Celá ta nešťastná ukrajinská občanská válka je zdánlivě nepochopitelná. Chtějí někteří Ukrajinci skutečně rozlámat svou zem na několik kusů? Nebo si jiní opravdu přejí připojení k Rusku? Jsou tam skutečně příznivci starých banderovců se svými nacionalistickými, podle Moskvy přímo fašistickými snahami? Nebo to není pravda?
Sedím příliš daleko od Kyjeva a nevím nic víc, než co slyším nebo čtu. Jen se mi zdá, že se tamější situace podobá událostem před pětasedmdesáti lety u nás. Když se jeden náš soused velmi obával o osud svých soukmenovců v našem pohraničí, tajně je vyškolil ve své zemi k diverznímu odporu a poskytl jim zbraně. Zahájili ozbrojené akce, vraždy a boj proti vládě i armádě. Když ta zavedla na tom území jakýs takýs pořádek, došla diktátorovi trpělivost a své krajany „ochránil“ definitivně tak, že celé Sudety připojil ke své říši. A naši spojenci mu to ze strachu z války požehnali.
Já ale Rusku rozumím a chápu, proč je ten kousek země, ač v poměru k velikosti jeho celého státu malý, tak zajímá. Nechce, aby v něm nastaly nepřátelské změny, natož aby ho „pohltila nenasytná Evropská unie“. A pranic mu nezáleží na tom, zda mu to někdo taky schválí či ne. Rusko nepotřebuje životní prostor, ani ukrajinskou úrodnou černozem. Chce ji celou, aby mu posloužila jako nárazníkový prostor, vodní příkop, jakási neprůstřelná vesta. Po zániku Sovětského svazu a ztrátě satelitních států nemá už za souseda žádný spojenecký stát. Tedy zemi, která by v případě války zachytila útok ze Západu jako první a poskytla mu tím čas k reakci. Proto tedy Ukrajina. A když ne hned celá, tak aspoň její východní část. Zbytek země se jistě povede přimět k návratu do „Velké rodiny“ později, až místo nafty poteče jí do bot.
Nu, to lze přijmout snad jako vysvětlení či odůvodnění jeho snah, ale z hlediska mezinárodního práva je to nepřípustný čin, stejný jako kdysi německá anexe Sudet či Rakouska. Přitom se ale vzápětí otvírá další otázka. Dosáhne-li Rusko na Ukrajině kýženého úspěchu, zejména bez jakýchkoliv účinných důsledků ze strany Bezpečnostní rady OSN, jak dlouho potrvá, než se jeho pozornost obrátí i na Estonsko, Litvu a Lotyšsko?
Protože by se to rozhodně neobešlo bez reakce světa, prosím v duchu pana Putina a všechny, kdo o tom rozhodují, aby si to dobře rozmyslili. Byl to právě Sovětský svaz, jehož národy doplatily na poslední válku nejvíce. A pochybuji, že by další a patrně už poslední světovou válku uvítaly.
Ostatně nechápu, proč Rusko tak nenávidí USA - už od konce války, v níž mu právě ony tolik pomáhaly. A to za velkých ztrát vlastních námořníků a lodí v konvojích dovážejících do jeho baltských přístavů tisíce tun materiálu, vozidel, leteckých motorů a zásob. Proč je nepokládá jen za politického protivníka, ale přímo za nepřítele, jak to prohlásil nedávno kdosi z odpovědných ruských politiků.
Myslí si snad opravdu, že Amerika ho chce napadnout, obsadit a vnutit mu svůj způsob života?
Jistěže ne, spíše to je jen umělý argument, jenž má občanům odůvodnit to nákladné a zbytečné úsilí vyrobit lepší a ještě smrtelnější zbraně a dokázat tak, že je světovou velmoci. Ovšem zbytečně, protože tou bylo vždy a teď obzvlášť. A celý svět to přece uznává!
Nevím, proč by to Američané zamýšleli, když to nepotřebují a mají svých problémů dost. A stejně jako celý svět vědí, že to prostě není možné, jak to dokázala historie Napoleonovi i Hitlerovi. Pamatujeme si ještě všichni dobře, jak Sovětský svaz kdysi zdůrazňoval potřebu světového míru a sám zbrojil tak, že přivedl stát a svůj lid na samý okraj bídy. Přitom počítal s válkou jako prostředkem k „osvobození proletářům všech zemí“. Což byl a je věčný politický a filozofický zákon a cíl komunismu.
Bylo sympatické, že po částečném vytažení železné opony začali Rusové alespoň na poli vědy s USA spolupracovat. Teď se ovšem zdá, že tato doba končí a rusko-ukrajinská krize to, bohužel, jen potvrzuje. A je to škoda pro obě strany a mír vůbec.
Modleme se všichni a apelujme na Rusko, aby své další kroky zvážilo a zmírnilo. A na USA, aby zachovaly klid a zdržely se sankcí, jež ruskou stranu více podráždí, než aby jí nějak podstatně uškodily.
*
Článek jsem dopsal asi kolem půlnoci a následující ráno jsem se spolu s celým světem dověděl o té další tragedii. A tak původní text doplňuji ještě tímto dodatkem.
Ruská raketa země-vzduch sestřelila z výšky přes deset kilometrů civilní letadlo společnosti Malaysia Airlines. Letělo, plně obsazené, po své obvyklé trase z Amsterodamu do Kuala Lumpuru.
Jeho piloti netušili, že si pár hrdinných ochránců ukrajinských Rusů zkusí poslat na tu tečku na obloze raketu. Možná si ve své pitomosti mysleli, že jde o ukrajinskou stíhačku(!), ale v každém případě zavraždili pro nic za nic tři stovky nevinných lidí!
Z důvodu zachování objektivity je ovšem třeba vzít v úvahu i jiné možnosti. Že obsluha této sofistikovné zbraně mohla patřit k ruským jednotkám na ukrajinské hranici nebo k ukrajinské armádě. Tyto teorie jsou ale po mém soudu daleko méně pravděpodobné než ta první. V ruské armádě by se tak mohlo stát jedině na povel zodpovědného velitele, nikdy svévolí nějaké party od raketové baterie. Je také prakticky vyloučeno, aby to nařídilo nadřízené velitelství bez rozkazu z Moskvy. Ale ta k tomu ani zdaleka neměla důvod jako v roce 1983, kdy nechala „zastavit let“ KAL 007 jihokorejského civilního letadla B 747. Proto si myslím, že odtud ta smrt nevyletěla.
A tím třetím potenciálním pachatelem mohla být ukrajinská armáda, která má tuto zbraň ve své pravidelné výzbroji.. To by bylo ovšem právě tak nepravděpodobné, protože ta má (alespoň předpokládám) ve svých jednotkách‚ na rozdíl od povstalců, pořádek a kázeň a takový svévolný střelec by se tam sotva našel. Použití takové zbraně není jako prásknout si z rozvernosti z kalašnikova! A proč by pokládala letadlo přilétající od západu a k tomu tak vysoko za nepřítele? Muselo by jí být zcela jasné, že jde o civilní dopravní linkový stroj a že výstřel na něj se rovná zločinu.
Jistá je jen skutečnost, že to způsobila raketa ruské výroby. Jinou nemohl nikdo s těch tří podezřelých mít. Ale ať to byl kdokoliv, ti, co byli na místě dopadu, tedy jistě ne ukrajinští vojáci, si v troskách pohotově zarabovali. Zlato na prstech mrtvých, peníze, cestovní pasy a bankovní karty v jejich kapsách se ukázalo jako vítaná kořist. Však také úspěšně zabránili přístupu komise OBSE k troskám letadla.