Jak se množí příznaky znepokojení arabského světa nad íránskými jadernými ambicemi a islámským fundamentalismem, množí se i naivní otázky, proč tedy neudělají arabské režimy víc pro dosažení izraelsko-palestinského urovnání a pro utužení svých svazků se Západem usilujícím o izolaci mocichtivého Teheránu.

Nejsou snad s to pochopit, co je pro ně dobré a co špatné? Právě, že to vědí až moc dobře, jenže svému dobru rozumějí poněkud jinak, než by tomu napovídala obecná logika. Pochopit jejich pokřivenou logiku znamená tak trochu porozumět Blízkému východu. V uvažování vládců autoritářských arabských režimů až na prvním místě nejsou ani tak peníze, ani zájmy země, nýbrž přežití samotného režimu.

Taková už je vlastnost diktatur, že pro udržení moci musí generovat vnější nepřátele, omezovat svobody a monopolizovat ekonomické bohatství. Je to zrcadlový opak situace na Západě, kde vláda prostě musí zajišťovat svobody a hmotné výdobytky pro občany, chce-li setrvat u moci.

Důležitou podmínkou přežití pro blízkovýchodní diktatury je jejich postavení v muslimském a zejména arabském světě. Jen pokud jsou vnímány jako bašty islámu a celosvětového boje za arabskou věc, mohou mobilizovat lidové masy. To se nemůže podařit bez protizápadní a protiizraelské demagogie. V tomto kontextu je úplně jedno, jaké kroky podniká Západ – důležitá je interpretace těchto kroků jako Arabům nepřátelských.

Kupříkladu současná americká vláda se opakovaně distancovala od Izraele. Jak byla tato změna postoje prezentována arabskému obyvatelstvu? V lepším případě jako zákeřný trik a naprosto nedostatečný krok, v horším – jako důkaz americké slabosti a ustrašenosti, důkaz správnosti vlastní nastoupené cesty. Pak není za co děkovat, je načase stupňovat požadavky.

Armády v takových zemích nejsou od toho, aby vyhrávaly války, nýbrž aby zajišťovaly pokračování moci. Školy a média nejsou od toho, aby informovaly nebo vzdělávaly, nýbrž od toho, aby oslavovaly vládnoucí famílii. Národní hospodářství není od toho, aby vytvářelo prosperitu, nýbrž od toho, aby poskytovalo režimu prostředky pro odměňování přátel a trestání nepřátel. Viděno čočkou původní premisy, že vše je podřízeno potřebě přežití, takové uspořádání dává smysl.

O Izraeli darmo mluvit – ten, i kdyby se postavil na hlavu, nedočká se od svých sousedů žádného uznání. Avšak totéž platí pro americko-arabské vztahy. V roce 1991 Spojené státy doslova zachránily existenci Kuvajtu a místní emírové proto rádi vidí americkou vojenskou přítomnost v regionu. Nikdy přitom nehnuli prstem, aby vybudili ve vlastním obyvatelstvu pocit vděčnosti vůči osvoboditelům, aby jim pomohli při řešení arabsko-izraelského konfliktu nebo něčím přispěli k zastavení íránského jaderného programu.

Když je dva roky po záchranné operaci Washington prosil o účast na mírovém procesu v Oslo, jak Kuvajt, tak Saúdská Arábie žádost příkře odmítly. Jejich postoj je jen na první pohled neracionální – chovají se v souladu s tím, jak vlastní zájmy chápou. Jednoho dne na to možná doplatí, ale zatím všichni přežívají poměrně úspěšně – až na Saddáma Husajna, který se přepočítal, neboť měl co dělat s jiným prezidentem, než je ten dnešní. Takto chápaný pragmatismus do jisté míry odpovídá také na otázku, proč oba dva palestinské režimy – na Západním břehu a v pásmu Gazy - vůbec nechvátají při hledání kompromisu, který by umožnil vznik nezávislého státu a urovnání vztahů s Izraelem.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6