SVĚT: Šedesátileté NATO potřebuje transformaci
Severoatlantická aliance je organizací, bez níž by Evropa sotva byla po tak dlouhé období bezválečným teritoriem. S novými politickými poměry a bezpečnostními výzvami se ale mění požadavky na alianci kladené. Je otázkou, zda se s nimi NATO umí adekvátně vypořádávat.
Klíčovým počinem byla ve Washingtonské smlouvě zakotvená odhodlanost euroatlantických států „hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu“ a konkrétní závazek, podle něhož v případě útoku proti jednomu nebo více z nich přijmou „takovou akci, jakou budou považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti“. Na přelomu 40. a 50. let 20. století tuto skutečnost ocenily zejména země v exponovaných regionech – Turecko, Řecko či Norsko.
Významný byl i přerod od pouhé smlouvy k organizaci s integrovaným vojenským velením na pozadí korejské války v padesátých letech. Kolaps tzv. sovětského bloku a demokratická cesta nastoupená postkomunistickými zeměmi na sklonku 80. let definitivně doložila úspěšnost projektu NATO. Logickým vyústěním pak bylo uzavření Partnerství pro mír (jehož významným aktérem byla Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) a též Ustavujícího aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskem v květnu 1997.
Je snadné být generálem po bitvě. Přesto by bylo falešné tvrdit, že se alianci v její minulosti vždy všechno povedlo. Lze třeba debatovat o principu zastrašení uplatňovaném v éře studené války nebo o naplňování rozhodnutí summitu v Oslu v roce 1992 umožňujícího alianci operovat mimo své území, včetně počínání si NATO v balkánském konfliktu. To, co bylo pojmenováno jako humanitární bombardování Srbska, hraničí s kategorií zločinů proti lidskosti. Většina zemí aliance nemůže být pyšná ani na uznání samostatného Kosova v rukou teroristické UCK.
Není ovšem možné zaměňovat konkrétní – ne vždy stoprocentně správnou – politiku za široký a prospěšný rámec, který skýtají ať již zakládající dokumenty NATO či například Strategická koncepce přijatá na Římském summitu 1991. Politická, ekologická či vědecko-výzkumná dimenze aliance není o nic méně významná než vojenská. Tím spíš zaslouží ocenění, že coby destabilizující prvky si NATO vedle terorismu a šíření zbraní hromadného ničení uvědomuje ekonomické, sociální a politické problémy včetně etnických soupeření a teritoriálních sporů.
Postkomunistické státy se při vstupu do NATO musely vypořádat s nejednotným veřejným míněním stejně jako s vlastními mindráky tu z Německa, tu z Ruska. Po formální stránce proběhlo přistoupení k alianci bez nejmenších potíží. Už obtížněji se noví členové NATO vypořádávali s tendencí Bushovy americké administrativy dělit Evropu na „novou“ (vstřícnější) a „starou“. Česká republika se navíc chová velmi pasivně při prosazování vlastních představ. Čerstvou zkouškou může být rozporuplná vojenská účast aliance v Afghánistánu, v němž ani podle vrchního velitele sil NATO Johna Craddocka nelze vojensky zvítězit.
Docela se usmívám nad občas padající, mindráky evokující a lehce bulvární otázkou, jestli by se již mohl stát generálním tajemníkem NATO také Středo- či Východoevropan, dejme tomu Alexandr Vondra. V současnosti tomu pochopitelně nic nebrání. Jít bychom ale měli ještě dál a časem usilovat o – dosud Američanům vyhrazenou - možnost velet vojskům aliance. Odtud se rovněž odvíjí poptávka po posilování evropské vlastní vůle k obraně, zejména v rámci Evropské unie. On si ostatně celý transatlantický prostor zaslouží novou bezpečnostní architekturu, odvozenou od Pařížské charty z roku 1991. Dynamiku mezinárodně-politického vývoje není radno pomíjet. Čerstvá evropská architektura by pak měla být vodítkem i pro další transformaci Severoatlantické aliance.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
