zkusil Gretzky zahrát na Pocklingtona podobnou habaďůru, jako hrával jeho majitel na jiné, a přišel s návrhem, že by chtěl tu smlouvu otevřít a přeformulovat tak, aby se stal volným agentem o tucet let dříve než měl. Pocklington si uvědomil, že to by prodělal kalhoty.

Tak raději Gretzkyho v parném létě 1988 prodal do Andělských Losin za několik hráčů a 18 miliónů dolarů na ruku. Zklamání kanadští fanoušci to dokonale zbaštili, když se Gretzky na tiskovce, kde byl prodej oznámen, rozbrečel, a dodnes to Pocklingtonovi neodpustili. Na Gretzkyho podíl na celém tom obchodu se nezeptali. A ani jim nepřišlo divné, když se Gretzky o pár hodin později na tiskovce v Andělských Losinách smál radostným smíchem mladého budovatelé rozvinutého kapitalismu. Také proč by se nesmál nadšením, když mu jeho nový majitel, Bruce McNall, na místě zněkolikanásobil gáži. A tak se číslo 99 skamarádilo se svým novým majitelem. Pustili se spolu do několika obchodních podniků, které většinou dopadly prapodivně. McNall nakonec skončil ve vězení za podvody. Když ho nakonec po odpykání trestu pustili z basy, kdopak pro něj přijel v limuzíně, aby ho uvítal na svobodě? Wayne Gretzky.

Čili, shrnuto, dokud mu v sázkovém skandálu někdo nedokáže opak, je Wayne Gretzky panic nepolíbený. Jeho osobní dějepis ale moc v jeho prospěch nemluví. Ať už to ale dopadne jakkoliv, jedno je jisté: prapodivný malér kolem šéfa kanadské hokejové reprezentace přistál v Itálii a většina ostatních sportovců, lidí, kteří se těžko mohou honosit tolika milióny, přijde zkrátka, ačkoliv olympiáda, to je dnes snad jediné místo, kde se mohou ohřát v paprscích všeobecného obdivu.

Je to pravda?
Je.
Je to fér?
Odpovězte si sami...