Vzhledem k ruskému záboru Krymu a podněcování ruského separatismu Moskvou rozpoutala se ve Spojených státech diskuze o vztahu mezi separatismem jako takovým a autoritářskou povahou moci. Většina politologů dospívá k názoru, že autoritářské režimy potřebují mezietnické pnutí pro posílení vlastní moci.

Známí ekonomové Daron Acemoglu a James Robinson, kteří se často pouštějí do čistě sociologických témat, připomínají na svém blogu, že formování národní identity ve smyslu nikoli etnické, nýbrž občanské sounáležitosti je základní funkcí moderního státu.

Dobře se to prý ukazuje na příkladu sebeidentifikace katalánského lidu na obou stranách francouzsko-španělské hranice. Zatímco ve španělské provincii Katalánsko se 90 procent obyvatel cítí být samostatným národem s vlastním jazykem a právem na vlastní stát, mezi obyvateli francouzského departamentu Východní Pyreneje takový pocit sdílí jen půl procenta dotázaných.

Ve svém známém díle Jak se ze sedláků stali Francouzi, popisuje kalifornský profesor Eugen Weber vznik francouzského politického národa z provinciálních zemědělců v důsledku vzdělávací, sociální a branné politiky Třetí republiky. Silný a centralizovaný stát, jenž existoval ve Francii v době mezi Franko-pruskou a 2. světovou válkou, způsobil převod zemědělského venkova s převážně ústní etnickou kulturou na kulturu celofrancouzské písemnosti.

Španělsko ve stejné době centralizovaný stát nemělo, a tak provinční model založený na ústním folklóru k celonárodnímu písemnictví nikdy nedospěl. Naopak byly posíleny horizontální vnitroetnické vazby na úkor celonárodních vazeb vertikálních. Výsledkem byl nárůst separatismu.

Ruský výzkumník Andrej Ščerbak v knize Nacionalismus v SSSR popisuje, jak bolševici usilovali o mobilizaci etnických skupin. Skutečnost, že začátkem 90. let se k moci ve všech svazových republikách dostali nacionalisté, souvisí, dle názoru autora, s raně sovětskou politikou "kulturního nacionalismu".

Dnešní pokusy Putinova režimu vytvořit politický národ cestou válečné mobilizace místo posílení ústavního státu jsou podle shodného názoru amerických a ruských autorů silně krátkozraké. Formování politické národní identity se v Rusku nahrazuje eskalací xenofobie a kanalizací agresivity do potřebného řečiště.

Takové nálady mohou na krátkou chvíli stmelit obyvatelstvo, avšak zbavené institucionálních základů v případě zhoršení sociálně-ekonomické konjunktury nutně povedou k politické destabilizaci.