Podle Stanislava Hamra, Palachova spolužáka a kamaráda, si Češi Jana Palacha nezaslouží a nemohou ho pochopit.

Diskutabilnost sebeupalování v našem kulturním okruhu je však dána i tím, že jde vlastně o import z jiného náboženského či civilizačního zdroje.

Jednu z hlavních inspirací Jana Palacha totiž tvořily protesty vietnamských buddhistických mnichů z roku 1963, zaměřené proti jihovietnamskému autoritářskému režimu, zejména proti tomu, že podporoval katolíky a potlačoval buddhisty. Avšak v buddhismu pro sebeupálení existuje jisté řekněme „věroučné“ zdůvodnění (a provádělo se hlavně z duchovních, nikoliv politických důvodů).

Sebeupálení se ale postupně stalo poměrně rozšířenou, byť samozřejmě stále výjimečnou formou politické akce – a to globálně. Za připomenutí jistě stojí několik případů z poslední doby.

Arabské jaro obrazně i reálně zažehlo sebeupálení Tunisana Muhammada Buazízího z prosince 2010, z čehož mimochodem plyne, že nemusí jít o výhradně morální gesto. Ostatně, Jan Palach doufal, že se mu skutečně podaří znovu „zažehnout“ ochabující českou společnost, a jeho oběť tak přinese praktický efekt. Stalo se, byť až po dvaceti letech, během Palachova týdne v lednu 1989.

Ale zpět k současnosti. V bulharské Varně se v únoru 2013 upálil šestatřicetiletý horolezec a fotograf Plamen Goranov na protest proti údajně zkorumpovanému starostovi města, loutce kriminální mafie, i politické a hospodářské situaci v zemi.

Jeho čin tvořil součást velké celobulharské vlny nepokojů zaměřených proti tehdejší vládě, kterou podnítil především nárůst cen energií, na němž se podílely tamní energetické společnosti, včetně českého ČEZu. Kromě Goranova se v únoru a březnu 2013 pokusili v Bulharsku upálit další čtyři lidé, pouze jeden z nich přežil.

19. října 2017 se ve Varšavě upálil čtyřiapadesátiletý Piotr Szczęsny. K činu ho přiměla politika vládní strany Právo a spravedlnost, porušující údajně ústavu, občanská práva i životní prostředí. Szczęsny, jenž zemřel deset dní poté, byl profesí chemik, měl ženu a dvě dospělé děti. V 80. letech působil v hnutí Solidarita.

Sebe sama označil za „obyčejného, šedého člověka”, čím vědomě navázal na Ryszarda Siwiece, který se upálil v roce 1968 a označil se právě tímto způsobem. I odpůrci polské vládní strany veskrze považovali Szczęsného reakci za přehnanou, svědčí však o míře napětí v polské společnosti.

Skutečné ohnisko současného sebeupalování se nicméně nachází v kulturně-náboženském okruhu, kde se vlastně zrodilo – konkrétně v Tibetu.

Dost často se tam upalují buddhističtí mniši i buddhistické mnišky na protest proti čínské okupační politice. Za posledních deset let se takto údajně upálilo na 150 osob. Čínské úřady se tyto případy pochopitelně snaží všemožně ututlat. Neměla by se proto země Jana Palacha ve vztahu k Číně více zasazovat o práva Tibeťanů?