Tak si říkám, jestli by v tom Švédsku neměli nějakou desetiletou holku, aby spasila lidstvo. Ta Greta Thunberg se v tom úkolu osvědčuje dobře, o to nic, ale přece jen už je šestnáctiletá, dlouho-li a dosáhne dospělosti. Dostane rozum, zjistí, že souvislosti tohoto jankovitého světa nejsou tak pravítkovitě přímé, jak si narýsovala, spíš že tvoří nesourodou sbírku jevů více či méně spolu souvisících, od nichž se neustále odštěpují vedlejší souvislosti a stávají se souvislostmi ústředními, než jejich význam upadne a lidskou pozornost zaujme zase něco jiného a mnohdy v rozporu s tím, co se zdálo být nepochybné nedlouho předtím. Čímž se stane pro roli burcovatelky lidstva neupotřebitelnou, jelikož říkat, co říkají víceméně všichni, nikoho zvlášť nevyburcuje. Na to se, milá mladá dámo, musí jít odjinud.

Je-li nalezena spásná pravda, ale veřejnost unavená spásnými pravdami si jí ne a nechce povšimnout, je třeba vyvolat v ní pocit zahanbení. To jde nejlépe pomocí dětí. Dětičky jsou vnímavé, někdy až příliš; snadno se nadchnou pro věc krásnou, věc spravedlivou, a dospělí mající takové sklony chodíce kolem říkají… vidíte? Děti! Děti nám ukazují příklad! Děti nás musí zahanbit! Což ostatně není nic nového. Už počátkem století třináctého evropská veřejnost, zklamaná nezdary pokusů o vysvobození Svaté země z područí neznabožských Saracénů, došla k náhledu, že uspět v tom díle mohou jen duše nevinné, nepropadnuvší dosud hříchu. Dvěma proudy, z Francie a německého Porýní, táhly tisícihlavé dětské zástupy do středomořských přístavů, nalodily se k plavbě do Palestiny, ale nikdy tam nedopluly. Místo toho skončili dětští křižáci v egyptské Alexandrii, kde byli obratem prodáni do otroctví. Zkazka o krysaři, odloudivším z německého města Hammeln děti na věčnou neshledanou, je patrně vzpomínkou na tuto událost.

I řekl bych, že je poněkud nevkusné zapřahat dítka školou povinná do káry jakkoli ušlechtilých projektů. Všechny ty pátky pro budoucnost, školní stávky pro klima (s kteroužto cedulí se slečna Greta Thunberg dostavila do samotného švédského parlamentu) a jiná představení toho rázu ať odloží do věku, kdy si vydělají první groše prací svých rukou a mozků. Do té doby ať chodí do školy, učí se moudrými býti, ať nabývají zkušeností a snad i trochy skromnosti; neslouží k dobrému nedozrálé dušičce představa, že je soudcem povolaným k vynášení ortelů nad hříchy pobloudilého lidstva. Co se slečny Thunberg týče, plavící se tímto časem na milionářské jachtě do New Yorku… no, přál bych jí klidné moře; ono by se nehodilo, aby se dostavila na klimatickou konferenci Spojených národů vybl… ech, vyzvracená z podoby. Jinak bych jí pokojné živobytí nepředpovídal. Dřív nebo později klimatické panikaření vyšumí, vystřídáno zase jinými záchvaty spasitelské horlivosti, a slečna Thunberg zjistí, že vystřílela všechen svůj prach naprázdno a život jí mezitím protekl mezi prsty. Zkouším si ji představit o dvacet, třicet let později a co mi vychází, je obrázek osamělé postarší ženské otravující každého na potkání řečmi o dnech své dávno vyhaslé slávy.

To všechno jen proto, že v telecím věku šestnácti let si nedovedla a snad ani nechtěla srovnat příčiny a následky, třebaže leží na dlani. Příčinou je překotné rozmnožování obyvatelstva právě zemí, které si to mohou nejméně dovolit; následkem pak uprchlické proudy směřující z východu i z jihu do Evropy a vzrůstající nechuť domorodých Evropanů snášet všelijaké podivnůstky svých nepozvaných hostí. Jak může vypadat - o konci bych raději nemluvil, ale pokračování toho vývoje… vycházejí mi dvě alternativy, jedna přijatelná, i když jak pro koho, a druhá apokalyptická. Přijatelná možnost jest, že příchozí - s platnými doklady ovšem a ověřitelnou identitou - hlady sice nezahynou, ale neobdrží ani půl zlámaného eura finanční podpory; lze míti za to, že by řady zájemců o fešácký život na účet sociálního úřadu znamenitě prořídly. Apokalypticky se jeví vyhlídka, že ona výšezmíněná nechuť autochtonního obyvatelstva přeroste v zášť a dalším pokračováním v zběsilé, důvodů nehledající a ani nepotřebující oboustranné nepřátelství, státu ztrativšího kontrolu nad děním, až všechno vyústí do mazců, v nichž vezme za své evropská civilisace a civilisace ostatní nedlouho poté, jsouce na ní závislé jako pacient na hadičce s umělou výživou. Netvrdím, že to tak musí přijít, ale velmi snadno může.

Co by se mé osoby týkalo, jsemť již věkovitý kmet, takže se naznačených karambolů s nejvyšší pravděpodobností nedočkám. Slečnu Gretu však postihnou; bohdá si pak vzpomene, jak se rozčilovala nad klimatickými změnami, netušíc či spíš nechtíc tušit, že jejímu navyklému živobytí ve svobodě a hojnosti kyne mnohem bezprostředněji zánik v důsledku skutečností neuniknuvších bezpochyby jejímu vnímání, odmítala si je však připustit: lavinovitého přemnožování rozvojového lidstva a z kontroly se vymknuvší migrace.

Hannover, 17. srpna 2019