SVĚT: Rozpolcenost Čínou
Zhruba před třiceti lety platilo stejné tvrzení asi i pro Čínu. A už neplatí. Většina lidí ve světě už si není jista tím, co si vlastně myslí o Číně jako o zemi a velmoci. Takto položená otázka vyvolává v tázaných spíše rozpačitost než chuť vášnivě se přít. Není od věci zamyslet se nad tím, jaké otázky si lidé v souvislosti s Čínou pokládají, nejsou-li zrovna Číňané. První a nejspíše nejčastěji diskutovaná je nejasnost, jaké zřízení panuje v Číně. Je třeba pokládat říši středu za socialistickou, či za kapitalistickou společnost? Čína sama se stále prohlašuje za socialistický stát, kde pevnou rukou vládne komunistická strana. Jenže je nabíledni, že pravidla volného trhu leží i v základech veškerého vnitřního, natož zahraničního obchodu. Postoj v této otázce příkře rozděluje lidi pravicové a levicové orientace. Ti napravo od středu nezřídka trvají na tom, že volný trh je v podstatě jakýmsi pláštíkem, jenž má zastřít skutečnou snahu o realizaci historických cílů tradiční marx-lenin-maoistické ideologie. Jiní pravičáci mají za to, že soudobá Čína je ve stavu přechodu k plně tržní ekonomice a pláštíkem, jenž má zastřít pravé cíle, není trh, nýbrž právě ideologie.
Stejné spory uslyšíme v levicovém táboře. Jsou v něm tací, kdo chtějí věřit, že Čína nadále prožívá socialistickou fázi vývoje na své cestě ke komunismu, a tržní procesy považují za taktický ústup anebo fíkový list. Další levičáci sledují současnou politiku Číny s rostoucím cynismem anebo sílícím znechucením a netají se svým rozčarováním.
Otázkou, jež rovněž působí rozštěp v názorech obyvatel zeměkoule, je geopolitická sounáležitost Číny. Je nadále součástí globálního Jihu, anebo už patří ke globálnímu Severu? Před třiceti lety o tom nebyla žádná pochybnost. Již v roce 1955 na Afroasijské konferenci v indonéském Bandungu se Čína označila za mluvčího geopolitických zájmů globálního Jihu. Dnes se však o ní mluví jako o druhé ekonomice světa a nezadržitelně vycházející velmoci. Světový tisk se hemží spekulacemi o vzniku Čímeriky, pomyslného to spojení dvou velmocí, které údajně ze zákulisí vládnou světu. Nelze si nevšimnout, jak nápadně se změnila situace ve srovnání se 60. lety minulého století, kdy Čína mluvila o Spojených státech a Sovětském svazu jakožto o mocenském tandemu, proti němuž by se měl sjednotit zbytek světa. Pro mnohé na severu i na jihu se Čína již stala součástí globálního Severu, ovšem není málo těch, kdo v ní stále vidí hlásnou troubu třetího světa. Ostatně říkají: Cožpak nežije většina Číňanů nadále v bídě a mizérii a není snad jejich životní úroveň žalostně nízká?
A ptát se můžeme dále. Je Čína státem důsledně provádějícím protiimperialistickou politiku, anebo se sama stala imperialistickou velmocí? Zvlášť aktuální je tento problém na globálním Jihu, kde také mnozí trvají na tom, že Čína nadále hraje důležitou roli v boji proti americkému imperialismu. Poukazují přitom na rozsáhlou ekonomickou pomoc, kterou Čína poskytuje zemím Asie, Afriky a Latinské Ameriky, aniž by kladla podmínky typické pro obdobnou pomoc ze strany Američanů či Evropanů. A to je názorný příklad socialistického internacionalismu. Na globálním Jihu také nechybějí stoupenci jiného názoru, kteří v čínské pomoci spatřují vychytralý způsob, jak si zajistit přístup k důležitým surovinovým zdrojům. Podle nich čínské hospodářské projekty vůbec nezohledňují potřeby a tužby obyvatel zneužívaných zemí.
Obdobné debaty lze vést donekonečna, neboť dělicí čáry mezi postoji jsou rozostřené a neurčité. Sotva taková situace potrvá dlouho. Za deset až dvacet let každý nejspíše opět bude vědět, co si o Číně má myslet. Názory jak pro, tak proti se vytříbí a nabudou na ostrosti a určitosti.
Týdeník EURO 18/2011
Autor je publicista
