Bojkot Státu Izrael si po jeho vzniku vymyslely arabské země a zakázaly veškeré vzájemné obchodní styky. Padesát let zmařených obchodních příležitostí a investic stálo Izrael zhruba 45 miliard dolarů. Arabové jej začali brát potichu na milost až v devadesátých letech, ale brzy nato se bojkoty začaly objevovat v západních zemích a dnes dosahují absurdních rozměrů.

Propalestinské skupiny se soustřeďují zejména na izraelské osady na Západním břehu Jordánu a domnívají se, že bojkotem jejich výrobků přimějí izraelskou vládu ke změně politiky. Největší britský obchodní řetězec Co-operative Group nedávno zakázal prodej všech výrobků z osad a jiný v Norsku odmítl prodávat kosmetiku Ahava od Mrtvého moře. Švýcarské supermarkety Migros zase rozhodly, že budou osadnické produkty označovat speciální nálepkou. Nejvíc vyniká německé město Jena, jehož starosta podporuje bojkot veškerého izraelského zboží. Uznání mu nadšeně vyjádřili místní neonacisté a ve městě zavládla tak antisemitská nálada, že se tam Židé bojí útoků.

Bojkotům podlehly i celé státy. Vláda Jižní Afriky oznámila, že nepovolí prodej žádného osadnického výrobku, bude-li označen Made in Israel, protože "ve skutečnosti byl vyroben na okupovaných palestinských územích". Stejně chce postupovat i Dánsko, a Irsko dokonce vyzvalo Evropskou unii, aby zakázala import z osad úplně. Unie, která je největším obchodním partnerem Izraele a dováží ročně zboží za skoro 12 miliard eur, naštěstí potvrdila, že to nemá v úmyslu. Výrobky z osad už trestány jsou – podle 12 let staré dohody se na ně nevztahují výhodné dovozní tarify jako na ostatní izraelské zboží.

Ve světě sílí i snahy o bojkot Izraele v kultuře a akademickém světě. Hudebníci všech žánrů čelí tlaku propalestinských skupin, aby v Izraeli nevystupovali, a ti, kdo vzdorují příliš dlouho nebo tam jedou, dokonce dostávají výhrůžky. Kvůli nedostatku informací a zdravého rozumu zrušili v poslední době izraelské koncerty Elvis Costello, Santana, americká skupina Pixies nebo jazzová zpěvačka Cassandra Wilson a bojkot propagují filmoví režiséři jako Ken Loach nebo Jean-Luc Godard, spisovatelka Alice Walker nebo herecké hvězdy Dustin Hoffman, Meg Ryan či Emma Thompson. Propalestinští aktivisté dokonce nedávno narušili představení izraelského souboru Habima, který hrál v londýnském divadle Globe Kupce benátského.

Ještě absurdnější je bojkot akademický, který podporují i přední západní vzdělávací instituce. V čele hrdě kráčí Británie, která se pomalu ale jistě stává nejantisemitičtější zemí demokratického světa. V roce 2002 zveřejnilo 123 prominentních britských akademiků výzvu k přerušení veškerých kulturních kontaktů s Izraelem a do tří měsíců ji podepsalo 700 jejich spolupracovníků. Řada univerzit dodnes nezve izraelské kolegy a britští profesoři a vědci odmítají jezdit na konference do Izraele či publikovat v tamějších odborných časopisech. Liverpoolská univerzita nedávno nenechala promluvit zástupce izraelského velvyslance, na Queen’s University v Belfastu byl přepaden izraelský atašé a před konferencí na London School of Economics byl zbit izraelský profesor, kterému předtím "z bezpečnostních důvodů" zrušili přednášku v Cambridgi.

Antiizraelismus, ale také antisemitismus bují i na univerzitách dalších západoevropských zemí i ve Spojených státech. Podle jednoho průzkumu potvrdilo 40% studentů škol v Kalifornii antisemitismus a stejný počet tam slyšel antisemitské poznámky pedagogů. Univerzita ve francouzské Provenci zrušila přednášku izraelské spisovatelky Ester Ornerové, která přežila holokaust, ale projev směli přednést představitelé libanonského Hizballáhu. Ve Španělsku nechce mít 62% univerzitních studentů za spolužáka Žida a v Itálii tají židovští vysokoškoláci svůj původ, protože se bojí útoků. Studenti napadli izraelského atašé na univerzitě v Pise a po izraelském velvyslanci házeli předměty jejich kolegové ve Florencii. K podobným incidentům došlo na univerzitách ve Stockholmu, Oslu, Belgii a dalších zemích.

Vraťme se však k bojkotu výrobků izraelských osad. Jeho iniciátoři si neuvědomují, že škodí především Palestincům. Podniky v osadách jich zaměstnávají desetitisíce, a když pro své zboží nemají odbyt, propouštějí je. Palestinci o tuto práci velmi stojí, protože je mnohem lépe placená než u nich, a nedbají ani zákazu palestinské samosprávy. Té se nedaří ani zakázat dovoz izraelských výrobků – na Západním břehu se prodávají dál a jsou velmi oblíbené. Podle místních prodejců jim dokonce zákazníci dávají přednost před palestinskými, egyptskými a tureckými, protože jsou kvalitnější i bezpečnější díky přísným izraelským hygienickým předpisům. Izraelci zase rádi kupují některé palestinské zboží, které je levnější, a vzájemná obchodní výměna utěšeně roste. Loňský obrat přesáhl čtyři a čtvrt miliardy dolarů. To ale samosprávě nebrání v opakovaných výzvách světu, aby nekupoval výrobky izraelských osadníků – naposledy to premiér Salám Fajjád udělal minulý týden.