Francie dle všech ukazatelů zažívá další židovský exodus. Nic nového v jejich dějinách, Židé to přežijí. Otázkou zůstává, zda my ostatní rovněž.

Židé v Evropě žili po staletí, vždy jako menšina, trpěná i nenáviděná, decimovaná pogromy a ponejvíce holocaustem. Krátká období klidu byla následována vyháněním, zabíjením a likvidací jejich kultury. Té kultury, která přinesla velikány literatury a hudby. Té kultury, z níž vzešlo mnoho desítek nositelů Nobelových cen, velké množství intelektuálů a filosofů, které posunulo společnost kupředu. Té kultury, z níž pocházeli podnikatelé, kteří se nebáli i v zaostalých koutech Evropy vybudovat prosperující firmy a dávat lidem práci.

Židovský filosof rabín Emil Fackenheim rozšířil po 2. světové válce Maimonidem koncipovaných 613 příkazů o příkaz s číslem 614. „Nedovolíš Hitlerovi, aby posmrtně zvítězil tím, že zanikne židovská kultura“. I když mu byl dopřán dlouhý věk a zemřel v roce 2003, nejspíše netušil, co Evropa zažije v posledních 10 letech. Útoky na synagogy, zabíjení malých židovských dětí před školou, pochody rozvášněných davů primitivů, řvoucích známé „Juden raus“.

Antisemitismus opět našel svou úrodnou půdu. Tentokrát mezi odvěkými nepřáteli Židů, kteří se v Evropě objevili jako metastazující cizorodý prvek s nebývalou energií. Evropa místo přimknutí se ke kořenům své vlastní podstaty, na níž vyrostla její síla a blahobyt, rozklepaně otevřela dokořán vrata přívalu, který ji časem nepochybně smete. Politici, kteří by měli být morálně pevní s jasnou vizí budoucnosti a snahou o rozvoj vlastních národů, posílají hanebné úplatky oněm příchozím v domění, že penězi ucpou jejich ústa a utlumí vlastní černé svědomí. Nepoučeni z historie, že podobný systém nikdy nefungoval, přežívají s pocitem vlastní důležitosti, která povadne v den jejich abdikace.

Netuší či spíše nechtějí tušit, že odchodem Židů z Evropy se onen rozklad urychluje. Pokud opravdu odejdou - a už se tak děje - stane se z Evropy o cosi více monokulturní prostředí, kde jak známo, se daří cizopasníkům, rozkládajícím původní prostředí. Zmizí cosi, co obohacovalo po celá staletí evropskou společnost, co nikdy nepožadovalo žádné zvláštní výsady, zacházení, naopak, bylo příkladem vůle a pracovitosti i ve prospěch ostatních. Výměnou zůstanou ti, kteří původní společnost považují za dočasné zlo, jež časem přetvoří k obrazu svému. Ti, kteří považují demokracii za projev slabosti a směšnosti.

Stát Israel naopak přivítá své členy z diaspory, kteří přinesou své odlišné zkušenosti ve prospěch celku. Lze očekávat, že svůj talent nabídnou své nové zemi, která jich využije k dalšímu rozvoji. Ty zkušenosti a píli, která naopak bude chybět zemím, kde se narodili a odkud museli pod hrozbou násilí odejít. Ve své nové zemi budou moci žít bez pocitu, že na ně okolí hledí skrz prsty, že je jejich osud a bezpečí nezajímá. Nakonec bude stát Israel tím, k čemu budou vzhlížet v budoucnu vizionáři jako k modelu, kde je možné spokojeně žít.

Smutné je to, že příkaz číslo 614 rabína Fackenheima bude sice naštěstí splněn, avšak my už u toho nejspíše nebudeme.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora