Nedávno jsem se měl dočíst v článku Proč se Čína nestane ekonomickou velmocí č. 1 (NP, 10.4.), jaké problémy Číně znemožní hrát první housle v orchestru ekonomických supermanů světa. Ve skutečnosti jsem vyčetl, že Čína nemá žádné zvláštní problémy, které by ji omezovaly v dalším rozvoji.

Čína prochází obdobím, které má za sebou např. Japonsko a Jižní Korea. Je to období nasávání ekonomických a technických dovedností. Začátek průmyslové exploze v asijských zemích začal vždy stejně. Direktivní řízení, nízké mzdy zaměstnanců a kopírování všeho, co pro ně mohlo být přínosem. Dnes to jsou klasické ekonomiky. Ani jim se nevyhnuly problémy s právem, sociální úrovní pracovníků a životním prostředím. Podobně i Čína je dnes v přechodové fázi.

Čína by se neměla stát superhráčem pro špatný stav životního prostředí Číny, katastrofální chudobu venkova a současný čínský komunistický kapitalismus.

V počáteční fázi dynamického rozvoje průmyslové společnosti se vždy rozvíjí jako první průmysl. Ekologické problémy se řeší až v okamžiku, kdy dosáhnou určité nepříjemné hranice a vytvoří se finanční zdroje. Čína byla zatím ve fázi zvyšování výroby a modernizace technologické základny. Dnes již projekty počítají i s ekologickým rozměrem výroby a funkce výrobků. Je to nutné, protože ekologický rozměr výrobků vyžaduje v mnoha případech západní trh. S ekologickou zátěží se bude Čína ještě nejméně dvě desetiletí tvrdě potýkat a nejprve dojde k zastavení nárůstu znečištění a teprve potom začne postupné zlepšování životního prostředí. Ale je to postupný proces, což zažívala po druhé světové válce i západoevropská a americká ekonomika. Na ekologická opatření si musela nejprve vydělat pomocí devastace životního prostředí. Na to jsme jaksi zapomněli…

Kritici čínských poměrů si neuvědomují, že Čína je velmi malá země. Pokud od celkové rozlohy odečteme pouště a hory, čínské zdroje jsou odjakživa omezené. To se tradičně projevovalo v čínském zemědělství, které se snažilo o využití všeho možného prostoru pro obživu. Čínská ekonomika musí postupně snížit energetickou a surovinovou náročnost svých technologií, zvýšit maximálně efektivitu výroby a dopravy, což je otázkou také nejméně dvou desetiletí.

Z hlediska politického Čína se rozvíjí dvěma paralelními aktivitami. Jednou je historický vývoj politických organizací, kdy ekonomika přechází na tržní principy při zachování částečné regulace státem. Druhou aktivitou je stahování všech dostupných informací o organizaci a řízení zdrojů a výroby ze zahraničí a přizpůsobování možnostem Číny.

Paralelní cesty jsou vidět nejjasněji v ekonomice přímořských provincií, kde se ekonomika zlepšuje stále rychleji díky ekonomickému rozvoji. Naopak ve vnitřních provinciích na změny musí reagovat především vládní systém. Místní, provinční a celočínské vedení musí řešit zastarávání výroby a vzrůst nezaměstnanosti. Problémy rostou především proto, že tržní experti ze superdemokratického západu zcela jasně vědí, že se vyplatí investovat co nejblíže lodní námořní dopravě, čili na pobřeží. A čínští vývozci vědí, že vyrábět cokoliv na export poblíž přístavů znamená minimalizovat náklady na dopravu. Obnova vnitřních provincií Číny zůstává především na místních lidech a na provinční a centrální vládě. Proto dynamika rozvoje je menší, neboť chybí investiční motor a bude zde zákonitě více sociálních bouří.

Čína je tedy dosud v situaci v jaké bylo z počátku Japonsko a o něco později Jižní Korea. Export živí nízké mzdy a nižší náklady na výrobu, protože zatím chybí zdražující sociální, ekologické a politické "přirážky" zakotvené ve standardech přicházejících ke slovu až když ekonomika dosáhne vyššího kvalitativního stupně.

V tzv. městské (většinou přímořské) Číně jsou nejvíce problémem včasné a efektivní informace, odborná znalost pracovníků a zkušenost pracovníků firem na trhu směrem do Číny i na export. Čili jedná se o spíše o profesní problémy, které udržují již nastartovaný přímořský motor v agresivních otáčkách.

Ve venkovské Číně se více hledí na základní práce institucí, financování vnitřních oblastí, včetně investičních pobídek, a také záleží na výběru úředníků, kteří musí zvládnout problémy v převážně zemědělských oblastech.

Podobně jako v jiných asijských zemích i v Číně musí být se vzrůstající schopností zvládnout špičkové technologie zvládnuta také problematika venkova. Podobné tomu je v EU, kde se daří venkovskou problematiku řešit (především v tzv. starých zemích EU) obrovskými dotacemi zemědělcům. Čili nesystémově.

Podmínky rozvoje jsou proto v Číně více méně podobné jako byly v Japonsku a Jižní Koreji.

Problémem není ani autorské pirátství. V legislativních otázkách velký pokrok je znát v Číně v obchodním právu, v oblasti cenných papírů, totéž se projevuje i v oblasti patentového práva. Jen na okraj: Čína byla dosud převážně spotřebitelem duševních produktů. Proč by spotřebitel měl zájem chránit práva prodávajícího? Ale Čína se už nemůže spoléhat na dovezenou technologii, začíná vyvíjet své vlastní technologie, dlužno říci, že vůbec ne špatné a jediná cesta jak si technologii uchránit je chránit duševní vlastnictví. Je to stejné jako v Singapuru, kde začali brát vážně otázkou ochrany software jako duševního vlastnictví teprve tehdy, kdy i v Singapuru se začal rozvíjet vývoj software. Zkrátka v Číně se neděje nic nového, nic, co bychom neznali i z Evropy a dosavadních asijských tygrů a tygříků.

Starosta Telnice, ex senátor za KSČM