Pandemie tu stále je – a hned tak neodejde. Zasáhla civilizaci jako bomba. Už jen měřitelných ztrát se těžko dopočítat a někteří znalci se až hrozí, že běží o nejrobustnější krizi od druhé světové války. Především pak jde o to, co z infekce povstane jako její nepřímé, ale daleko nebezpečnější následky. Společenské, politické či kulturní dopady, které tu vydrží dlouho, předlouho po odeznění zhoubné nemoci.

Otázek a problémů, jež se začínají vynořovat na pomyslném horizontu, vidíme nepřeberně. Omezme se však nyní na politiku. Ta se v naší mediální době, v éře videopolitiky, stále víc mění v pouhé divadlo před kamerami a na sociálních sítích. Takže vlastně ani není divu, že největší reklamu ohledně šití, distribuce či prodeje roušek si udělali – oproti osobám nezištným – herci a politici. Postavy živící se sebeprezentací. Andrej Babiš z nich zašel jako obvykle nejdál, přičemž veřejně sliboval, že ústenky osobně na požádání doveze komukoliv kamkoliv...

Perfektní politický marketing předvedla v podobné souvislosti ČLR, odkud neviditelná hrozba (a nikoliv poprvé!) vzešla. Za pomoc pečlivě zvoleným státům si nechává tvrdě platit. A současně tím, že třeba srbský prezident veřejně líbal čínskou vlajku, snadno zakrývá fakt, že vinu nese hlavně pekingská věrchuška. Proč? Protože prvotním utajováním nebo zkreslováním zpráv umožnila viru globální rozlet. Peking, jenž ostentativně sní o Nové hedvábné stezce, tak rychle vylepšuje svůj mediální obraz a dělá si nové kontakty, až to břinká. Zároveň s tím podprahově přesvědčuje domácí či cizí, o kolik životaschopnější je jeho politický systém v době krizové zátěže. Nemluvě o tom, že se koronavirus oficiálně svádí na cizince a vyzdvihovány jsou případy domácího hrdinství, čímž dochází k „forsírování“ nacionalistických nálad Číňanů.

Při řešení stávajících mimořádných potíží se vůbec hraje o veliký kus koláče světového uspořádání. Včetně toho, jak se bude nadále vyvíjet Evropská unie. Původně ambiciózní pospolitost, která se kvůli dvěma po sobě rychle jdoucím krizím (nezapomínejme na krizi utečeneckou!) ukázala být víceméně jen „spolkem do dobrého počasí“. S počátkem v 90. letech, kdy se vážně hovořilo o konci dějin neboli definitivním vítězství liberální demokracie ve světě.

Nedělejme si také iluze, že se nebude ještě dlouho po odeznění pandemie mluvit o koronaviru jakožto o příčině všeho zla. „Žraloci“ mezi námi jím zkusí překrýt veškeré své hříchy a budou naň svalovat každý problém. Jak třeba dlouhodobou stagnaci mezd, tak rovněž potřebu zvýšeného dohledu nad občanstvem. Snahu nasazovat lidem náhubek, chcete-li. Takhle to bohužel téměř vždy v dějinách bylo, když veřejnost zůstala pasivní. Třeba jako ve zmíněné Číně, odkud se stále více šíří „infekce“ moderních technologií, jež slouží ke kontrole řadových obyvatel: k lepšímu dohledu pánů nad kmány. Krize je tudíž opravdu příležitostí. Pro každého z nás.

Článek vyšel v Deníku(.cz)