25.11.2020 | Svátek má Kateřina


SVĚT: S „cancel culture“ totalitě vstříc

31.10.2020

Rozmohl se nám tu takový nešvar. Snaha „vymazat“ z povědomí veřejnosti ty, jejichž názory nezapadají do současného progresivního vnímání světa. Není to nic nového. Totéž dělali i komunističtí „čističi“ názorového spektra.

Říká se tomu „cancel culture“, a byť není tento pojem zatím úplně přesně definován, obvykle se tím myslí ignorování a bojkot nějaké osoby proto, že udělala nebo řekla něco, co je považováno za „nevhodné a urážlivé“ (zde). Primární význam tohoto označení je odvozen z aktu jejího „vymazání“ ze sociálních sítí. Tento pojem lze však vnímat i v jeho přeneseném významu zahrnujícím různé způsoby bránění nějakému člověku v prezentaci svých názorů a vedoucí k jeho „vymazání“ z obecného povědomí. Což je praxe v demokratické společnosti absolutně nepřijatelná. Omezuje totiž svobodu slova a likviduje společenskou diskuzi a zvrhává se tak v diktaturu jediného „správného“ pohledu na svět, se kterým lze jen „svobodně“ souhlasit, ale nikoliv polemizovat.

Je zřejmé, že „cancel culture“ je zbraní v rukou těch, kteří definují to, co je tím „nevhodným a urážlivým“. V poslední době je hodně spojována s takovými tématy jako rasismus, gender, LGBT a klimatická změna. Přičemž za „nesprávné“ jsou v těchto případech označovány především názory stavící se k těmto otázkám konzervativně a odmítající radikální přístupy k jejich řešení. A tak byli třeba „vymazáni“ z vyučování žáci za to, že odmítali teorii o existenci více než dvou pohlaví (zde nebo zde). Nebo ze svého postu vyletěla děkanka americké univerzity v Massachusetts Leslie Neal-Boylanová, která si dovolila prohlásit, že na životech černochů záleží stejně jako na životech ostatních lidí (zde). A vyznavači teorie o antropogenní příčině klimatických změn by zase nejraději umlčeli ty, kteří volají po silnějších důkazech o vlivu člověka na klima, než je pouhé konstatování, že to nemůže být jinak (zde).

Před časem byl v magazínu Harper’s zveřejněn otevřený dopis (zde), který tuto praxi kritizuje a vyzývá k tomu, aby veřejná debata byla otevřenější a k odlišným názorům tolerantnější. Tedy aby se z ní nestávala monoideologická exhibice. Pro našince, kteří zažili období budování socialismu a pamatují si z něj víc než jen to, jak tahali kačera, však není „cancel culture“ nic nového. Už to tu totiž jednou bylo a jen se tomu říkalo jinak. Tenkrát se „nevymazávalo“, ale nositel nesprávných názorů byl zkrátka „zakázanej“.

Naši soudruzi v tom měli velký vzor v soudruzích sovětských. Ti byli opravdovými mistry. Třeba když nechávali mizet (nejen) z fotografií se soudruhy Stalinem a Leninem ty, kteří upadli v nemilost (zde). Svoje umění pak předávali naši tuzemským soudruhům především v 50. letech. Možná si někteří z vás vzpomenou na scénu z filmu Vracenky, ve které děti podle instrukcí soudružky učitelky vytrhávají z učebnice fotografie Rudolfa Slánského, protože „zradil“. Hlavní hrdina, desetiletý Honzík Domnosil, při tom omylem vytrhne i fotografii Stalina. Čímž poněkud předběhne dobu. I když ten vlastně „vymazán“ nikdy nebyl. U někoho, kdo zanechal v historii takovou stopu, to totiž jde docela blbě...

Velká vlna „vymazávání“ nastala po roce 1968. Lidí, kteří se „provinili“, bylo zkrátka hodně. Někteří z nich emigrovali, jiní přišli o práci. Všichni pak zmizeli z televizních obrazovek, pláten kin, pultů knihkupectví nebo stránek novin. Tyto události však většina z nás zná pouze z vyprávění. Ovšem pamětníků 80. let je mezi námi docela dost. Možná si vzpomenou na to, jak komunističtí čističi „vymazali“ třeba Waldemara Matušku poté, co v roce 1986 emigroval do USA. Z vysílání televize dokonce musel zmizet i každoročně reprízovaný seriál Chalupáři, k jehož titulkům zpíval své nezapomenutelné „Když máš v chalupě orchestrióóón...“. Později se sice na obrazovky vrátil, ovšem titulky doprovázela jen melodie bez zpěvu a část, ve které se jméno Waldemara Matušky objevovalo, byla vystřižena.

Po roce 1989 všechno tohle ustalo. „Vymazané“ osobnosti mohly opět veřejně působit, na televizních obrazovkách se znovu objevily filmy, které měly zmizet navždy, a na pultech knihkupectví knihy, které měl potkat osud obdobný. Na čas naopak zmizela televizní a filmová dílka vytvořená v období budování reálného socialismu. Důvodem ovšem nebyla podle mne snaha je „vymazat“ navždy, ale to, že jich lidé měli plné zuby a o jejich sledování nebyl zkrátka zájem. Ovšem po nějaké době se na televizní obrazovky vrátila. A tak i dnes má člověk možnost podívat se na případy majora Zemana, Annu Holubovou za pultem v obchodě přeplněném zbožím (prostě takové sci-fi), nebo sledovat, jak muž na radnici dělá vše pro to, aby bylo historické jádro jeho města zbouráno a nahrazeno nevzhlednými škatulemi.

Žijeme zaplať Bůh ve společnosti, kde může každý říkat svoje názory svobodně a i přes některé výstřelky mu za to žádné „vymazání“ nehrozí. Zmiňovaný otevřený dopis však dokazuje, že v zemích na západ od nás tomu tak evidentně není. Neprošly si zkrátka totalitou, a tak jen málo lidí v nich žijících je schopna znaky jejího plíživého nástupu rozpoznat. Přičemž prosazování jednoho názoru cestou umlčování těch nesouhlasných je jedním z nich. „Cancel culture“ není zkrátka nic nového pod sluncem a bez ohledu na to, jak se tomu kdy říkalo, šlo vždy o nástroj sloužící těm, kteří chtěli ovládnout společnost nedemokratickou cestou.

Pravda, jedna odlišnost tu je. Dříve byl jejím nositelem stát, respektive jeho represivní složky a cenzorský aparát, zatímco v současnosti jde o aktivity nemající oficiální statut. Silné podhoubí má přitom na akademické půdě (zde). A v tom dle mého soudu spočívá největší nebezpečí pro budoucnost. Právě tam se totiž připravují na život lidé, kteří později stanou v čele společnosti. A pokud se tam nenaučí úctě k názoru jiných, myslíte si, že ji získají poté, co školu opustí? Kdepak. Jestliže v nich bude zakořeněno, že problém „nepřijatelných“ názorů se řeší tím, že se prostě „vymažou“, už se toho v životě nezbaví. A společnost pod jejich vedením pak postupně opustí svůj demokratický vývoj a zamíří nezadržitelně k totalitě.

U nás zatím dle mého soudu akutní nebezpečí podobného zvratu nehrozí. V naší společnosti je totiž stále poměrně silně zastoupena věková skupina pamatující „cancel culture“ v podání komunistických strážců jediného „správného“ světového názoru. To ovšem nebude trvat věčně. Co nastane, až bude dnešním padesátníkům o dvacet víc, je tak ve hvězdách. A v zájmu zachování duševního zdraví je nejspíš dobře, že v nich neumíme číst...

Převzato z blogu se souhlasem autorky








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.