“Pomysleme si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k universální ruské monarchii!” (František Palacký v dopisu frankfurtskému sněmu, 11. dubna 1848)

Ještě si vzpomínám, jak se někdy začátkem osmdesátých let jistý sovětský diplomat – akreditovaný, tuším, v Holandsku - v přiopilém stavu holedbal, že když bude chtít, přivede do ulic sto tisíc demonstrantů proti čemukoliv. Co se pak s milým diplomatem dělo dál, už jsem se nedozvěděl; možná mu soudruzi v Moskvě pro vyzrazení státního tajemství zakroutili ušima. Jinak odpovídal opilecký blábol skutečnosti. Demonstrace, mnohdy i sakramentsky násilné, se pořádaly u nás v Německu skoro obden, a ne pouze statisícové, nýbrž i milionové. Ledaže ne proti čemukoliv, ale vždy a ze zásady proti vlastním obranným a hospodářským zájmům. Proti americkým raketám (nikdy proti sovětským). Proti NATO. Proti Evropské unii. Proti rozšíření frankfurtského letiště, proti sčítání lidu, proti jaderným elektrárnám, ovšem vždy jen proti vlastním, nikdy proti těm hned za odrátovanou hranicí.

Ach jo. Odcházel jsem do exilu s naivní představou, že se stanu členem společnosti nejen svobodné, ale své svobody si také vážící a připravené ji hájit. V tom jsem se řádně zmýlil. Západní společnost byla podvrácená moskevskou dezinformací do té míry, že nebýt Ronalda Reagana (ještě dnes mu ledaskdo nemůže přijít na jméno) a rozkladu sovětské moci v důsledku naprosté nemohoucnosti ve všech oborech vyjma právě dezinformace a indoktrinace, mohli si kremelští stratégové sebrat celý Západ jako přezrálou hrušku. Zmýlil jsem se podruhé po pádu berlínské zdi doufaje, že teď, když se rozpadl sovětský systém, otevřou se archivy KGB a my se konečně dozvíme, kdo a jak řídil podvratné akce proti Západu a co všechno už stačil podvrátit. A ono houby. Archivy se přiotevřely a hned zase zavřely, podnes můžeme jen tušit, kam až sahaly spáry sovětských rozvratných služeb a kdo všechno tancoval na jejich provázku. Podnes si můžeme jen domýšlet, která kágébácká intrika se už stala pevnou součástí západního myšlení a konání, kolik miliard, ba bilionů v důsledku toho Západ povyházel do větru, oč se zpozdil jeho rozvoj za stavem, v jakém se mohl nalézat, kdyby jeho veřejnost nenaskákala tak ochotně na kágébáckou vějičku a politická kasta v honu za hlasy vzápětí poté. Cokoli dokázat ovšem je a zůstane vrcholně obtížné, ne-li zcela nemožné. Jen velice hloupé dezinformační služby by si daly něco dokázat a KGB, pane, to byla instituce vysoce profesionální, výkonná, neměvší na tom světě ani zdaleka sobě rovné. Nicméně, co není dokázáno, neznamená ještě, že se nestalo.

A neděje. Čtvrtstoletí minulo od pádu sovětského imperia a už to tady máme zase. Ledaže ze sebe ruská říše setřásla notně už vypelichané marxistické roucho, vrátila se k staršímu a také osvědčenějšímu imperiálnímu nacionalismu. Už znovu je zde milovaný tatíček samoděržavný, už znovu úsilí o navléknutí ruského chomoutu bližším i vzdálenějším zemím a národům - kde se dá, infiltrací a indoktrinací, kde nedá, pomocí tanků. Ne ovšem že by se nezměnilo vůbec nic: nenazývá se již jistý infltračně-dezinformační spolek KGB, nýbrž FSB. Jinak je to prašť jako uhoď. Jako za sovětských časů, i teď můžeme jen hádat, kdo poslušně kluše v jeho opratích a proč. Z náklonnosti hrníčků navřelých a dosud nevysmrádnuvších? Nebo že na takové v Lubjance něco nepěkného vědí, a teď skákej, holoubku, jak ti kážeme…? Nebo za prachy, či spíš za nabídku kšeftů velevýborných, jaké se na svaté, skrz naskrz prokorumpované Rusi naskýtají tomu, kdo v tom umí chodit? Nevíme a vědět nebudeme, leda by se některý tuzemský putinista neopatrně prořekl, ale ani z toho se nedá upříst důkaz. Jisté pouze jest, že nemalý díl lidu českého – mluví se až o polovině, ale tomu se mi při vší skepsi nechce věřit - a odpovídající díl jeho demokratů z povolání ruské kousky na Ukrajině i jinde do roztrhání těla obhajuje, pravého viníka ve zlém Američanovi vidí. Věru že se málo v tom ohledu změnilo ode dnů Husákových a estébé, jen že si politika zemí českých mezitím demokratickou košilku navlékla. Jestli i západní…

Je to totiž divné. Žiji západně od šumavské hranice a… no, ne že by se u nás vůbec nevyskytli blázni ochotní obhajovat i ďábla rohatého a ocasatého, hlavně že je proti Americe. Tón veřejné debaty ale neudávají, aniž by hrozilo nebezpečí, že se kvůli nim země zhoupne na opačnou stranu nově se vytvářející železné opony. Přičemž by to vlastně mělo být obráceně: východoevropské národy s jejich škaredou zkušeností by mohly být proti putinským námluvám odolnější, kdežto v nezkušeném Zášumaví by se taková naivita dala snáze pochopit. Ale ono je tomu… no, tak napolovic. Poláci, Estonci a ostatní Baltové ruské panství z celé své historie bezprostředně znají a o recidivu nestojí. Češi, Slováci, Maďaři… to už je jiná. Tam by stačil jen nevelký posun veřejné zhlouplosti a alternativa ruského přívěšku by se stala skutkem. Věru že bych přál všem těm chytrákům, slovutným panem prezidentem počínaje a hospodským vařbuchtou konče, aby se jim splnilo, oč si koledují, jen kdyby se v tom nemuseli koupat i lidé moudří a prozíraví, z nedobré zkušenosti si úsudek odvodit dovedoucí. Jak se mohl vývoj navzdory všem Vítězným únorům a jedenadvacátým srpnům domotat až sem?

Část odpovědi lze vytušit už z listopadových dnů s jejich heslem – ostatně také od kdovíkoho nakukaným – nejsme jako oni. A věru, nebyli jsme jako oni. Nedošlo k odsouzení komunismu jako zločinné ideologie, komunistické partaji stačilo vyměnit srp s kladivem za červené třešničky, mimo zákon však postavena nebyla. Estébákům a jiným exponentům starého režimu bylo umožněno vetřít se do vysokých pozic hospodářských i politických, právní kontinuita s komunistickým bezprávím pak všemu nasadila korunu. Z nedomyšlenosti? Záměrně? Suďtež bohové. Jisto je pouze, že starosoudruhům, v jejich pozicích upevněným, se dostalo znamenité možnosti k podrývání beztak dost otřesené veřejné morálky, k přehrávání všeho, co natropila sametová polovičatost, na stranu ideového protivníka. Vidíte? To je ten váš zlodějský kapitalismus! To je ten váš Západ! A když z jelcinských zmatků vyvřel na povrch vševládce Putin, nasměrovali své snahy a touhy k němu a jeho cílům. Nebo byli odborně nasměrováni, kdož ví.

Jak to šlo dál… nu, byly tady například ty tance kolem brdského radaru, jestli si ještě někdo vzpomene. Údajně celé dvě třetiny lidu českého se tenkrát postavily proti němu. Zčásti jistě z obvyklé české uhýbavosti a nechuti se do něčeho namočit, také už ale pronikaly zvěsti o jakýchsi penězích, plynuvších z neznámých zdrojů všelijakým těm Ne základnám a jiným spolkům téhož ražení. Dokázat se ovšem nedalo nic, či přesněji, nikdo se o nějaké dokazování ani nepokusil. Lajdáctví? Záměr? Nad brdským radarem se zavřely vody, ostatně sám smiřovatelskou naivitou proslulý prezident Obama ten projekt zrušil. Nad jiným a fatálnějším úkazem se voda nikterak nezavřela. Vím samozřejmě, že si následujícími řádky u valného dílu čtenářstva neposloužím, jsem ale už dost starý, než abych se honil za popularitou: co ten vášnivý odpor proti Evropské unii, jak jím vyniká český lid nad všechny ostatní evropské lidy? Na domácí zahrádce vyrostlý, nebo také kýmsi profesionálně naroubovaný? Dokázat se ovšem… a tak dále. Jisto však je, že jakýkoli náznak západní jednoty, vojenské, politické i hospodářské, velice leží v žaludku ruskému vladaři. Kdyby se z té hradby český kamínek vydrolil… ó, jak dobře by se hodil do jeho imperiální hry! František Palacký před více než půldruha stoletím předpověděl, komu by prospělo rozdrobení říše rakouské do změti republik a republiček. A stalo se. Dnes se můžeme zamyslet nad tím, komu a jak by prospělo velmi podobné rozdrobení Evropské unie. Stane se také? Měl bych svůj osobní zájem na tom, aby nestalo; nerad bych zase žil pár set kilometrů od hranice nějakého tábora putinského míru.

Nu, dost už. Citátem tento článek započal a citátem jej ukončím. Napsal Karel Havlíček–Borovský roku 1850 v časopise Slovan: “Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomysliti, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“

Zkouškou stopětašedesáti let prošel Havlíčkův výrok, a nestalo nic, co by jej nepotvrdilo. Nebo ví snad někdo, že by kdy z politiky ruského cára pošlo někomu něco dobrého? Ať se jmenoval či jmenuje jakkoliv?

Hannover, 27. března 2015