SVĚT: Řekni Bakerovi ne...
Irákizace
Šéf komise, zřízené Kongresem za tichého nesouhlasu Bílého domu, prezidentovi na ruku nešel. Je státníkem s vlastní identitou, pochází z jiného, tzv. realistického křídla Republikánské strany, a i když ho Bushova rodina občas používá na „špinavou práci“ (řídil „povolební kampaň“ na Floridě v listopadu a prosinci 2000), on sám nemá důvod krýt válku, kterou jistě považuje za tragický omyl.
Zítra zřejmě navrhne jakousi „irákizaci“ války čili obdobu taktiky „vietnamizace“ vietnamské války z počátku sedmdesátých let. Má jít o postupné stažení amerických bojových jednotek do konce roku 2008, ponechání vojenských poradců u každé jednotky, výrazně lepší výcvik irácké armády a policie a jednání s Íránem a Sýrií o případné pomoci.
Bush sám i prostřednictvím svých lidí naznačuje, že nic takového neudělá, že taková taktika je jen hezkým obalem pro ústup a přiznáním porážky. Jeho vláda přijme závěry Bakerovy zprávy jen tehdy, když budou psány dostatečně pružně a umožní v závislosti na situaci ponechat vojáky v Iráku i po stanoveném datu.
Prezident to nemá lehké. Nepopulární válka prohrála jeho republikánům všeobecné volby v listopadu.
Z vnitřku strany sílí kritikové, kteří si nedokážou představit další volby za dva roky s vojsky rozmístěnými v Iráku. Na druhé straně Bushův prominentní kritik a prezidentský uchazeč v roce 2008, republikán z Arizony John McCain, chce do Iráku poslat mnohem víc vojáků, neboť nevidí jinou cestu uklidnění státu rozpadajícího se sektářským násilím.
Nemají na to žaludek?
Bush asi zůstane se svojí pozicí někde uprostřed – na navýšení počtu vojáků armáda v této situaci nemá a stažení bez stabilizace Iráku nepřipadá v úvahu. Pokud se opravdu takto rozhodne a řekne Bakerovi ne, bude to odvážné a správné rozhodnutí učiněné tváří v tvář odporu téměř celého amerického establishmentu. Stažení by totiž znamenalo přiznání, že Al Kajda vítězí. Ze závětří jeskyně někde na pákistánských kmenových územích to pozorují Usáma bin Ládin a Ajmán Zavahrí a mnou si ruce. Plán zatím vychází. Možná si první z nich vzpomene na podzim 1993 a somálské hlavní město Mogadišo. Právě tam se v jednom z domů na předměstí krčila skupina Arabů z Al Kajdy; jeden vyhlédl z okna a sledoval, jak se africkým rebelům povedlo sestřelit vrtulník amerického válečného námořnictva. Arabové usoudili, že bude horko, a stáhli se z afrického rohu, aniž by do boje zasáhli. Odcestovali zpět na farmu nedaleko súdánského hlavního města Chartúmu, aby podali zprávu svému vůdci bin Ládinovi. Sestřelení vrtulníku a následný den pouliční bitvy vedl nakonec prezidenta Clintona k rozhodnutí stáhnout vojska.
Bin Ládinovi se opět potvrdila hypotéza: ve videoéře válek v přímém přenosu nemají Američané na dlouhodobější konflikt žaludek. Ofenzivu Tet v roce 1968 přece na bojišti vyhráli, avšak převrácené zrcadlo, jaké jí nastavili komentátoři a média, vytvořilo postupně takový tlak, že politikové volili cestu ústupu. V roce 1983 teroristé spáchali atentáty na americkou ambasádu a ubytovnu mariňáků a francouzských jednotek v Bejrútu: prezident Reagan vojáky stáhl. Sám bin Ládin si hypotézu ověřil atentátem na americké vojenské velitelství v Rijádu v listopadu 1995; Američané zredukovali počet vojáků v saúdském království. Podle stejného scénáře teď postupuje Al Kajda a iráčtí vzbouřenci v Iráku.
Američané z Iráku odejít nesmějí, naopak, musejí válku dotáhnout do konce, ať to stojí, co to stojí. Důsledky předčasného odchodu amerických vojsk by byly katastrofální a netýkaly by se jen Iráku. Je to nevděčné úsilí na dlouhá léta. Jde o to zemi stabilizovat a pak opatrně jejím prostřednictvím liberalizovat klíčovou oblast Středního východu.
LN, 5.12.2006
vysokoškolský učitel
