21.10.2019 | Svátek má Brigita


SVĚT: Rovnováha velmocí vede do válečné katastrofy

27.9.2016

Poté, co americký prezident Ronald Reagan nastoupil počátkem r. 1981 do funkce, rázem opustil dosavadní americkou zahraniční politiku pouhého zadržování komunismu a místo ní začal proti Sovětskému svazu uplatňovat soustavný a mnohostranný tlak. Tím se mu nakonec podařilo vytvořit velmi příznivé podmínky pro důležitou změnu na vrcholu mocenského systému sovětské totalitní komunistické diktatury: Vůdcem sovětského komunistického bloku se na jaře r. 1985 stal přesvědčený reformní komunista Michail Gorbačov. Nový vůdce sovětské komunistické říše se nakonec po tuhých jednáních s prezidentem Reaganem začátkem prosince r. 1989 dohodl s jeho prezidentským nástupcem Georgem H. Bushem na mocenském ústupu Sovětského svazu ze středovýchodní Evropy. V takto osvobozených státech občané vzápětí odstranili komunistické diktatury, zavedli demokratický způsob vlády a připojili se ke svobodnému demokratickému světu. USA se tak staly bezkonkurenčně prvořadou světovou velmocí. Hranice demokratického světa se rozšířily nejen v Evropě, ale i o někdejší sovětské totalitní državy Afriky, Blízkého východu a Střední Ameriky.

Vůdčí postavení americké demokracie ve světě vyvolalo silné podráždění zhruba řečeno ze dvou stran. Ze strany ideologických teoretiků a právě tak ze strany „praktiků“ násilné odvety, tedy teroristů. Mezi teoretiky patří jednak marxisté, od těch skalních komunistických po nejroztodivnější proudy neomarxismu. Jsou to rovněž ideologické trendy neonacistického a neofašistického ražení. Patří mezi ně i libertariánské proudy, jež ve své očividné politické nedospělosti a nekonečné naivitě pokládají diktátorské režimy za rovnocenné demokraciím a proti vůdčímu postavení americké demokracie a jejích demokratických spojenců dokonce i za jakési přínosné hráče a partnery...

No a praktikující teroristé jednoduše vyhlásili demokratickému světu, a tedy zejména Spojeným státům, nyní probíhající válku na život a na smrt.

V současné světové situaci jak ruská, tak čínská imperiální diktatura soustavně agresivně ohrožují blízké i vzdálenější demokratické sousedy, anebo se i spojují s jinými diktaturami (osa Moskva-Teherán-Damašek-Ankara, Peking-Pchjongjang a i do značné míry Moskva-Peking).

Na takto změněnou situaci světa reagují výše uvedené teoreticko-ideologické směry a jejich političtí mluvčí nápadně podobným způsobem. Jako údajně nejlepší řešení a lék proti vůdčímu postavení americké demokracie a jejích demokratických spojenců nabízejí domněle úžasnou a spásnou novinku. Historicky obehrané, staronové nápady na zřízení v dnešní terminologii multilaterálního, multipolárního světa. Jednoduše řečeno, světa více rozhodujících hráčů než jen jednoho. Takový svět, tedy nejprve Evropu, jsme tu ale dávno měli. Říkalo se mu rovnováha velmocí, anebo také velmocenský koncert. Ustavil se např. na Vídeňském kongresu po porážce Napoleona. Tento vídeňský systém rovnováhy velmocí však skončil první světovou válkou, jejíž vznik v zásadě umožnil a připravil. Proč lze tedy oprávněně tvrdit, jak to během první světové války bez obalu a naplno vyslovil T. G. Masaryk, že to byla právě rovnováha velmocí, jež uvrhla svět do světové války?

Velmocenská rovnováha je v podstatě bezvýchodný, k válce nutně směřující systém proto, že velmoci ve hře zatím vždy byly, dosud jsou a podle všeho i budou zásadně nesouměřitelné. To znamená neslučitelné co do povahy svých politických zřízení. Konkrétněji, režimy ústavně demokratické jsou zásadně nesouměřitelné a neslučitelné s režimy diktátorskými. A ještě konkrétněji, lidé žijící v diktaturách si po srovnání života ve svých zemí s životem v demokraciích, pokud ovšem taková možnost srovnání existuje, zpravidla přejí ve své vlasti uskutečnit změny vedoucí směrem ke svobodě a demokracii.

Tak tomu v dějinách vždy bylo, je a bude. Samotná existence demokracií představuje proto svou zásadní přitažlivostí smrtelné nebezpečí pro samotnou existenci nedemokratických států a režimů. A tak nutně stojí u zrodu jejich úsilí o zničení demokratických států, zpravidla válkou. To je podstata tzv. politických válek. Jak v moderní době první světové války, druhé světové války a následující studené světové války. A právě tak nyní chronické celosvětové války islámského terorismu proti státům demokratické civilizace. A neméně i agrese Ruska proti Ukrajině a vůbec demokratickému, geopoliticky klíčovému územnímu pásmu mezi Německem a Ruskem, kdy ruská hybridní válečná propaganda i u nás vykresluje USA a Západ vůbec ve starých totalitních komunistických tradicích Sovětského svazu jako válečného agresora první třídy.

Zoufale bezvýchodné snahy o rovnováhu politicky nesouměřitelných velmocí se po první světové válce obnovily zejména v podobě zoufale neperspektivního usmiřování nacistického Německa západními velmocemi ve třicátých letech. Poté se znovu vynořily zejména jako bezvýchodné snahy o usmíření se Sovětským svazem coby tzv. uvolňování napětí (détente), jež vyústilo do tzv. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z r. 1975. A v podobě následujících marných snah přinejmenším nepoučitelných naivků tváří v tvář komunistické totalitě.

Po zásadním odmítnutí politiky rovnováhy ideově a politicky neslučitelných velmocí za změněné americké zahraniční politiky prezidenta Reagana a následném americkém nekrvavém vítězství nad sovětským komunismem v Evropě, a tak ukončení studené války hlavně na našem kontinentě, nastalo do počátku nového století a tisíciletí období relativního, ale jen zdánlivě trvalého světového klidu a míru. Islamistický terorismus a posléze i ruské napadení Ukrajiny a agresivní chování Ruska proti jeho evropským demokratickým sousedům, většinou členům Severoatlantické aliance, znamenaly drsné probuzení z nerealistického snění o téměř automatické zářné budoucnosti světa, kde převládnou zásady svobody a demokracie.

A s obnovením světových politických válek opět nastupují na scénu staronové figury a figurky majitelů a hlasatelů receptů na mír v podobě historicky obnošené rovnováhy velmocí. Nejnověji se takové již tolikrát marně vyzkoušené koncepce a plány objevují v podobě rozparcelování světa mezi budoucí Trumpovy USA, Putinovo Rusko a Si Ťin-pchingovu komunistickou Čínu. Že takové nápady nutně vedou do katastrofy, je víc než jasné. Nic nového pod sluncem. Kdo se není schopen poučit z dějin, a nerozumí jim, bude si je muset zopakovat. A jak již víme, nebo bychom mohli vědět, cena vůbec nebude malá...

Autor je filosof








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.