(první část zde)

Zejména v americkém univerzitním prostředí lze potkat přemnoho tvorů přesvědčených, že intelektuál hodný toho slova přece musí nemilosrdně kritizovat, ba i opovrhovat systémem, který mu zaručuje tak pohodlný život. A současně aby šťastlivci pokud možno horovali o socialistických utopiích. Však lahodné vidiny marxismu-leninismu nejspíš učarovaly těm s dostatkem štěstí být bezpečně daleko od jejich aplikací v praxi. Zejména v době před rozpadem Sovětského svazu se velepřísní soudcové západní reality, na níž nenechali chlup dobrého, proměňovali v prosťáčky plné víry v komunistické vize.

K dispozici je přebohatá tradice s vědci, kteří omlouvali, obhajovali Stalina, pochvalovali si jeho řízné počínání v třicátých letech, za války i po válce. I nadále se tu vyskytují zastánci dinosauřích receptů na předělávání světa. Též na předělávání historie dvacátého století, které se zasloužilo o rekordní hory mrtvol ve jménu té či oné spasitelské kauzy. William Appleton Williams, proslulý profesor na univerzitě ve Wisconsinu, produkoval díla, dokazující, že Stalin byl donucen k expanzi do východní Evropy pod vyděračským diktátem nukleárně vybavené Ameriky. Profesor Neill Cameron v době již pobřežněvovské vydal dílo, v němž dokazoval, že Sovětský svaz je modelem té správné, spravedlivé, efektivně fungující společnosti. Za vzor vládnutí dával také Hodžovu Albánii a Husákovo Československo. Knihu příznivě přijali recenzenti v předních amerických časopisech. Richard J. Barnet, jeden z ředitelù superpokrokového Institute of Political Studies, obhajoval sovětské počínání jako vždy zásadně obranné. Rovněž československý únor 1948 byl oprávněnou reakcí na provokativnì agresivní Marshallùv plán. Ředitel Barnet se obklopil neméně zakalenými kádry, například Gareth Porterem, velkým fanouškem Severní Koreje, vyjádřivším názor, že demokraté na severu odmítají jednat s fašisty na jihu proto, aby tak protestovali proti nedostatku jihokorejských občanských práv. Porter napsal též knihu na obhajobu Pol Pota.

Robert W. Thurston, pedagog na Miami University ve státě Ohio, v roce 1996 vydal knihu "Life and Terror in Stalin´s Russia", 1931-1941. V ní dokazuje, že Stalin v těch zvěrstvech byl vlastně dost nevinně. Počínání vlády bylo mimo jeho dosah a pokud tedy k nějakému teroru došlo, ten si řádil sám o sobě (almost a will of its own). Sovětská tajná policie se vyznačovala mimořádnou, pozoruhodnou (remarkable) péčí o důkazní prostředky, gulagy nebyly nic zas tak moc nepříjemného. Nepříjemná svědectví tento autor-profesor odvrhl s odkazem na studenoválečnické přehánění či na údajně buržoazní, a proto nespolehlivé svědky. Tento opus vydalo jedno z nejprestižnějších akademických nakladatelství (Yale University Press) a navíc se mu dostalo náramného ocenění, po němž marně dychtí jiní autoři. Vybral si ho totiž History Book Club.

Amerika zavinila i Pol Pota, jak nám například tvrdil britský autor William Shawcross v knize "Sideshow: Kissinger, Nixon and the Destruction of Cambodia". Nebýt amerického bombardování, z Kambodžanů, něžných to buddhistů, by se nebyli stali genocidální mordýři, jimž se podařilo vyvraždit snad třetinu vlastního národa

Teď už však nelze denně potkat učence mávajícího srpem a kladivem. Poté, co se Sovětský svaz rozsypal, a tak se umenšila příležitost ke zdůrazňování jeho nádher, o to víc přibylo kanonády do amerického politického systému a praxe agresivního utlačování národů, vykořisťování zemí třetího světa, žen, menšin, homosexuálů, zvířat, ničení planety, ozónu, vod, luk a strání.

- - -

V relativně ještě nedávném soupeření dvou supervelmocí a za předpokladu platnosti oné tzv. zero sum game - že vítězství jednoho je automatickou porážkou druhého, různí ti liliputáni hrozili, že když jeden Goliáš nedá, půjdou k druhému. Ledajaký africký despota hrozil Washingtonu, že se dá na komunismus, když dost fondů nedostane. Z takové hrozby je dnes ovšem splasklý směšný bluff: "Račte si posloužit, panstvo." Na Filipínách panovalo přesvědčení o nepostradatelnosti námořní báze (Subic Bay) a letecké báze (Clark Airfields), a že tedy ke zdi přitisknutí a jiného východiska nemající Američané budou platit nájemné ve stále rostoucí astronomické výši. A jednou došlo k dvěma výbuchům - místní sopka a vzdálený Sovětský svaz. Radikální změna stavu věcí, Američané se pakují, miliardy na nájemném ušetří a domácí mocipádi právem hořekují. Davy, vykřikující "Smrt Americe!" do televizních kamer, se již leckde začaly přišourávat s pěstí již nezaťatou, ale s dlaní prázdnou, žebravou.

- - -

Je bohatství jednoho podmíněno chudobou druhého? Za feudalismu to do určité míry byla pravda. Bohatí brali chudým a jednotlivci jako Robin Hood či český Jánošík usilovali o opak. V současných podmínkách však materiální hodnoty a potenciál světa nejsou jeden koláč neměnného rozsahu. Země X se může, ale nemusí přičinit. Zdrojem moderního bohatství je přece technologie, schopnost vyrobit víc a snáze s menším úsilím a výlohami. V Singapuru životní úroveň pilného lidu značně roste, kdežto v nedaleké Barmě, nynějším Myanmaru, vojenští diktátoři zavedli tak nezdařený systém se socialistickou orientací, že se tam musela lačným posílat darovaná rýže.

Což měli v Barmě hlad proto, že v Singapuru hlad neměli? Profesor René Dumond obvinil USA z kanibalismu – protože zkonzumuje příliš mnoho masa zvířat, jež bylo nutno vykrmit obilím, které proto nemohlo zachránit děti v Bangladéši. Profesor se neobtěžoval skutečností, že v hladomorech hlavní problém není v zásobách, ale v distribuční schopnosti, že strávníci v Bangladéši dávají přednost rýži a že to je sousední Indie a její svaté krávy - perfektní to příklad iracionálního plýtvání. Západ zpravidla zdroje objevil a jeho technologií je bylo možno zužitkovat. Jen tak začaly mít cenu. Bez trhu by cenu neměly. Zdroje spolu s technologií a kapitálem jsou nutné součásti modernizačního procesu.Třetímu světu se dostává technologie, do jejíhož výzkumu a získání nemusel vůbec nic investovat. Šejk Ahmed Zaki Yamani, bývalý saúdský ministr v resortu těžby oleje, vyslovil moudrou samozřejmost, že kamenný věk neskončil proto, že by došlo k vyčerpání zásob kamení. Ten skončí proto, že dojde k vynálezu alternativ. "Dej hladovému rybu a den nebude hladovět - nauč ho rybařit a už nikdy nebude hladovět,"nabádá staré moudré přísloví. Pravidelná almužna se stane železnou košilí obdarovaných. Vznikne welfare dependency - zánik motivace a vůbec schopnosti se o sebe postarat. Leckde se tak již stalo a stejně je tomu v indiánských rezervacích v USA a Kanadě.

Západ dosáhl modernizace bez zahraniční pomoci a stejně tak i část Asie. Nicméně se stalo neměnným článkem víry pokládat tuto asistenci za nevyhnutelnost. Mnohé příklady dokazují, jak pomoc je často kontraproduktivní. Již se utratily nespočítatelné obnosy . Poskytnuté fondy ublíží místní iniciativě, příliš často se promrhají na absurdních prestižních projektech. Například prezident v Gabunu poručil vystavět za 650 milionů dolarů mramorový palác, v němž zmáčknutím knoflíků se otáčejí pokoje a mizí zdi. Nebo peníze mizí na zahraničních kontech kleptokratů . Mobutu v tehdejším Zaire americkou podporu ve výši 6 miliard dolarů převedl na privátní zahraniční konto své rodiny.

USA darovaly chudým státům víc peněz a na své území přijaly víc chudých přistěhovalců, než všechny ostatní státy dohromady. Na věrohodnosti získává tvrzení, že žádný dobrý čin nemá zůstat nepotrestán. Výše zahraniční pomoci poskytované většině států světa bývá přímo úměrná intenzitě jejich protiamerického postoje. Měřeno metrem hlasování v OSN, štědrost se skutečně nevyplácí. Tři čtvrtiny všech obdarovaných většinou hlasují proti USA. Tak činí Egypt, inkasující kolem tří miliard dolarů ročně - víc dostává jen Izrael. Pravidelně obdarovávaná Indie hlasuje v OSN proti USA v 80 procentech případů, stejně jako Castro, jemuž se nelze divit. Nejvíc protiamerických hlasů dodává africký kontinent, ten nejvíc obdarovávaný. Stoprocentně proamericky hlasující je jen maličká Mikronésie.

KONEC