SVĚT: Slasti plavby
Dlouhá léta jsem tvrdošíjně odolával iniciativě vlézt na loď a odplout do jakkoliv lákavých či odpudivých, nejméně pravděpodobných končin. Tvrdošíjně jsem se držel Hollywoodem vytvořených představ: arogantní buržoazní floutkové se smilným knírkem, pokud možno i s monoklem, k tomu šampaňské, zásoby koňaku a hodně neoprávněného sebevědomí.
Ke zdolávání takové úkolu jsem se vydal značnou oklikou. Započali jsme s vynikající singapurskou leteckou linkou. Kromě mnoha jiných plusů, stewardky roztomile rozkošné, ochotné krasavice, synátora jsem ponoukal jednu z nich si zabalit do celofánu a vzít si ji domů na dlouhodobou památku. Rozdány nám nějaké úřední papíry, též s varováním ZA DROGY JE SMRT - učiněno červeně.
Let započal překvapením, totiž nepředpokládaným směrem kolem zeměkoule. Nikoliv asijským pacifickým směrem, ale opačně přes eurosibiřskou oblast čili Frankfurt - Černé moře - Turecko - Irák - Tbilisi - Baku - Afghánistán - Pákistán - Indie - Bengálský záliv - Singapur, což již ovšem vůbec nebyl Třetí svět.
Jím, abych žil, ale nežiji, abych jedl. Číňané, přečasto mívám dojem, že žijí právě s touto fixací na kulinární slasti. V žádném jiném koutě světa jsem neviděl tolik restaurací, hospůdek, improvizovaných pár stolečků na chodníku a vždy u toho zákazníci dlabající v kteroukoliv hodinu. Nad britským impériem slunce kdysi nikdy nezapadalo, přemnozí čínští strávníci jako by se nikdy nepřestávali krmit.
Alkoholu málo – však přílišným nasáknutím lze ztratit tvář. Navíc v Číně, ať už nacionalistické či formálně stále komunistické, se zpravidla nenajde kus pořádného, poctivého chleba. Mně se nikdy něco takového nepovedlo
- - -
Další přistání na Taiwanu, další postřehnutelná změna na tamějším ostrově: na mě, majitele bledé pokožky, se již neciví, zblízka si podrobně pečlivě prohlédnout srstnatého dlouhonosého barbara, tak jak dřív bývalo a zejména ve vnitrozemí velké Číny ještě přetrvává. Na periferii Taipei, při návštěvě někdejší rodinné služky (osoby negramotné, která ale značně zbohatla zděděním nemovitostí), její vnouček se ke mně opatrně přiblížil s přiznáním, že to je poprvé v jeho životě prohlédnout si bílého ďábla z takové blízkosti.
Na rozdíl od dřívějších časů, tentokrát se nám několikrát přihodilo, že domorodec přistoupil a zdvořile se zeptal, zda je nám třeba rady. Otázky vyslovené dobrou, srozumitelnou angličtinou, čili zkušenost třeba v Japonsku pramálo vídaná. S angličtinou se mládež seznamuje už ve škole základního stupně.
Co stojí za spatření: Rozhodně bych začal Národním muzeem, unikátem bez konkurence. Do útrob tohoto velepaláce v tradičním stylu se totiž čankajškovcům podařilo z vlasti přivézt poklady všeho druhu a všech dynastií. Vzniklo tak vynikající shromáždiště čínských vzácností na světě. Nebýt tohoto odvozu, zanícení maoisté by byli národní dědictví rozdupali, však za Velké kulturní proletářské revoluce zničili vše, co měli v dosahu.
Je toho tam tolik, že lze vystavovat jen pár tisíc kusů najednou. Dochází tedy ke stále se obměňující prezentaci skvostů, které aby mnohdy setrvávaly ve skladech řadu let na nový záblesk světla a ocenění. Zastihl jsem prezentaci série porcelánových flaštiček, flakónků na šňupání, k přivonění, s miniaturními malovánkami. V sálech s obrazy jsem putoval od krajiny ke krajině – hory, doly, pokroucené kopce, borovice, potůčky, vodopády, pagody. Nejen tématika, ale ani styl, švih, se téměř nelišily. Čtu data zrodu tvorby: plus minus pět set let. Od Přemyslovců snad ještě prvobytně pospolných po Habsburky, od Mistra Třeboňského po mistra Švabinského.
Travelogy ve výčtu pozoruhodností též uvádějí LIM FAMILY MANSION AND GARDEN v předměstí, česky vysloveném „Pančao“ a psáno různě ( Panchiao či Banqiao či Pan-ťiao nebo i jinak). V tuctovém tam sousedství jediná, na Taiwanu zachovaná a zrestaurovaná oáza z doby Ching dynastie (1644-1911): domy, sály, dvorany, pavilonky, prostory pro divadelní představení včetně čínské opery s tím jejich kníkáním, knihovny, zahrady, umělé kopečky, jeskyně, jezírka, kaskády, vodopády umělé i přirozené, to na prostoře 20 000 čtverečních metrů. A u vchodu pamětní kámen věnovaný císařem k ocenění pomoci filantropa odvrátivšího hladomor. Bývalo velkou ctí být kdy pozván k těmto feudálům, mecenášům. V roce 1988 se v těchto prostorách konala soutěž Miss Universe – volba největší krásky světa. Tehdy to vyhrála dívka z Thajska s obtížně uvěřitelným jménem Porntip Nakhirunkanok. Tak původně žila rodina feudálů, kteří podle tvrzení The Lonely Planet byli „fabulously wealthy“. A to je právě ta má vyženěná familie.
V tomto rozvětveném rodinném prostředí hlavním tématem jsou právě rodinné vztahy, jejich hierarchické uspořádání – ono vyšší/nižší, starší/mladší, jak je na tom čtvrtý potomek pátého strýce ve vztahu k šesté sestřenici sedmé tety.
Spěchám na schůzku do hotelového salónku s anglickým názvem Seven Scholars – Sedm vědců, mudrců. Příslušníci mnohočetného rodinného klanu obšírně, úmorně konferují způsobem, který charakterizuje absence konkrétna. Vyhýbat se konfliktům, a tak i nebezpečí, že by někdo ztratil tvář. Preciznost formulací, to věru není forte Číňanů. Odjíždíme z rodinného dědictví. Vidím chlapíka, řítícího se na mopedu a přitom pohrouženého do četby knihy. Jak soutěžit s takovou civilizací?
- - -
Vracím se ke své někdejší zaujatosti vůči představě pobytu na kolébajícím se zaoceánském plavidlu se stovkami sebevědomých bachratých zazobanců a jejich drahokamy ověšených paniček - takový druh zatracujících soudů ignoranta. Podobných výrazů plebejské nevrlosti dosud chovám vůči golfu, jehož jsem nikdy neokusil. Pozvolné zbavování takových předsudků započalo rozhodnutím vyženěného příbuzenstva, jehož většina mě přehlasovala k plavbě v končinách Aljašky. Loď patřila společnosti Holland America Line, sídlem v Seattlu, na stěžni jí plápolila nizozemská vlajka.
Zážitek překvapivě příjemný, s možností výběru najít si zajímavou společnost či v samotě si libovat. S možností výběru využít zastávek ve všemožných přístavech, loď je mým hotelem, dál mě pak poveze, nemusím se s kufry vláčet.
Po týdnu na Aljašce následovaly dva týdny ve značně teplejších vodách Karibiku a panamského průplavu.
Třetí bylo putování po dobu tří týdnů do dálav Patagonie, jižního cípu Latinské Ameriky, ke kilometry hlubokým vodám a děsivým větrům mysu Horn v intimním sousedství Antarktidy.
Zážitek čtvrtý, prozatím nejpodrobnější, s přesunem na opačný konec zeměkoule. S Priscillou jsme čtyři týdny pluli po stopách bojišť druhé světové války v Pacifiku, přes celičký oceán až na sever do Japonska, kde atomovým úderem tento gigantický konflikt končil.
Následovaly ještě dvě zkušenosti:
Moře Černé, seznámení s Bosporem a též s částí někdejšího Sovětského svazu, s končinou, kde Putin uspořádal v Soči zimní olympiadu, a s Krymem, který úspěšně uloupil a nadále vlastenecky si drží.
Moře Středozemní, politicky potenciál ještě víc explozivní, a takový dojem si lze snadno potvrdit výletem do výšin Golan Heights, odkud se rozhlížet ke čtyřem pramálo záviděníhodným sousedům.
Prozatím největší dojem zanechaly a k jakési užitečné pokoře přivádějí dvě zkušenosti: jednou je mohutnost přírody, jak směrem k Antarktidě dovede se zvídavým vetřelcem pořádně zacloumat, a tou druhou zkušeností byla ta pacifická bojitě druhé světové války, tam ve společnosti několika tuctů dosud přežívajících veteránů.
KONEC
(Z knihy Priscilla. Dost svévolně se košatící Osud, která je už v prodeji.)
Neoficiální stránky Oty Ulče