SVĚT: Sakramentské dilema
V roce 2001 pouhých sto příslušníků amerických Special Forces společně s místními bojovníky (Northern Alliance) postačilo k likvidaci, rozprášení vlády Talibánu. Devět roků poté takový cíl je nedosažitelný vzdor snahám NATO, celé aliance, v již nepřekvapujícím nepoměru zúčastněných 68.000 Američanů a 40.000 Evropanů. Někteří členové téže vojenské aliance si dokonce vyminíli nasazení v oblastech zaručeného bezpečí bez hrozící úhony. Mezi takovým druhem bojovníků jsou i Němci, vnukové a sem tam nějaká ta vnučka příslušníků někdejšího chrabrého Wehrmachtu. A přesto došlo k nemilé události: V severní poklidné provincii v blízkosti centra Kunduz, Taliban se zmocnil několika nákladních vozů s naftou, německý velitel kontaktoval Američany s žádostí o asistenci, ti přiletěli, vozy zasáhli, překotili a při té příležitosti o život přišlo několik Afghánců, přispěchavších se záměrem zmocnit se vzácné tekutiny pro vlastní spotřebu. Vina na způsobených ztrátách výlučně americká, samozřejmě.
Jak se vypořádat s tak důkladným dilematem? Cizáci z NATO v nynějším svém počtu nestačí, aby úkol zvládli a eventualita jejich zmnožení hrozí zopakováním sovětské zkušenosti, že Afghánci ať už jakékoliv orientace je nebudou vítat, ale pokládat za nepřátelské okupanty.
Nabízí se paralela vietnamská. Johnson měl Vietnam, Bush Irák, Obama má Afghánistán – válku způsobenou nikoliv volbou (war of choice), ale nutností (war of necessity), jak on tvrdí, zabránit vytvoření permanentní báze al-Kájdy jako centra mezinárodního terorismu ohrožujícího současnou moderní civilizaci. Obamovi obhájci odmítají jakékoliv přirovnání k Vietnamu: tehdy v tom Amerika byla sama, teď je svět na její straně (víc slovy než činy, leckdo by dodal). Ve Vietnamu Hočimin, sice zakladatel komunistické strany, byl též nacionalista, patriot se značnou podporou veřejnosti, rozhodně větší, než jakou má Taliban praktikující své středověké krutosti. Vietnam byl a je národ, kdežto Afghánistán jím není - je to pouze kmenový, jazykově i tradicí si vzdálený, notně disharmonický útvar.
Většina veřejnosti s jakoukoliv kmenovou loajalitou Taliban nepodporuje a značně se ho obává. Jenže na druhém místě v dosažené nepopularitě je vláda prezidenta Hamida Karzaího v Kabulu, rovněž pramálo legitimní, jak potvrdila šaráda nedávných podvodných voleb.
Vlivný liberální publicista Joe Klein se vyjádřil (Time, 22.12.2008) o Obamově rozhodnutí tuhle válku vyhrát jako o „bezúčelném nesmyslu“ (aimless absurdity) – budování státu, veleobtížný, dlouhodobý proces přetváření tradice, pokus o zrod funkční vlády, kterou země nikdy neměla, aniž by kdy vyjádřila potřebu něco tak podivného získat. The Brookings Institute ve Washingtonu hodnotí Afghánistán jako tu druhou nejhorší končinu se o něco takového pokusit. (Zlatou medaili získalo Somálsko.)
Sedm roků již trvá „narco-jihadi-tribal guerilla“ – zemi postihnuvší válka kmenů, s opiem kšeftujících islamistů, jejichž prioritou ovšem není náboženství, ale zájem o peníze. Afghánistán je zdrojem 90 procent světové produkce heroinu, a jeho tři čtvrtiny pocházejí z jižní, Talibanem kontrolované provincie Helmand. Veškeré snahy vymýtit tak omamně výnosnou produkci si právem zasluhují posměšné označení Operation Sisyphos. Neutuchají kmenové šarvátky, i pořádně krvavé střety s moderními zbraněmi získanými z exportu opiátů.
Země má 34 provincií. Násilí, zabíjení je na denním pořádku na většině území, zejména v jižní oblasti. Tam se povstalcům podařilo vytvořit vlastní stínovou vládu s důkladnou, hodně bezohlednou kontrolou společnosti, s vlastními soudci, prokurátory, informátory, esenbáky a estébáky.
Příklad z jednoho dne (The New York Times, 13.9.2009): výbušniny na vozovkách (roadside bombs) zabíjejí zejména civilisty. Provincie Oruzgan – vozidlo minivan zasaženo, 14 mrtvol (4 ženy, 3 děti). Provincie Kunduz – policejní stanice, jeden příslušník, ve skutečnosti Talibanec, otrávil osm spolupracovníků, jimž pak hlava uříznuta. Kandahar, jednak sebevražedné trio se pokusilo vyhodit do povětří vládní budovu, jednak bomba na silnici zabila šest vesničanů. Nangarhar, útok na policejní stanici – čtyři mrtvoly. Provincie Kunar – mrtvol pět, deset zranění.
Dobrý důvod, proč se Talibánu obávat, jenže ona oficiální vláda v Kabulu je rovněž nenáviděná a hlavním důvodem je korupce, řádící na všech stupních hierarchie. Nutno platit za připojení na místní, někde skutečně existující kanalizaci. Zaplatit soudci, aby vynesl žádaný rozsudek.
Velmi vlivný konzervativní publicista George Will s odkazem na britský The Economist , v eseji „In Afghanistan, Knowing When to Stop“ (Townhall, 1.9.2009) označil Karzaiova viceprezidenta jako obchodníka s drogami (drug trafficker), vládu charakterizoval jako natolik „neschopnou, zkorumpovanou, loupeživou“ (inept, corrupt, predatory), že lidem se už stýská, baží po návratu moci warlords („válečných lordů“), méně brutálních než tahle Karsaiho cháska.
Solidní, důvěryhodný novinář Dexter Filkins se čtenářům svěřil (NYT, 8.2.2009) se zkušeností, před rokem získanou nynějším viceprezidentem a tehdejším senátorem Joe Bidenem. Zúčastnil se v Kabulu oficiální večeře u Karzaiho, tehdy se ještě těšícího jak mediální, tak politické (G.W. Bush) přízně. Karzai svému hostovi velebil stav dosaženého pokroku v zemi, svobodu tisku, existenci stovky novin a rozhlasových stanic, rozmach vyššího vzdělání, místo dvou universit už jich mají sedmnáct, šest milionů školáků, z toho čtvrtina dívek. Nádherné věru údaje. Ale na Bidenovu otázku o stavu korupce ve vládních kruzích Karzai tvrdil, že něco takového neexistuje, ale kdyby přece jen existovalo, on o ničem vůbec neví. Po takovém ujištění Biden se od večeřadla zvedl a předčasně odešel.
Obama se o Karzaim vyjádřil, že je nespolehlivý a neschopný (unrealiable and ineffective), Hillary Clinton ho charakterizovala jako prezidenta „narco-state“.
A před dár dny došlo k uspořádání prezidentských voleb, v nichž se utkalo třicet šest zájemců. Taliban hrozil každému opovážlivci voleb se zúčastnit uříznutím hlavy.
Vzdor tak drastické pohrůžce 5 545 149 občanů se k urnám dostavilo – větší procento než je zvykem v České republice, kde dekapitace určitě nehrozí.
Po tak dobré zprávě pak ty spíš nedobré: Karzai údajně získal 3 009 559 hlasů.
Absolutní vítěz, i když z celkového počtu 2516 oněch polling stations, u víc než poloviny došlo k podivnostem, urnám ukradeným nebo napěchovaným hlasy pro Karzaiho. Někde to měl stoprocentní. Na otázku o vysvětlení tak zázračných výsledků vítězný prezident odpověděl, že Afghánci jsou tribal society, volíme kolektivně, není co se divit.
Má dojít k manuálnímu přepočítávání 850 000 hlasovacích lístků.
Admirál Mike Mullen, nejvyšší americká vojenská šarže (Joint Chief of Staff) 15. září před příslušným senátním výborem (Armed Services Committee) sice nepožádal o víc vojska k posile v Afghánistánu, ale prohlásil, že kýžený úspěch si pravděpodobně takový krok vyžádá, jakož si určitě vyžádá víc času a trpělivosti. Odejít od nedokončeného díla by znamenalo zničení všech dosažených pozitivních výsledků, znicotnění utrpěných ztrát na životech. Zdůraznil, že záměrem contrainsurgency je především zajistit bezpečnost obyvatelstva a zabránit Talibanu zemi destabilizovat.
Předseda senátního výboru Carl Levin, Demokrat z Michiganu, zdůraznil prioritu potřebného výcviku jak afghánské armády z nynějšího počtu 134.000 na 250.000 mužů v roce 2012, tak policie z 96.000 na 160.000 v roce už příštím.
S rostoucím množstvím výdajů a ztrát ve vlastních řadách ochota západních zemí včetně USA ještě víc se angažovat na dobu v nedohlednu rovněž zřetelně vadne. V USA nejvíc tlaku domáhajícího se co nejspěšnějšího odchodu z Afghánistánu jako problému beznadějného, neřešitelného, se pociťuje na obou koncích politického spektra - jak nejlevicovější liberálové, tak důslední konzervativci s pramalým zájmem o mrhání penězi a životy kdesi v bezcenných Tramtáriích.
Ledacos nasvědčuje předpokladu, že evropští spojenci z Afgánistánu stáhnou své tamější jednotky a nechají v tom Američany samotné – jistěže zkušenost nikoliv bez precedentu. U těchto břehů Atlantiku na váze získávají názory, že takový vývin se značnou pravděpodobností rovněž pohřbí ono společenství NATO, alianci pozbyvší další svůj smysl.
***********
Upozornění redakce:
V pražském nakladatelství XYZ vyšel závěr Ulčovy ságy Běženec - 1. špatně časovaný ; 2. šťastně navrácený; 3. v sametu, a nyní tedy 4. definitivně poslední díl - totiž v očistci.
Zapeklitá dilemata o čase, dočasnosti a nesmrtelnosti, reinkarnaci, o odpovědnosti, skládání poctivých účtu za všechno naše pozemské počínání, a u toho mudrování, jak by to všechno mohlo být, dopadnout, a třeba to tak i je, což se ale za tohoto života nedozvíme. Děj se rozvíjí s Ulčovým typickým smyslem pro humor a absurdno, což někteří čtenáři vítají a jiní zatracují.
***********
Neoficiální stránky Oty Ulče
