Nedávno jsem mluvil s dlouholetým známým, který je jedním z „chápačů Putina“. Tvrdil, že NATO nebezpečně ohrožovalo Rusko, že Putinovi v dané situaci nezbývalo než obsadit Krym, a nakonec tomu nasadil korunu větou: „Já bych se na jeho místě zachoval stejně.“

Přiznám se, že mi to úplně vzalo dech. Jde o inteligentního a osobně velmi hodného člověka. Pravda však je, že jsem si při několika posledních, víceméně náhodných – a v podstatě jen letmých – setkáních všiml, že je velmi kritický vůči západní civilizaci a že ve všech konfliktech, které probíhají, vidí vždy vinu na Spojených státech a Evropě.

Dva „průjezdy“ Českem – průjezd amerického vojenského konvoje z Pobaltí do Bavorska a průjezd Putinových „Nočních vlků“ do Berlína – naštěstí signalizovaly, že s ruskou pátou kolonou to u nás není tak horké a že obyvatelstvo většinově nestojí na straně „chápačů Putina“, jak se mohlo zdát z jejich aktivit na sociálních sítích. Nicméně je třeba opakovat pravdu, přestože je to náročnější, než opakovat lež. Proto se omlouvám těm, kteří soudí, že v následujícím textu pouze opakuji notoricky známé banality.

Ano, je pravda, že NATO se rozšiřovalo na východ. Položme si otázku, proč. Bylo to proto, že Evropa, potažmo Spojené státy, chtěly Rusko napadnout či někam zatlačit? Nebo to bylo proto, že si vstup do NATO přály ty státy, které tam vstoupily? Jsem přesvědčen, že platí to druhé. Pak si můžeme položit další otázku: Proč se tyto státy cítily Ruskem ohroženy, proč si přály vstup do NATO, od něhož si slibovaly větší bezpečnost? Odpověď je nasnadě: Protože poznaly ruskou nadvládu a tato nadvláda se jim vůbec nelíbila. Platí to o všech státech kromě tří (Slovinska, Chorvatska a Albánie). Dále si můžeme položit otázku: Vstoupily tyto státy do NATO, protože je k tomu Spojené státy nebo západoevropské země nějak nutily? Nebylo tomu naopak, totiž že tyto státy musely splnit určité podmínky, aby byly přijaty? A konečně si položme otázku: Mají tyto státy právo rozhodovat o svém osudu? Já na tuto otázku odpovídám kladně.

Rusku se to ovšem nelíbí, protože prezident Putin a ti, kdo jsou s ním zajedno, jsou přesvědčeni, že Rusko má právo rozhodovat o tom, zda a jak budou jeho sousedé zajišťovat svou bezpečnost a jakou budou mít zahraniční politiku. Rusko se tedy nikdy nesmířilo s tím, že tyto státy jsou skutečně svobodné a svéprávné, a vyhrazuje si právo spolurozhodovat o jejich osudu. A „chápači Putina“ to prostě chápou. Já ne.

Chápači Putina dále tvrdí, že Rusko se právem obává útoku NATO. Tak předně: žádný z nových členů NATO nechce na nikoho útočit – všechny tyto státy vstoupily do NATO, aby si zajistily obranu, nikoli proto, aby mohly někoho napadnout. A NATO jako celek od konce studené války neustále snižovalo vojenské výdaje i velikost svých armád. Problémem NATO není, že by chtělo Rusko napadat; problémem je, že při současném vývoji není schopno se Rusku bránit.

Jsem přesvědčen, že všechny evropské země by daly přednost tomu, kdyby Rusko bylo normálním státem. V to ostatně naprostá většina Evropanů doufala a v tom byla ochotná Rusku pomoci. Proč ale Rusko nechce normálním státem být? Proč vyžaduje nějaké speciální zacházení, nějaké ohledy, které jiné státy nevyžadují?

Tady už si asi nevystačíme s oblastí politiky a musíme uvažovat i o oblasti kultury. Rusové – a to nejen politici, ale i naprostá většina intelektuálů a pod vlivem těchto elit i celý národ – jsou přesvědčeni o svém mimořádném dějinném poslání. Považují se za výjimečný národ, a proto si nárokují i výjimečná práva, která jiným upírají. Tomu se říká mesianismus.

Tento mesianismus lze v různých podobách najít u většiny příslušníků ruských elit – politiků, filosofů, spisovatelů a dalších umělců. Rusko se neustále vyrovnává s Evropou: střídavě ji obdivuje a střídavě jí pohrdá. Ale ať tak či onak – neustále vyžaduje zvláštní zacházení, uznání nějakých svých domnělých práv rozhodovat o vlastních sousedech. Čím více tak činí, tím víc u svých sousedů vyvolává obavy. Bylo by dobré, kdyby se Rusko pokusilo předložit Evropě nějaký svůj důkaz svého světodějinného poslání; nějaký popis toho, čím hodlá spasit svět. Přinejmenším Slované – s výjimkou Poláků, kteří udělali s Ruskem nejvíce neblahých zkušeností, a s odhlédnutím od Chorvatů, Ukrajinců a Bělorusů – měli sklon k Rusku vzhlížet a něco od něj očekávat. Platilo to od napoleonských válek pro Čechy, Slováky, Jihoslovany, Bulhary… Pokud se ale příslušníci těchto národů seznámili s ruskou realitou, zpravidla velmi rychle vystřízlivěli. Přitom v Evropě má Rusko příklad hned několika národů, které se musely smířit s tím, že nadále nebudou světovými velmocemi. Platí to pro Španělsko, Británii, Francii i Německo. Všechny tyto národy se s tím nakonec vyrovnaly. Zjistily, že ztrátou velmocenského postavení svět nekončí, a že je možný vždy nějaký restart, který sice nebude znamenat návrat na výsluní slávy, ale přinejmenším velmi slušnou existenci. Když jsem byl v roce 1964 poprvé v Západním Německu, viděl jsem všude tabule s mapou předválečného Německa a nápisem: „Drei Teile? Niemals!“ („Tři části? Nikdy!“). Ty tři části – to bylo Západní Německo, Východní Německo a ztracená východní území, která dnes patří Polsku, Rusku a Litvě. A vida! Od té doby se do Německa přestěhovaly statisíce dalších Němců z Československa, bývalého Sovětského svazu, Rumunska, ba i dalších zemí. Německo je menší, obyvatel má mnohem více, a zvládlo to. Nemusí zabírat nová území. Němečtí penzisté, pokud chtějí, mohou si podobně jako ti angličtí koupit domky v Bulharsku, na Mallorce či na Kapverdách, a spokojeně tam trávit důchod. Proč se Rusové nemohou chovat jako Němci? Proč si nárokují speciální zacházení?

Snad všichni „chápači Putina“, s nimiž jsem se setkal, jsou ale přesvědčeni, že z nějakého důvodu mají Rusové na toto speciální zacházení právo. Vysvětlí mi někdo, kde se to právo vzalo, čím je dáno, a jak je vlastně definováno?