Neděle 3. listopadu 2024, svátek má Hubert
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

SVĚT: Škvorečtí v Torontu - 3

diskuse (5)
V březnu 1988 v New Yorku se uskutečnil HAPPENING s názvem CELEBRATION OF CZECH CULTURE k podpoře nakladatelství Škvoreckých. O velký úspěch večera se zasloužil nikoliv výbor, vlivná organizace, ale jedinec – Barbara Bristol, jíž se říkalo Bobbie, redaktorka nakladatelství Alfred A. Knopf. V předchozím roce nás pár sedělo a dumalo, co by se kde mohlo podniknout, a Bibbie přišla s tímto nápadem, který jsme pochválili a současně v mysli odložili jako nerealistický, neproveditelný. Jenže jí se podařilo zainteresovat media, též její zásluhou se PEN klub a Helsinki Watch Committee podílely na patronátu nad událostí.

Jakožto zpravidla důsledný pesimista jsem předpokládal, že se nás v sále bude krčit pět a půl, s oním pocitem viny za ty, kteří se nedostavili. Jenže už půl hodiny před začátkem se do sálu jeden už téměř neprotlačil. Hlasy jak české, tak anglické, na rohu rozpoznávám známou tvář.

„Poslyšte, je to pravda, že vás s tím prasetem zavřeli do chlívku, abyste si na sebe zvykli?“ ptám se postavy poněkud loupežnického vzhledu..

„Hele, Číňan! Jo, tak to bylo,“ potvrdil Pavel Landovský fámu o okolnostech filmování Kunderova románu „Nesnesitelná lehkost bytí“ („Kýč třetí generace“, takto v Tvorbě, 20.1.1988, celostránkově zhodnotit normalizační literát Jaroslav Čejka).

Přišel Jára Kohout, za posledních padesát let nezměněný, svou přítomností nás poctil legendární, téměř již stoletý Dr. Karel Steinbach, lékař stále v činné službě, někdejší svatební svědek Karla Čapka. Dostavili se zájemci z okolí od Washingtonu po Boston a dodatečně jsem se dozvěděl, že kdosi přilétl až z Kalifornie. Návštěvníky, naplňující a pak přeplňujíí sál jak v přízemí, tak na balkonu, vítalo neúnavné jazzové sexteto Laco Décziho. Dva Bratislaváci, dva Američané, dva Portorikánci. Řádili znamenitě.

Výtečná organizátorka Bobbie večer zahájila a představila Josepha Pappa, aby se ujal otěží jako Master of Ceremonies. Papp byla americká legenda – Mr. Theatre. Pulitzerovu cenu dostal třikrát, jiné pocty tucetkrát. On se nejvíc zasloužil o inscenace Shakespeara, též o Václava Havla. V roce 1968 uvedl jeho „Memorandum“ a právě připravoval novou Havlovu hru.

Papp se rozpovídal o počátcích 68 Publishers, jak Josefu Škvoreckému se nechtělo, jak paní Zdena se nebála, jak a kolik ti dva udělali pro českou literaturu. „Víc hodnotných českých knih vychází v Torontu než v Praze,“ informovaly velevlivné noviny International Herald Tribune.

Program vypadal takto:

Spisovatelka Jane Smiley přečetla ukázku z knihy Zdeny Škvorecké.

Paul Wilson, překladatel, česky mluvící Kanaďan, někdejší spolutvůrce Plastiků, z ČSSR pak šupem vypovězený, četl Hrabala.

Američan Galway Kinnell se pustil do poezie Jaroslava Seiferta.

K mikrofonu přistoupila legendární postava - dlouhán dramatik Arthur Miller, aby přečetl ukázku z Havlovy knihy „Dopisy Olze“ – meditace člověka za mřížemi. V sále kostelní ticho, jen Millerův raspy – tj. drsný, jaksi štěrkovitý hlas seznamoval posluchače s realitami reálsocialismu.

Po přestávce Paul Wilson přečetl ukázku z knížky „Pera a perutě“ Ivy Pekárkové, nového literárního objevu, mladé, z klece čerstvě upláchnuvší dívky.

Největší potlesk sklidil Josef Škvorecký četbou roztomilostí „Podivuhodný případ genetický“ žáka Macháněho z třetí třídy základní školy, což se v druhém díle dalo poruštit na Machanin, a v třetím pobritštit na MacHane. Téma dotýkající se rasových ošidností, takže jsem dost trnul, ale vše dopadlo dobře, výborně.

Posledním na programu byl Kurt Vonnegut, dlouhán stejné výše jako Arthur Milller a na rozdíl od dost plešatého Millera s hlavou extravagantně obsypanou jen částečně prošedivělými kučerami. Četl z Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění a sám se nemohl smíchy udržet.

Na závěr k mikrofonu se vrátil ceremoniář Papp. Nečetl, ale rozpovídal se o své návštěvě Československa, o zážitcích s Havlem, o estébáckém sledování, estébácké výstavbě speciálního bydla, z něhož by stále bylo vidět do Havlova rurálního domečku.

Na ruzyňském letišti Papp okusil trochu totality na vlastním těle: šacován, důkladně prohlížen. Marné však pátrání, pídění po rukopisu Havlovy nové hry, který v té době už dva týdny dlel na Pappově stole v New Yorku.

Na tuto „oslavu české kultury“ se tehdy dostavilo asi tisíc zájemců. V téže době normalizační Tvorba referovala o bouřlivém úspěchu zájezdu kulturní delegace do Paříže oslavovat kulturu ČSSR. Přišlo čtyřikrát víc návštěvníků, než očekáváno: téměř sedmdesát jich bylo, místo napěchováno k prasknutí.

Z pozvaných celebrit českého původu se v New Yorku nedostavila ani jedna. Však to byl teprve březen 1988. Konat se takový happening po sametovém listopadu, když by se pak prezident Havel za ruku vedl s Kanaďanem Škvoreckým, podium by se jistěže hemžilo osobnostmi, mediálně zářicími v převleku instantních českých patriotů.

V roce 1990 se Václav Havel v New Yorku ubytoval na dvanáctém poschodí hotelu Plaza, ve správě Ivany Trumpové a ve vlastnictví jejího tehdejšího manžela Donalda Trumpa. Paní Ivana se dostavila k prezidentu Havlovi na snídani „dychtivá si s ním vyměnit názory, umožnit trénink manažerů českých hotelů, sbírat peníze pro mrzáčky v osvobozené vlasti, dozvědět se, jak všemožně by mohla pomoci.“ (The New York Times, 1. října 1990.)

Tento druh její dychtivosti dřív nepostřehnutelný.

- - -

Časopis ZÁPAD

Vycházel jako dvouměsíčník od května 1979 do zimy 1993. V redakční radě se nás podílelo pár univerzitních kantorů (Škvorecký, já, Stanislav Reiniš - lékař, vědec, někdejší děkan lékařské fakulty v Ghaně, Václav Táborský, dřív filmař dokumentarista v Praze), šéfredaktorství se ujal Miloš Šuchma, zaměstnanec kanadského federálního ministerstva, zdatný organizátor, jemuž jsme milerádi svěřili množící se administrativní agendu. Byli i další spolupracovníci kratšího či trvalejšího počínání. Někteří z nás přispívali do každého čísla, Škvorecký též psával od jménem Vladimíra Burke, já se občas prezentoval jako Josefa Urválková. Z četných ostatních autorů známější jsou jména Jan Drábek, Ota Filip, Karel Hvížďala, Ivan Medek, Ivan Sviták, Vladimír Škutina. Získali jsme maximálně tři tisíce abonentů, roztroušených ve víc než třiceti státech světa.

Jak jsme vypadali: časopis ve velikosti, jež mi při nynějším přeměření vychází na 20 x 26,5 centimetrů, na titulní stránce černobílá fotografie často neobvyklého žánru, jako například záběr českého chlapíka v saúdské poušti, s tímto naším Západem vyčnívajícím mu z kapsy, nebo moskevský hřbitov, tam pracovnice s koštětem, ometajícím hroby nejznamenitějších papalášů. Vycházeli jsme v rozsahu minimálně 32 stran.

Na rozdíl od snad většiny exilových periodik jsme se zásadně vyhýbali polemikám, žabomyším hádanicím na vlastním dvorečku. Jako časopis vycházející jednou za šedesát dní jsme se nesnažili o přehledy událostí z opuštěné domoviny, co že se asi šustlo na zasedání politbyra. Jakožto antikomunisté jsme se do komunistů normalizátorů příliš nestrefovali, nehřímali. Víc nám vyhovovalo soustřeďovat na hlouposti, směšnosti nemilovaného režimu. Mezi rubrikami SVĚT, ČSSR, EXIL, UMĚNÍ, LITERATURA prominentní byl HUMOR, třeba otištěním básně Ivana Skály „Má Sibiř“.

Hodně prostoru jsme věnovali rubrice INTERVIEW. Rozhovory s velikány kalibru Jiřího Voskovce či Karla Steinbacha (onoho téměř stoletého lékaře stále v činné službě, někdejšího svatebního svědka Karla Čapka, přítele Jana Masaryka), popovídání s průmyslníkem Tomášem Baťou, ichtyologem Evženem Balonem, ba i s Otto von Habsburgem. Herci Lída Baarová, Adina Mandlová, Jára Kohout, Pavel Landovský.

Muzikanti Rudolf Firkušný, Zdeněk Mácal, Jiří Traxler, Kamil Běhounek.

Zpěváci Waldemar Matuška, Karel Kryl, Jaroslav Hutka, malíři Jan Kristofori, Jan Brychta, filmaři Vojtěch Jasný, Emil Radok, Pavel Fierlinger, literáti Arnošt Lustig, Jan Křesadlo, Bohumil Hrabal, publicista Jiří Lederer, politici Vladimir Krajina, Jiří Pelikán, Pavel Tigrid, Václav Havel. Mnoho dalších pozoruhodných osobností jako například Vratislav Pěchota, (profesor mezinárodního práva, v roce 1968 v roli poradce Ludvíka Svobody, svědek účastnící se předinvazního jednání v Čierné pri Čope s Brežněvem a Kosyginem) či rovněž poinvazní běženec Jan Merta, který to dotáhl na šéfa kanadských potapěčů. Na inspekce vrtných věží v Atlantiku měl k dispozici ponorku – tou přijížděl či spíš připlouval. Také jsme zpovídali Jaroslava Javorského, syna kdysi slavného českého tenisty. Ocitl se za mřížemi kvůli pokusu vypašovat svou snoubenku z Bulharska do Turecka. Po mnohaletých útrapách došlo k jeho výměně na berlínském mostě, podobně jako v případě sovětského disidenta Ščaranského, nyní významného vládního činitele v Izraeli, za lapeného estébáckého špiona Karla Koechera, nyní penzisty v Dolních Břežanech u Prahy. Třinácti roky vězení byl Javorský potrestán a odseděl si jich snad osm. A pak že po kolapsu vládnutí vědeckých socialistů se vlastně nic nezměnilo! Jak by tehdejší kruté praktiky mohli pochopit, do atmosféry takové doby k zalknutí se mohli vcítit příslušníci současné mladé generace, šťastlivci zmeškavší nedávný středověk?

Po listopadu se s rubrikou INTERVIEW pokračovalo – Karel Pecka, Ludvík Vaculík, Jan Beneš, mnozí další.

Každý druhý měsíc se konala schůze redakční rady - většinou, ale ne výlučně v Torontu. Někdy u Šuchmy v Ottawě, též u nás na americké straně, v Binghamtonu. Při té příležitosti se třeba i uspořádal večer pro zájemce o našem časopise – s přednáškou, popovídáním, promítáním filmu, nikoliv však zpěvy či dokonce tance.

Tento náš Západ občas do zadrátované vlasti úspěšně dorazil, ale mimo nepočetné společenství disidentů, vesměs v hlavním městě, dál nepronikl.

UKONČENÍ PŘÍŠTĚ

Neoficiální stránky Oty Ulče

Aston Ondřej Neff
2. 11. 2024

Vláda Petra Fialy pracuje na sebezničení s pozoruhodným úsilím.

Hyena Neff
2. 11. 2024

Včera jsem tu hlásil, že je třeba mobilizovat čelovku, baterku co se připne páskou na hlavu.

Milan Smutný
2. 11. 2024

Sousední Německo je zmítáno jako loni i letos potvrzenou hospodářskou recesí.

Kateřina Lhotská
2. 11. 2024

Ekonomiku už zkrátka opět ovládá ideologie. Jenom se za těch 35 let změnila její barva z rudé na...

Ivo Fencl
2. 11. 2024

Chcete-li vraždy, pusťte se televizi a určitě tam bude český seriál jich plný.

Aston Ondřej Neff
31. 10. 2024

Vláda schválila tendr na Dukovany v půli července a máme konec října a šup, je po legraci.

Aston Ondřej Neff
1. 11. 2024

Na epizodu si vzpomeneme i týden po amerických volbách, a to je co říct, většinou se zapomíná hned...

Aston Ondřej Neff
2. 11. 2024

Vláda Petra Fialy pracuje na sebezničení s pozoruhodným úsilím.

přečetl Panikář
1. 11. 2024

Pohádky je konec. Ani nacisti, ani komunisti, ba ani Luftjarda to milé děti nebyl.

Markéta Plšková
3. 11. 2024

Svou šestou účast na Turnaji mistryň celkově a druhou ve dvouhře zahájila česká tenistka Barbora...

jhr Jan Hron
3. 11. 2024

Ukrajinský dronový průmysl se stává stále soběstačnějším. Ukrajinci uvádí, že právě jejich výroba...

Jan Brodníček
3. 11. 2024

Když se řekne Západní Virginie, většině se vybaví zaostalý kraj „vidláků“, kteří se množí mezi...

mah Marek Hlava
3. 11. 2024

Velká cena Sao Paula nabízí fanouškům formule 1 dramatické momenty již od kvalifikace. Ta musela...

Ondřej Horák
3. 11. 2024

Pražský scénář je jistě v žánru memoárové literatury velmi zručně napsanou knihou, která by se...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz