Nejde jen o detaily jaderné dohody, ale hlavně o legitimizaci teokratického režimu

Jasný krok kupředu, milník dějin, ale i mnichovanství. Tak je hodnocena nedělní dohoda velmocí s Teheránem. Za uvolnění sankcí Írán zastaví obohacování uranu nad pět procent, vývoj té technologie a umožní přístup mezinárodních inspektorů. To jsou samé technikálie, dohoda navíc platí jen na příštích šest měsíců. Proč tedy vyvolává tak silné reakce? Proč ji západní média (Der Spiegel) označují za milník historie, zatímco izraelští politici (místopředseda parlamentu Moše Feiglin) za mnichovanství?

Hlavní příčina je v politické stránce věci. Nedělní dohoda po 35 letech legitimizuje íránskou teokracii. Poprvé od svržení šáha a zadržování amerických diplomatů jednal Washington oficiálně s Teheránem – a dohodl se. Dohodl se se zástupci režimu, který se nezměnil. Ačkoliv grobiánského prezidenta Ahmadínežáda vystřídal šarmantní Rúhání, hlavou státu a mužem určujícím linii režimu je už 24 let ajatolláh Chameneí. Právě v dohodě s režimem ajatolláhů spočívá zlomový charakter nedělního aktu. A proto je pro Izrael mnichovanstvím.

Zástupci Izraele – jediného židovského státu na světě, státu, jemuž Chameneího Írán hrozil likvidací – u jednání nebyli, což vyvolává emoce Mnichova. Aby bylo jasno, Moše Feiglin je politik, který společnost spíše rozděluje než spojuje, asi jako u nás Miloš Zeman. Ale íránskou hrozbu vnímá táž společnost konsenzuálně. Pocit "o nás bez nás" sdílí její notná část.

Technicky vzato je tato dohoda maximem možného. V říjnu napsal pro Wall Street Journal bývalý náčelník izraelské vojenské rozvědky Amos Jadlin analýzu možného vypořádání velmocí s Íránem. Na čtyřbodové stupnici (od ideální po špatnou) obsadilo obohacování uranu limitované na pět procent dvojku ("méně dobrá, leč přijatelná dohoda"). Pokud si to myslí taková osobnost, něco na nedělním výsledku asi bude. Ale to je technická a technologická stránka věci.

Problémy mohou nastat spíše jinde. Docela dobře to vystihla Dana Drábová, šéfka českého úřadu pro jadernou bezpečnost, v rozhovoru pro iDNES: "Tyto dohody vždy záleží na tom, co daný stát bude skutečně chtít dělat... Není žádný způsob, jak mu technologie zcela odejmout." Jinými slovy: jde o důvěru, přičemž není k dispozici žádný způsob (kromě vojenského zásahu), jak tu důvěru ověřit.

Rúhání obloudil svět tím, co média označují za "ofenzivu šarmu". Zástupce islamistického režimu, jenž jezdí po světě, jedná anglicky, oslovuje Američany v jejich televizích i článcích v jejich tisku, no nekupte to. Pak ale zapadají jiné důležité otázky: když Rúhání v CNN řekl: "Nikdy jsme neusilovali o jaderné zbraně," tak lhal. Vždyť zbrojní charakter jeho programu stvrdila i Mezinárodní agentura pro atomovou energii fungující pod OSN! Proč Írán trvá na tom, že si musí obohacovat uran sám, když obohacený uran pro energetické účely dováží Švédsko, Finsko, Španělsko, Jižní Korea i USA? Proč cvičná hlavice z rakety Šaháb vybuchla v 600 metrech? Pro běžnou výbušninu to význam nemá, ale právě v této výšce vybuchla bomba nad Hirošimou. Proč Rúhání vystoupil na vojenské přehlídce v Teheránu, kterou vedl tahač s raketami Šaháb a nápisem "Ať Izrael přestane existovat"?

Aby mohla být nedělní dohoda "historickým milníkem" v jaderné bezpečnosti, musela by mít parametry demontáže atomového arzenálu Jižní Afriky v roce 1989: jasně projevenou vůli, otevřenost a transparentnost. Škoda, že se jihoafrický případ nezdůrazňuje více, neboť nepůsobí politicky správně: režim apartheidu se vzdal jaderného programu proto, aby se nedostal do rukou černé většině, až převezme vládu. Ano, byl to projev nedůvěry v odpovědnost černých, ale ukázal, jak to dělat přesvědčivě.

Právě přesvědčivost Izraeli na krocích Íránu schází, neboť v Chameneího režimu pokračuje režim Chomejního. "Historický milník" tedy nespočívá v definitivním konci atomového programu, ale v tom, že Západ – v čele s Obamovou Amerikou – dává tomu režimu legitimaci. Je jasné, že dříve či později s ním Západ musel najít nějaký modus vivendi. Teď je však Izrael přesvědčen, že se tak stalo na úkor bezpečnosti židovského státu a navíc za jeho zády.

Odtud se chytá hesla "o nás bez nás" a československých paralel. V říjnu 2001, když USA sháněly co nejvíc arabských spojenců a do protiteroristické koalice nechtěly pustit Izrael, jeho premiér Ariel Šaron pronesl "československou řeč": "Neopakujte strašný omyl z roku 1938, kdy se osvícené evropské demokracie rozhodly obětovat Československo příhodnému dočasnému řešení. Izrael nebude Československem. Izrael bude s terorismem bojovat."

Teď to říká Moše Feiglin: "Tak jako Československo nebylo zapojeno do jednání, která ho odsoudila k smrti, i dnešní Izrael sleduje jen zpovzdálí, jak západní mocnosti obětují jeho existenční zájmy."

Jistě, Izrael straší konkrétními roky, kdy prý už měla být hotová íránská bomba, tak dlouho, až si vysloužil jistou pověst paranoika. Ale nezapomeňme, že k tomu se říká: To, že jsi paranoik, ještě neznamená, že po tobě nejdou.

LN, 27.11.2013