Před půlstoletím k novinovém folklóru patřily zprávy o „596., tentokrát už skutečně posledním vážném varování“, které vysílala maoistická Čína přes Formuzský průliv na adresu Tchajwanu. Dnešní čtenář a posluchač podobně přivykl opakujícím se hlášením o ozbrojených incidentech na linii příměří vytyčené mezi Severní a Jižní Koreou, která konzervovala válečný stav z roku 1953.

Severokorejská dělostřelba, která v úterý zasáhla ostrov Jongpchjong ve Žlutém moři, se však od předešlých střetů v mnohém ohledu liší.

Proč je tak významná událost, při níž zemřeli podle dosavadních údajů čtyři lidé a dalších patnáct bylo raněno, když letos v březnu severokorejské torpédo potopilo jihokorejskou válečnou fregatu a o život tehdy přišlo šestačtyřicet námořníků? Protože tentokrát granáty a rakety zasahovaly nejen vojáky, ale úmyslně i civilisty. Právě proto se o úterním incidentu mluvilo jako o jednom z nejvážnějších za desítky let.

Pokud se apokalyptický režim v Pchjongjangu rozhodl k tak jasnému vyhrocení napětí, jaké k němu mohl mít důvody a motivy? Odpověď se nutně skládá z několika částí. První z nich je na základě předešlých zkušeností nasnadě. Již nějaký čas se mluví o tom, že by bylo možné obnovit přerušené šestistranné rozhovory o severokorejském jaderném programu, a Pchjongjang se zatím vždy v podobných případech snažil, aby se k jednacím stolu nevrátil jako prosebník, ale v pozici síly.

Druhým vysvětlením je domácí severokorejská situace. Dnešní vládce Kim Čong-il se viditelně netěší právě dokonalému zdraví. Proto na nedávném sjezdu vládnoucí Korejské strany práce zahájil proces postupného předávání moci v rámci rodinné komunistické dynastie, kterou založil jeho otec Kim Ir-sen, zakladatel snad nejbizarnějšího a nejhrůznějšího režimu na světě posledního půlstoletí. Předávání moci je nejcitlivějším okamžikem v každé diktatuře, protože dosavadní vůdce musí kus své dosavadní moci popustit a ten nově instalovaný teprve musí dokázat, že má stejně nabroušené ostruhy. V takové chvíli se vnitřní nejistota nejlépe zaplašuje okázalými gesty navenek. A je snad něco silnějšího a hlavně efektnějšího než dobře nakalibrovaná demonstrace síly?

K veřejnému procvičování svalů má Severní Korea i další důvody. Za všechny jmenujme třebas nevraživost vůči jižní část poloostrova, kde sice podle názoru stalinistických vládců v Pchjongjangu vládnou politické loutky amerických imperialistů, kde se však přesto před několika týdny konala vrcholná schůzka skupiny G 20 zahrnující nejen tradiční takříkajíc kapitalistické velmoci, ale i Čínu a Rusko a také nově sílící země jako Brazílii, Indii či Jižní Afriku. Na olympiádu v Soulu v roce 1988 také Severokorejci reagovali hlučně a žárlivě.

Po diagnóze příčin válečnických gest Pchjongjangu musí nutně zaznít otázka: Jak na eskalaci napětí reagovat? Ať už se bude odpovídat v Soulu, Washingtonu nebo Pekingu, pokaždé pozorné ucho zaslechne škrábání ve vlasech či za uchem.

Jižní Korea nyní zvažuje, zda je lepší držet se zpátky a snést podezření, že je vlastně slabá, anebo v reakcích napříště přitvrdit a riskovat rozpoutání velkého konfliktu s ničivými následky. Washington se samozřejmě svého strategického spojence zastal, ale v zásadě řeší stejné dilema jako Soul s tím přídavkem, že prezident Barack Obama v době, kdy doma v Kongresu čelí posílené opozici, si nemůže dovolit vypadat v zahraniční politice jako slaboch.

I když to nevypadá pravděpodobně, přesto se do měkkých křesel těžko usedá i vládcům v Pekingu. Všechny země, kterých se možný válečný konflikt mezi Severem a Jihem Koreje dotýká, se shodují v názoru, že jestli někdo může kimovské dynastii domluvit, tak je to Čína. Pokud se jí nepodaří vyhrocenou situaci zklidnit, utrpí její prestiž, protože to bude vypadat, že tato velmoc, bez jejíž hospodářské pomoci se Severní Korea neobejde, svého chráněnce nezvládá.

François Mitterrand říkával, že v politice se bohužel většinou vybírá jen mezi špatným a ještě horším řešením. Není žádnou útěchou, že v případě Severní Koreje se dá tento bonmot pozměnit a rozšířit v tom smyslu, že všem zúčastněným se tu nabízejí pouze tři možnosti: špatná, horší a úplně mizerná.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6