28.3.2024 | Svátek má Soňa


SVĚT: Rudý čínský plivanec. Přímo do tváře

7.4.2008

Dělá si z nás čínský režim legraci? Bezpochyby. Ba co horšího: bezostyšně nám naplival do tváří. S drzostí vlastní sobě a všem komunistům. Jak jinak chápat výrok pekingského soudu, který před pár dny poslal na tři a půl roku za mříže disidenta, jehož jméno stojí za zapamatování. Ten muž, díky jehož statečnosti odkryl režim kontinentální Číny svoji pravou tvář, se jmenuje Chu Ťia.

Čím se provinil? Jeho zločinem bylo to, co dělá většina z nás, kdo má co do činění s internetem, a co je v civilizovaném světě považováno za naprosto normální. Svobodně se vyjadřoval na webu. Že kriticky vůči režimu? Ale to je v civilizovaném světě také považováno za normální! Normální naopak není, když země, která za takovéto normální chování posílá lidi do kriminálu, má tu pochybnou čest být hostitelem olympijských her.

Námitka, že politika a olympiáda by se neměly směšovat, neobstojí. Je absurdní a eticky nepřijatelné, aby v době, kdy v Pekingu bude svět oslavovat jednu z vrcholných forem lidství(Pierre de Coubertin: „Olympijská myšlenka je odrazem věčné touhy člověka po míru a bratrství.“), seděl ve vězení hostitelské země nevinný člověk, který se stal obětí zvůle režimu. Obětí války vedené proti vlastním občanům. Je to totéž, jako kdyby Saúdská Arábie nebo Írán pořádaly mezinárodní kongres o právu na svobodnou homosexualitu – a v době konání konference byla vykonána poprava tamních gayů. V principu přesně tak mají demokraté všude na světě právo chápat pořadatelství OH na území kontinentální Číny.

Verdikt půl čtvrtého roku ztráty svobody nad Chuem Ťiou, který v těchto dnech symbolicky reprezentuje všechny čínské „vězně olympiády“ a „vězně internetu“, je odpovědí pekingských úřadů všem naivním činovníkům olympijského hnutí a politikům, kteří uvěřili rudým lžím o tom, že režim v souvislosti s hrami zmírní represe. Co teď budou říkat pánové Rogge, Jirásek a další? A co ti z vrcholných politiků svobodného světa v čele s prezidentem Bushem juniorem, kteří na Open Ceremony nemohou chybět? Vzpomenou si během slavnostního ceremoniálu 8. srpna na Chua Ťiu a další politické vězně(kolik jich asi po celé Číně je)? Anebo bombastičnost toho velkolepého divadla dá zapomenout na tichý hlas svědomí?

A jak by se asi cítili uvěznění disidenti, kdyby je v den zahájení her nahnali bachaři před obrazovku a škodolibě pronesli: „Vidíte, jsou tam všichni. Nezajímáte je. Hnijete tady a oni tančí, jak my pískáme.“ Není už to dostatečný důvod bojkotovat alespoň zahajovací a závěrečný ceremoniál, když ne přímo hry jako celek?

Několikrát jsme v poslední době mohli slyšet, naposledy to tvrdil muzeolog Zdeněk Jehlička v Lidových novinách(29. 3. 2008), že v Číně žádný komunismus není. A že se tam každý stará o byznys a o svoji rodinu. Tvrzení o byznysu a rodině je jistě pravdivé, ale zpochybňování komunismu v zemi centrálně spravované komunistickou stranou? Jistě, komunismus není to, co si vysnili Marx s Engelsem a Lenin. Pojmu komunismu musíme rozumět jinak: jde o totalitní režim vedený, jak již řečeno, komunistickou stranou, kde neexistuje nic z toho, co je normální v liberálních demokraciích: opozice, ba ani jiné politické strany, které by nabízely jinou formu „socialismu“. Tudíž ani svobodné volby, svoboda slova a tisku, svoboda veřejně vyjadřovat odlišné názory atd., atp. To vše rámuje komunistické zákonodárství, které umožňuje systému svévolně trestat každý nesouhlas či odpor, každou názorovou odlišnost. Případ Chua Ťiy je dostatečně výmluvný. Že si přitom Čína počíná v ekonomice více kapitalisticky než jakkoli jinak? To nesvědčí o ničem jiném než o selhání komunistických(maoistických) představ o fungování národního hospodářství. Rozhodně ne o tom, že Čína není po politické stránce zemí „reálně komunistickou“.

Osobní slovo závěrem. Že budu jako televizní divák pekingské hry bojkotovat, jsem věděl už 13. července 2001, kdy se v Moskvě rozhodlo o tom, že MOV přiřkl hry rudé Číně. Od té doby nenastalo nic, co by mě přesvědčilo, že bych měl svůj názor změnit. Naopak. Bez šesti měsíců dlouhé čtyři roky žaláře pro Chua Ťiu jsou nezvratným důkazem toho, že jsem se ve věci bojkotu či nebojkotu LOH 2008 rozhodl správně. V souladu s vlastní svědomím. V roce 1980 jsem jako olympijský fanoušek z dobrých důvodů bojkotoval moskevské hry. Pravda, tehdy jsem netušil, že po sedmi olympijských cyklech budu nucen si to zopakovat.

Inu, svět se od té doby zase tolik nezměnil.