Stojíme na počátku ozbrojeného zásahu Západu v Sýrii? O tom není pochyb. Mnozí jsou proti. Argumentují: čeho se tím dosáhne?

Papež doporučuje světovým mocnostem: Přiveďte obě strany konfliktu k jednacímu stolu. Zní to dobře, ale dva nenávidějící se manžele přivedeme spíš k rozvodovému soudu než k usmíření.

Jaká je alternativa? Nedělat nic. Nevměšovat se a dál žít s pocitem, že v Sýrii se už mrtví počítají na stovku tisíc a uprchlíků jsou přes dva miliony. Je to správný, morální postoj? Nedělat nic a dívat se, jak se za plotem vraždí příslušníci lidské komunity a nezasáhnout? Zažili jsme to v malém africkém státečku Rwanda v 90. letech. V moderní době tam bylo povražděno nejméně 800 tisíc lidských bytostí. Černé svědomí pro každého, kdo dohlédne dál než k vratům vlastní zahrady.

Pokud má světové společenství potřebu "řešit" izraelsko-palestinský problém, kde je mrtvých o několik řádů méně (o to víc je ovšem mrtvých jednotlivců na palestinské straně propagandisticky zneužíváno), pak je z logiky věci nutné "řešit" i Sýrii. Je-li jedinou alternativou použití síly, pak ne zbývá než s ní souhlasit.

Argument, který občas slyšíme, že ozbrojený zásah bude znamenat další mrtvé mezi civilisty je politováníhodně falešný. Bez zásahu zvenčí počet mrtvých v Sýrii a množství uprchlíků stoupat nebude? Nebo nám tito mrtví tolik nevadí, neb jde už jen o statistické číslo? Je to typický trik tzv. mírových aktivistů, kteří stejným způsobem kritizovali atomové ukončení války Američanů s Japonskem v pětačtyřicátém. Vytvářeli a vytvářejí dojem, že v Hirošimě a Nagasaki zbytečně zahynulo civilní obyvatelstvo - a rafinovaně zamlčeli, že kdyby Američané pokračovali do vítězného konce konvenčním způsobem vedení války, trvala by "hrůza bez konce" podstatně déle a mrtvých by bylo více.

Je jistě možné nechat Sýrii jejímu osudu – a vytvořit si tak další důvod pro pozdější černé svědomí Západu ("rwandského typu"). Pokud by mezinárodní společenství chtělo krveprolití v Sýrii pouze registrovat, ztratilo by tím jakékoli morální právo zabývat se jinými konflikty kdekoli jinde. Zejména tím teritoriálně nejbližším, palestinsko-izraelským. I ten je přece možné pouze registrovat. Necháme-li Sýrii Syřanům ("ať se tam třeba vymlátěj"), musíme nechat také Izraelce a palestinské Araby, ať si svůj problém vyřeší sami.

Takovýmto přístupem si paradoxně sami "míroví aktivisté" podřezávají větev. Budeme-li pod vlivem jejich vidění světa rezignovat na vojenský zásah v Sýrii jako něco nepřijatelného, pak nemáme sebemenší právo kritizovat Izrael za to, jak řeší svůj problém s palestinskými Araby. Obrazně řečeno: Není-li přijatelné použití síly na zahradě jednoho souseda, kde se dějí masová zvěrstva jedněch proti druhým, pak je nebetyčným pokrytectvím kritizovat do omrzení souseda, který se se zbraní v ruce v sebeobraně postaví tomu, kdo jej ohrožuje na životě.

Právě tak, jak je uvedno v tomto podobenství, funguje náš svět: takto absurdně. Kdo tento dvojí metr nechápe, nic nechápe. A kdo odmítá účast USA na vojenském řešení syrské krize, měl by také říci: evropské angažmá Spojených států (a dalších zámořských) zemí proti Hitlerovi za druhé světové války, a stejně tak angažmá USA za světové války předchozí, byla chyba; nikdy k tomu nemělo dojít. Anebo to chyba nebyla – a pak nelze Američanům upírat právo vojensky zasáhnout proti zlu v naší době. Třeba právě v Sýrii.

To je, oč tu běží.