Newspeak
V románu George Orwella „1984“ používala vláda newspeak, řeč s omezeným slovníkem, která tak měla zabránit nežádoucím myšlenkám. Starší z nás si pamatují na stereotypní rudoprávní formulace o „státnících, kteří setrvali v delším přátelském rozhovoru o otázkách zajímajících obě strany“.
Dnes politici nejsou o nic sdílnější, ale činí tak velice květnatě. Ve vatě pateticky formulovaných podružností je většinou zabalené velké nic. Konferenční komuniké překypují (podle potřeby PR) optimismem či alarmismem, briefingy a „osudové“ summity odvádějí pozornost veřejnosti od podstaty věcí. Proti dotěrným otázkám používají vlády morální kladiva, jako je „záchrana planety“ nebo „evropská solidarita“. Upovídanost politiků však pouze kamufluje faktickou informační blokádu.
Teď víme, co jsme tušili
WikiLeaks zahnaly pološero domněnek a vynesly na světlo fakta. Černé na bílém teď máme, že islamizace Turecka pokračuje mílovými kroky, že teměř žádná země nebyla ochotna přijmout pár vězňů z Guantanáma, ačkoliv Američanům všichni vyčítali, že tam úpí nevinní, anebo že arabské státy dotírají na Washington, aby tvrdě zatočil s Iránem, oficiálně ale ani nemuknou. Teď víme i to, že vládní místa bez sebemenších iluzí posuzují cizí státníky a disponují realistickými analýzami s vysokou informační hodnotou.
Kdekdo si však myslí, že jsme se přesně tohle dozvědět neměli. Politici se přirozeně okamžitě shodnou na tom, že utajení je předpokladem pro diplomacii. Kritická je ale i většina komentátorů. Někteří osočují Juliana Assange z „globalizovaného práskačství“, jiní si stěžují na klesající úroveň komunikace a další tvrdí, že svět podle WikiLeaks vyhovuje vůdcům jako Ahmadínežád, kteří „co na srdci to na jazyku“.
Proč to dělají?
WikiLeaks právě tvrdě doplácí na to, že nás na skok pozvaly do reálného světa. Podobná příležitost se jen tak nenaskytne, a proto bychom se měli zamyslet nad tím, co nám zveřejněné depeše říkají o politicích a politice.
Proč vládní místa své poznatky a chování (mnohdy po desetiletí) úzkostlivě utajují? Diplomacie potřebuje důvěrné informace, tvrdí generální sekretář Spojených národů Pan Ki-mun. Nevím sice, co je třeba na (neú)činnosti Spojených národů tajit, ale nešť.
Že by tedy občané nesnesli pravdu a jejich neklid by bránil úspěchu? Toto zdůvodnění lze obhájit pouze za předpokladu, že vlády skutečně využívají časoprostor, získaný zatajením, pro efektivní řešení problémů. Ale právě o tom přece většinou vůbec nemůže být ani řeči.
Nemám dojem, že vlády zatajují, co vědí a co dělají, proto, aby zahalily důmyslné kličky a taktické finesy při uskutečňování nějaké monumentální „grand strategy“, nýbrž převážně proto, aby zamlžily svou liknavost. Když se však zatajování povýší na nezřeknutelný předpoklad vládnutí, vede to v praxi nutně k tomu, že nejspolehlivější nástroje změny jsou boží mlýny a zub času.
Mlčení stabilizuje
Depeše zveřejněně WikiLeaks zmiňovaly mimo jiné obranné plány NATO proti ruskému útoku na pobaltské státy. Samozřejmě, že Moskva o těchto plánech věděla a NATO vědělo, že to ví. Přesto však Rusko rozhořčeně protestovalo. Proč? Jakmile se o západních plánech dozvěděla veřejnost, musela prostě Moskva ukázat, že si umí dupnout. Také informace o pokračující islamizaci Turecka poskytují protivníkům jeho přijetí do EU další argumenty; jeho přívrženci a turecká vláda mají naopak co vysvětlovat. Arabské vlády, tajně požadující, aby USA íránskému nebezpečí „usekly hlavu“, stojí před Západem jako pokrytci a před přívrženci Íránu jako zrádci.
V Německu právě probíhá demontáž ministra zahraničí Quido Westerwelleho, kterého američtí diplomaté popsali jako nekompetentního a agresivního. Takový byl Westerwelle již před zveřejněním na WikiLeaks, ale chránila ho prestiž úřadu a strach jeho vnitrostranických konkurentů zautočit jako první. Ale když ze zahraničí zaznělo, že na svůj post nestačí, byla to ta příslovečná poslední kapka. Westerwelle je teď ve vlastní straně na odstřel.
Co nás to učí? Ve všech těchto případech byla zveřejněním utajovaných informací porušena rovnováha do té doby udržovaná mlčením o skutečném stavu věcí.
Pravda má následky
Nedokonalost lidské přirozenosti se odráží v tom, že každý realistický popis situace obsahuje také impulz ke změně. Každá diagnóza daného stavu v sobě nese i návod k chování a každý popis problému implikuje i způsob jeho řešení. Pravda je subverzivní a destabilizuje, protože pobízí k akci.
Nejenom v politice proto jde o dvě otázky: Chceme znát co nejpřesnější informace o stavu věcí a chceme tuto znalost sdílet s ostatními? První otázku zodpoví politici většinou „ano“ a druhou rozhodným „ne“.
Nezkreslený popis reality znejisťuje, rozhýbává a vyvolává protiřečivé impulzy; hrozí ztrátou moci a budí naději ji získat. Dokud všechno zůstane pod pokličkou, tak se nic se neděje. Teprve zveřejnění realistické diagnózy má tvořivý nebo zničující, ale vždy dynamický vliv. Rozdíl mezi tajnými a zveřejněnými informacemi znamená pro politiky také volbu mezi možností a nutností reagovat. Utajováním si politici snaží udržet svobodu rozhodování a ztížit měřitelnost svých výkonů - prostě šetřit síly.
Kdo definuje realitu?
Problémy existují teprve poté, co se pojmenují, a zamlčováním se (dočasně) „odstraní“. Jestliže v sobě každý popis situace nese také impuls k jednání, je v zájmu politiků udržet co nejdéle dojem nekritického stavu, odvést pozornost a ventilovat nespokojenost jinde. Proto vlády zatajují skutečný stav věcí a uzurpují si právo definovat situaci sami.
Jejich cílem je vytvořit dojem, že sdělení je čin a politika je totožná se zakládaním institucí nebo konferenční či správní rutinou. Činnost však ještě neznamená účinnost. Snadno lze absolvovat stovky setkání, pronést tucty projevů a podepsat desítky smluv, aniž by se cokoliv změnilo.
Tím, že definují situaci po svém, tj. zatají pozadí svých rozhodnutí, vyhýbají se politici nepohodlné diskuzi o jejich správnosti a přisvojují si právo na nekritizovatelné omyly nebo prostě nečinnost. Pravda přidělává práci a neúplná pravda šetří energii. Dloudobě se tato „úspora“ většinou nevyplatí, ale koho v politice doopravdy zajímá dlouhodobost?
A proto se kupříkladu dějiny eurozóny dají vyprávět i jako nekonečná historie vytěsňovaní pravdy. Dodnes se evropské politické špičky zatvrzele a osaměle babrají ve zmatku, který svou letitou nedůsledností natropily. Jejich informační blokádu občas prorazí nové přiostření krize a nutnost zadrátovat další díru. Vůdčí země eurozóny však dosud nikdy nereagovaly na skutečnou situaci měnové unie - přesto, že ji samozřejmě od začátku znaly - nýbrž vždy pouze na novou verzi pro ně pohodlnější karikatury reality.
Chceme slyšet pravdu?
Zveřejnění depeší na WikiLeaks není problém týkající se role médií v politice, nýbrž spíše problém proveditelnosti a účinnosti politiky vůbec. WikiLeaks neodhalily machiavellistickou orgii moci, nýbrž spíše kamufláž bezmocnosti a nečinnosti. Tajné depeše ukázaly, že diplomaté dění ve světě pozorně sledují a většinou i trefně komentují, ale jen výjimečně ovlivňují.
WikiLeaks prolomily informační blokádu a vzaly veřejnost na skok do reálného světa politiky.
Až se však ukojí senzacechtivost, měli bychom si položit důležitou otázku: Chceme vůbec pozadí zahraniční politiky znát? Převážná většina veřejnosti se přece o politiku vůbec nezajímá. Není divu, že de facto panuje tichá dohoda mezi politiky, kteří se nepopulárnosti bojí jako čert kříže a zatajují informace před veřejnosti, která nesnáší nepříjemnosti a odmítá jak náklady, tak rizika účelné a efektivní politiky.
Že diplomacie potřebuje důvěrnost? Opak je pravdou. Diplomacie potřebuje poučenou, kritickou, informace a konkrétní výsledky tvrdě požadující veřejnost. To není záruka zahraničně-politického úspěchu, ale jistě jeho bezpodmínečný předpoklad.
Psáno pro SME
Převzato z blogu autora s jeho svolením
Autor je ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství, Hamburk