Dal se slyšel turecký pan president Recep T. Erdoğan, že by rád obnovil velikost turecké říše z dob, kdy zaujímala plochu od bran Vídně přes severní pobřeží Černého moře až po hranice dnešního čínského Turkestánu… no dobře. Nechť si pohoví ten mírně vyšinutý pán ve svých imperiálních představách. Jen by mě zajímalo – jakou výhodu vidí všichni potentáti a mnohý občánek poddaný s nimi v co největším územním rozsahu své země? Co by se mě týkalo, mnohem ochotněji bych byl poddaným mrňavého knížectví Lichtenštejnského než veliké Rusi; a jestliže jsem se kdysi hotovil utéct z Husákovy komunistické klícky do Spojených států amerických (dopadlo to nakonec jinak), určitě ne kvůli jejich rozloze od jednoho oceánu k druhému.

Ještě před stoletím mohly být pohnutkou snahy o popošoupnutí hranic zásoby nerostných surovin; tak například se v roce 1919 v krátké sedmidenní válce poprali Češi s Poláky (mimo jiné) kvůli ložiskům černého uhlí na Karvinsku. Dnes si může každý navézt uhlí, odkud je mu libo; nabídka je široká, netřeba si hyzdit vlastní zemi pozůstatky těžby a finančně to vyjde nastejno, ne-li laciněji. Také druhý důvod té sedmidenní pranice tenkrát, jediné železniční spojení na Slovensko vedoucí přes Těšín, by dnes už neobstálo; spíš se stalo módním bědovat, proč se ksakru musí v jednom kuse kdeco vozit od Španělska po Polsko a od Finska na Sicílii. A vzpomínám si na ty nářky, když došlo k odštěpení Slovenska od zemí českých. Jak teď budeme malí, nevýznamní… ukázalo se však, že jsme něco velmi cenného získali: pominula nedůvěra na obojí straně Bílých Karpat, s níž Češi vrčeli, že na Slováky doplácí, Slováci zase že Češi je utlačují… Nikdy nebyl vzájemný vztah tak bezproblémový a zjevně i srdečnější, než po tom odštěpení. Kde se tedy vzalo bažení po územní velikosti, dodnes živé u některých zaostalejších říší – příkladů netřeba?

Asi že máme co dělat s živočišným pudem daným člověku do vínku už v samém počátku jeho přítomnosti na Zemi. Za dnešních podmínek je arci už zbytečný, ba destruktivní, nicméně však nepřekonatelný, ostatně nejen člověku. Občurávají pejskové rohy a patníky, aby si vymezili svůj lovecký revír proti jiným pejskům; stejně tak činíme my mužští, třebaže jsme dávno zapomněli smysl toho počínání. Je představitelné, že už náš chlupatý prapředek, běhaje po čtyřech raně čtvrtohorní lesostepí, vyhlížel vhodný stromeček, aby jej mohl označkovat, a pral se s příslušníky konkurenčních tlup, když mu nalezli do revíru. A co sahá do dob tak pradávných a možná i před ně, nevykořeníme naráz; i obávám se, že bezkonfliktní stav v dnešní Evropě je pouze přechodný. Něco se maličko změní, starodávné nacionalismy převáží nad vůlí k srozumění – beztak je znát, jak leckomu hnevěm rudnou uši, uslyšev slova Brusel a Evropská unie – k tomu řeči že my tadyhle všechno platíme a ti druzí si medí na náš účet… pak už postačí jen málo a začne se to mydlit. Netvrdím, že k tomu musí dojít, ale při souběhu negativních okolností snadno může.

Mimo jiné i proto, že instituce mající sloužit k udržení míru mezi státy a národy (OSN, EU) byly zakládány za určitých okolností a přežívají, i když okolnosti pominuly, ztrativše tak svůj smysl a důvod k další existenci, ať zčásti či zcela. Snad by pomohlo, kdyby nadnárodní spolky byly zakládány s ohledem na předvídatelné i naprosto nepředvídané změny, až i karamboly v blízké či vzdálenější budoucnosti. To bychom ale chtěli od našeho slovutného státnictva asi příliš mnoho. Má tolik starostí aby se udrželo ve svých židlích, aby je nesmetla nějaká volební pohroma, a vy tady od něj ještě navrch vyžadujete předvídavost. Kdepak. Politika se dělá pro dnešek; co bude zítra, o to se slavné státnictvo začne zajímat také až zítra, pakli vůbec.

Mimoto… on asi Hospodin věděl, do dělá, vybaviv člověka (i pejska) náklonností k vzájemným pranicím. Může se nám to nelíbit, můžeme si přát svět bez pranic a nebezpečí, ale právěže jen přát. Jeho zákonem není příjemná neměnnost, nýbrž neustálé tříbení v konkurenčních střetech, z nichž co je životaschopnější, vychází s náskokem před ostatními, ochablejší zaostává.

Až doposud byla nepopíratelným motorem světového vývoje tato naše západní, ostýchám se napsat bílá civilizace, abych nebyl za rasistu. Teď jsme na nejlepší cestě svůj náskok… ne ztratit. Vzdát se jej v jakési korektní posedlosti, ohrnout nad ním povýšeně nos, stydět se za něj, kdekomu se omlouvat. Zanechme pokrytectví. Nebude-li stát v čele světového vývoje evropsko-americká civilizace, kdo ji má nahradit? Čína? Kultura jistě obdivuhodná, uzavřená ale v mezích svého jazyka a písma (to zvlášť), schopná západní impulsy přejímat a po svém i rozvinut, uzná-li to za užitečné, ne však vyplouvat na oceány ducha jen pro objev sám, jenž se vyplatí někdy v nedohlednu budoucnosti, nebo také nevyplatí. Či snad Indie, jak už jsem také někde četl? Běžte se tam podívat, bláhoví. O islámu pak škoda slov.

Nikoli. Naše je zodpovědnost, ono břemeno bílého muže, jak o něm psal Rudyard Kipling. Nikdo ji z nás nesejme, leda bychom byli takoví blázni a utekli od ní sami. S tím i jistá možnost, vyžadující ovšem trochu odvahy: utnout drápek územní roztahovačnosti, pošetilé představě některých mocnářů, že jejich říše je tím hodnější slávy a obdivu, čím více národům a nárůdkům se jim povedlo navléknout svůj imperiální chomout. Ještě nikdy nikomu taková kalkulace nevyšla a nevyjde ani slovutnému presidentu Erdoğanovi, jakkoli chuti by mu nechybělo.

Hannover, 17. února 2019