Zejména začátkem padesátých let, kdy jsem se objevil na pražské právnické fakultě, v roce 1951 nebo 1952, tom nejposlednějším v Gottwaldově éře, za další dva měsíce a pár dní se tento Klement permanentně někam do pekel odebral.

Tehdy v době letních prázdnin podstatná část našeho ročníku byla odexpedována na lesní brigádu do našeho západočeského pohraničí, tehdy již v době vytvořené Pohraniční stráže, čenichající a do chudáků, západním směrem prchajících, střelbou se strefující. Okres to byl tachovský, nejbližší usedlostí jakási Přimda, nebyli jme odesláni někam do dolů, ale k činnosti spíš dřevorubecké.

Tedy již vzniklo přísně střežené pásmo pohraniční a za ním pásmo zcela zakázané. Tím směrem se ozývala střelba, vlast na cestě k socialismu se teprve pořádně drátovala, elektrifikovala. Odhadoval jsem vzdálenost ke světu nedosažitelných kapitalistů - snad jen kilometr. Tím směrem jsem dychtivě a rovněž beznadějně civěl. A potají se seznamoval s obsahem anglicko-českého slovníku, s ponurým fantazírováním, zda a jak by se mi mohlo povést z tehdejší klece upláchnout.

My úspěšní absolventi trapně zpolitizovaného vzdělávání jsme obdrželi „umístěnky“ (terminus technicus) po příslušném kádrovém pohovoru s funkcionářem původu zřetelně proletářského, úřadujícího v dělnickém úboru, jenž se představil jménem Fanfule či Famfule.

Z nás pak vznikla individua s rozličnými kariérami: soudci, prokurátoři, advokáti, notáři, podnikoví právníci, všichni rozstrkaní po všemožných okresech. Šťastnější graduanti se správnými konexemi se udrželi v Praze, na univerzitě, různých ministerstvech, ovšem i ve službách estébáckých. Někteří se dokonce dostali do zahraničních služeb, pohybovat se v diplomacii. Vím aspoň o jednom s pramálo záviděníhodnou kariérou velvyslance v ubožáckém Bangladéši.

Já si odsloužil vojenskou službu v jednotkách beze zbraně, se závěrečnou nultou hodností, že jsem to nedotáhl ani na svobodníka. Zpět v civilu jsem uvízl v západočeském městysu jménem Stříbro, v roli soudce pověřeného agendou civilní: zejména rozvody, shánět nenadšené tatínky v paternitních sporech, rozhodovat hádanice o záhumenky, spory o vlastnictví slepic a králíků.

A přitom přemýšlel, jak z té klece úspěšně natrvalo zmizet.

Což se v roce 1959 povedlo a život se mi důkladně změnil.

- - -

Československá zkušenost 1948 - 1989 postihla mnohé v dobrém a přemnohé ve velmi nedobrém, víc než jednu generaci. Po závěrečném listopadovém kotrmelci každému se život nějak změnil. Stoprocentně odpadly někdejší brigádnické frustrace na Tachovsku v blízkosti tehdy nedosažitelných hranic. Nikomu již není bráněno, aby svou zemi opustil, nikoliv však se zárukou neexistujícího práva usadit se v končině podle svého vkusu.

V současné ČR žije půl milionu cizinců. Tento stát se prozatím úspěšně brání tlaku byrokratů z Bruselu, aby se Praha podřídila eurotlaku a své brány otevřela všemožným vetřelcům podle vzoru Německa, Holandska, Švédska a dalších s dopadem již oprávněně nelibým.

Amerika, přesněji tedy USA, má hranice dvě - značně rozlišné. Nyní jedna z nich - ta jižní, mexická, je značně kontraverzní. Nikomu není bráněno ze své domoviny odejít, ale bez práva do kýženého cíle dorazit.

Mexico je stát s jedenáctou nejmohutnější ekonomikou světa Zcela nepozoruhodné městečko Nogales, tak já si ho pamatuji, ale nyní s bujícím ročním obchodem dosahujícím 24 miliard dolarů, teď má téměř čtvrt milionu (220.000) obyvatel, takže značně víc než moje rodná Plzeň. Délka společné hranice těchto dvou států v západní hemisféře dosahuje délky 1600 mil, čili víc než 2000 kilometrů.

Prezident Trump značně popudil množství mexických patriotů zdůrazňováním, že jejich vlast je z jedním ze států s největší zločinností na světě. Nicméně se dosud nevyrovná kriminalitě Brazilie či Kolumbie (téměř 30.000 domácích vražd v roce 2017).

Nejvíc ilegálních přístěhovalců do USA pochází jednak z jižních oblastí Mexika a jednak ze středoamerických států jako Salvador, Honduras, Nikaragua. Americká mzda za jeden den je větší, než měsíční příjem v Mexiku. Značné to věru kontrasty. Původní odhad na výdaje výstavby Trumpova záměru vybudovat pohraniční zeď se pohyboval na výši 6 miliard dolarů, avšak nynější odhad je již desetinásobný. Trump sice stále zdůrazňuje finanční odpovědnost Mexika za tento mohutný projekt, což ale tamější vlastenci odmitají z důvodů „principu národní suverenity a důstojnosti“.

- - -

Tolik tedy zmínka o stavu jižní hranice. Značně jinak vypadá hranice opačná, ta severní kanadská, kde se vůbec nepočítá s budováním jakékoliv zdi. Tudy se nikterak nevalí ilegální vetřelci ze Střední Ameriky.

Dočítám se, že severní hranici střeží ochránci ve velmi skrovném počtu - jeden strážce, odpovědný za vzdálenost v délce 100 kilometrů. Je dost obtížné si představit, jak že by se do Kanady valily hordy zájemců z východního cípu Sibiře a pak dál se potýkali s obtížným arktickým terénem. Téměř nikdo takovou hranici nehlídá a určitě by ji neuhlídal. Dochází k pronikání občasných zájemců - zejména Číňané, Indové, Pákistánci. Ve skupinách s doprovodem za nemalý peníz, nejspíš přes indiánské rezervace, a v cestě jim určitě bude překážet mocný tok řeky svatého Vavřince.

V porovnání s jižní hranicí, tato severní a její dramatický dopad je dosud miniaturní.

KONEC