28.1.2020 | Svátek má Otýlie


SVĚT: Skryté kořeny slovanského dubiska

20.4.2018

Jo, neměl se pradědeček Skřípal stěhovat do toho Ruska. Měl zůstat pěkně sedět v Čechách, ušetřil by svému potomku Sergeji Viktoroviči Skripalovi zlou polízanici. Její podrobnosti jsou dostatečně známy, takže jen pro zopakování: bylť nalezen zmíněný S.V. Skripal spolu s dcerou Julií v parku anglického města Salisbury ve stavu otráveném. Tedy skutečně, nikoli obrazně. 

Jako prostředek otravy byl zjištěn nervový jed Novičok ruského nejen jména, ale i původu; i padlo podezření na ruské tajné služby, tím spíš, že už dříve s nimi dotyčný muž všelijaké techtlemechtle míval. Přesněji řečeno pytlíkoval to na obě strany, ruskou i anglickou, což málokdy slouží ku zdraví. Ruská strana sporu obvinění z pokusu o vraždu ovšemže co nejrázněji odmítla; jelikož však celá ta patálie silně připomínala – až do toho oboustranného pytlíkování - jistého Alexandra V. Litviněnka, otráveného před dvanácti lety pro změnu zase poloniem, lze si mysleti o ruském odmítnutí viny v obojím případě své. Ledaže by se ruským tajnoslužebníkům dalo vytknout lajdáctví: mohli vědět, že takové polonium i jed Novičok po sobě zanechávají stopy, jakkoli nepatrné, a oni si nedali tu práci je pořádně zamést. Raději se do toho neměli pouštět. Měli ty dva zapíchnout postaru nožem, na tom se hned nepozná, jestli je ruský nebo neruský. A když se třeba i pozná, no bóže, zase by ruská strana obvinění odmítla a bylo by, jak se tak pěkně česky říká, po ptákách. Také to mohli tajnoslužebníci vědět, že čím víc se kdo kohoutí, podezření z podpovrchových techtlů mechtlů tím jen utvrzuje… ale vlastně jsem chtěl začít odjinud.

Bylo zarážející, co Rusko po těch vcelku průhledných událostech našlo všude přímluvců a obhájců; a nejen v zemích Koruny české s jejich zakořeněnými rusko-slovanskými sentimenty, nýbrž i na evropském západě, jemuž do hnutí slovanských duší normálně bývá houbeles. Sborem se ozývalo to že ne, že všechno ještě není dopodrobna objasněné, že ještě zbývají detaily, které jako by někdo záměrně držel pod pokličkou… vlastně jakýpak někdo. Jistěže za vším vězí tajné služby, ne však ruské, ale tahleta CIA nebo jak si ten americký spolek říká, zněl spodní tón všech těch obhajob. A tak vám nevím. Čítám takové a podobné názory tak často, mezi jiným i v čtenářských diskusích týdeníku Focus, s jejichž autory obvykle nemívám proč nesouhlasit… kde a z čeho se bere znovuoživlý antiamerikanismus? Znají všichni ti nesmlouvaví karatalé Ameriku tak dobře, pronikli tak hluboko pod povrch jejích záměrů i skutků? Nebo v Americe jakživi nebyli, živého Američana nikdy nepotkali, a i když potkali, nepoznali to na něm? A možná ani slovo „antiamerikanismus“ není na místě; příčinou celého toho poprasku je něco prostšího a snadno vysvětlitelného.

Do Ameriky se dobře řeže. Kdo hledá fackovacího panáka a neví, kde ho najít, Amerika se mu nabízí sama. V tom je síla, ale také slabina demokracie: otvírá se svobodné diskusi, čehož se rádi chytají ti, kdo nemíní ani tak diskutovat jako podezírat, pohrdat, psí hlavy nasazovat, zakyslost své mysli si na něčem či na někom s gustem vylít. Příkladem může být mnohými tak velice nemilovaný Donald Trump: vyhlašuje otevřeně, co hodlá udělat a jak co zařídit; to se pak vždy najde dostatek těch vždy chytrých, kteřížto vědí, jak by sami všechno uměli zařídit jinak a líp. Moskevský vládce Putin… no, ne že by mu nebylo co vytknout. Ještě je v dobré paměti vpád do Gruzie, násilný zábor dvou částí této země sice suverénní, ke svém neštěstí se však nalézající příliš na ráně ruské imperiální nenasytnosti. Také svévolné připojení Krymu k Rusku v dobré paměti zůstává, i pokusy – naštěstí bezvýsledné - o odtržení východní Ukrajiny dosud neupadly v zapomnění. Jako reakce ze stran západních se ozvalo několikeré tytyty, Putine, i sankcička byla uvalena, ovšem jen taková, aby moc nebolela, ale že by se rozlehly hněvivé protesty, ulicemi západních měst pochodovali demonstranti vykřikujíce protiruská hesla a mávajíce dejme tomu ukrajinskými prapory, to se neděje.

I když se na druhou stranu vtírá otázka, má-li vůbec smysl protestovat proti zvůli ruského načálstva. Jsouc vší ostudě zvyklé je pustí jedním uchem sem a druhým tam, ledaže nemastnou neslanou repliku napíše. A když západní vlády vykáží několik ruských diplomatů, Rusové vyhodí stejný počet západních, neboli nula z nuly pošla. To spíš my sami bychom mohli a měli provést inventuru ve vlastních postojích. Kdo buší do někoho, o němž předem ví, že si to dá líbit, nesmí se divit, bude-li zván zbabělcem. Přirozený, nezdeformovaný lidský pud velí postavit se na stranu slabšího; vyhlédnout si naopak, kdo nejspíš vyhraje a ze všech sil mu fandit, může být obyčejem na fotbale, ve vztahu k světovému dění je však známkou pochroumaného charakteru. Rozumnější i poctivější by bylo sledovat, kdo se s pohnutkami svých činům netají a kdo se s nimi skrývá; neboť skrývá-li se, lze mít za to, že má nejspíš proč. I nezahrnovat ho důvěrou, nýbrž si na něj dávat sakramentský pozor. Jenže nemalá část veřejnosti raději fandí, než by události sledovala a svůj úsudek z toho odvozovala, s tím se asi nedá nic dělat. Snad by aspoň mohli být lidé toho typu upozorněni, že nejsou na fotbale.

A už se těším, jak mě milovníci slovanského dubiska zase sjedou. Ani s tím se asi nedá nic dělat.

Hannover, 19. dubna 2018








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.