V Rudém právu jsme se dočítali o ideodiverzních centrálách disponujících žoky peněz, ale zde v kapitalistické realitě ne a ne je najít. Exilové nakladatelství udržovala nad vodou přízeň členářů neintelektuálních, doktoráty neověnčených. Nejeden z nových přistěhovalců za knihu vydal dolary z prvního platu. Naopak vzdělanci včetně profesorů slovanských literatur, čili těch, jimž takové knihy aby byly obživou, projevovali pramalý zájem. A tytéž nekupující, nepodporující slovutnosti pak dodali rukopis, žánr neprodatelný, s nevyhnutelným výsledkem a reakcí: dílo odmítnuto, autor odmítne pochopit, že jedna taková investice by mohla nakladatelství usmrtit. A hned pak nakladatelství mělo o jednoho nepřítele víc.

Tak nás aspoň napadlo založit cosi s jménem American Friends of the Sixty-Eight Publishers, Inc. – neboli Američtí přátelé exilového nakladatelství Josefa a Zdeny Škvoreckých. Na takové konto by naši finančně úspěšní krajané mohli věnovat sumu, kterou si pak odečetli z daní - čili velmi zběžná zdejší praxe. Proč to dát berňáku, když to můžu dát na mně sympatický účel.

Skepse doprovázela tento pokus uplatnit teorii v praxi. Měli jsme nepovzbudivou zkušenost s naší čtenářskou obcí. Spoléhat totiž na našince bohatce by bylo uspíšilo náš existenční zánik. Vím, o čem mluvím: v této organizaci Přátel nakladatelství jsem byl pokladníkem.

Nicméně jsme se pokusili. Martina Navrátilová, jejíž memoáry Josef Škvorecký přeložil podle originálu amerického ghost writera (a za něž si vyžádala honorář, na rozdíl od jiných nás autorů), oznámila, že podporuje jen tenisové účely. Jiří Gibián, profesor na Cornellu a předseda naší penízky shánějící organizace, napsal Ivaně Trumpové, v obsáhlém dopise vysvětlil účel iniciativy. Po čase obdržel anglicky psanou odpověď prostřednictvím sekretářky této naší vlastenky, předstírající, že požadavek nepochopila a že privátní projekty nějakých profesorů nepodporuje.

Sympatičtěji se projevil Ivan Lendl. Sice nám rovněž nedal ani krejcar, ale aspoň se nevydával za patriotického mecenáše a když přijel do Toronta, tak si knihy, hodně knih, v průhledném incognito kupoval, zahalen do kožešinového límce zimníku.

- - -

Úprava vztahu

Oficielně se to jmenovalo „Směrnice o úpravě právních vztahů Československé socialistické republiky k občanům, kteří se zdržují v cizině bez povolení československých úřadů,“ schváleno usnesením vlády ze dne 16. března 1977.

Z článku nazvaného „Poctivá snaha ČSSR“ jsem se dověděl, že „Jde o politicky správný přístup, vyplývající z logiky tam, kde pobyt čs. občana na západě dovedl emigranta k přesvědčení, že hledané jistoty může nalézt pouze doma, ve vlastním národě, od něhož se sám na čas odloučil.“

Normalizační směrnice obsahovala čtvero možného řešení – od nejkýženějšího k nejpřísnějšímu.

1. Varianta marnotratného syna - na zastupitelském úřadě požádat o pas a odjet domů k permanentnímu pokání.

2. Gastarbeiter – trvalý pobyt v cizině pro osobu, která se zaváže, že bude vystupovat jako řádný občan ČSSR.

3. Propustit ze státního svazku.

4. Odejmout československé občanství komukoliv, kdo „vyvíjí jakýmkoliv způsobem činnost státu nepřátelskou.“ Sem spadali aktivní zrádci, zaměstnanci špionážních centrál, případně i pouzí návštěvníci šibřinek, abonenti krajanských kalendářů.

Přemnozí, údajně političtí uprchlíci si u normalizátorů „upravovali vztah“, na konzulátech podepisovali závazky dobrého chování – čili nebýt členy nevhodných organizací, nepředplácet si podvratné tiskoviny, nekupovat exilovou literaturu a pokud možno udat každého, kdo tak činí. Udavačské formuláře museli zájemci vyplňovat na místě – dbalo se, aby ani jeden se dostal na veřejnost. Vím však o případu, že se takový formulář podařilo vypašovat a mně se pak dostal do ruky. Pořádné to antinostalgicum.

„Já bych vaše knihy dál kupoval, i finančně vám přispěl, jenže chápejte, mám tam příbuzné, mohli by z toho mít potíže,“ slyšeli jsme i takovou výmluvu, dost nejapnou, poněvadž totožnost dárců jsme nikde nezveřejňovali. Věděl by o tom jen on a daňový úřad, který rovněž musí mlčet, tak mu přikazují zákony. Jenže kdo se míní hrnout do štědrosti, jež zůstane anonymní, okolím neoceněna? Zdena Škvorecká mi vyprávěla o setkání s jednou našinkyní, která překotně začala zdůvodňovat, proč přestala knihy kupovat. O slibu věrnosti soudruhům na konzulátě se nezmínila, ale hořekovala, kolik že teď má výdajů s pořizováním nového chrupu, s nímž se už brzo brzičko pojede blyštět do Čech.

Dopad normalizační verze Akce Klín se z exilu rozšířila do rodné země. Tam se začalo houfně jezdit, čím méně úspěšný emigrant, tím náramnější mercedes (pronajatý), tím víc se chvástal, do nobl restaurací zval s gestem grofa Esterházyho a docíleným dojmem se snažil hojit své frustrace. Domorodcům se tak poskytoval dost zkreslený obrázek o stavu exilové existence.

Jak značné bylo procento takových upravenců? V Torontu v českém divadle jich bylo aspoň pět. Ve švýcarském Solothurnu jsem se dozvěděl, že tam se jich prý naprostá většina poslušně znormalizovala. Mně se s takovou iniciativou nikdo nepřiznal. Posléze jsme se dozvídali, že Švýcarsko odmítlo dávat politický azyl právě proto, že mnozí čeští Švýcaři si upravovali vztah a jezdili do ČSSR.

Součástí pokání a udavačství bylo i výkupné – tarif požadovaných kolika že tisíc dolarů, podle výše dosaženého vzdělání.

Po listopadu 1989 vzešla otázka, zda upravení plátci budou mít tu odvahu či drzost domáhat se refundance. Ano, tak se i stalo, dokonce jsem četl v exilovém časopise hořekování takového vlastence.

BUDE POKRAČOVÁNO

Neoficiální stránky Oty Ulče