SVĚT: Řecko-turecká krize v NATO

Začnu souhrnem zdánlivě nesouvisejících událostí:

- Ministersvo obrany USA vyjádřilo obavy z rozmístění francouzské armády v oblasti Středozemního moře,
- přeměna istanbulské baziliky Hagia Sofia v mešitu (první oficiální modlitba, které se účastnil i turecký prezident, se konala 24. července, tedy ve stejný den, kdy byla podepsána poválečná smlouva z Lausanne navazující na potupnou smlouvu ze Sèvres),
- zrod turecké geopolitické doktríny „Modrá vlast“,
- objevení zdrojů zemního plynu ve Středozemním moři v oblastech řeckého, tureckého, kyperského, izraelského, libanonského a egyptského národního zájmu,
- koalice turecko-libyjská a řecko-izraelsko-kyperská,
- no a nakonec vrtná loď Oruc Reis v doprovodu tureckých námořních sil nedaleko řeckého ostrova Kastellorizo (oficiální informace z twitteru Ministerstva obrany Turecka):

V tomto různorodém klubku nejrůznějších informací se pokusím najít společnou nit, která je splete ze zdánlivého chaosu do uspořádaného obrazce a která již nějakou dobu zvolna vede k velkému mezinárodnímu konfliktu v oblasti východního Středomoří, diplomatickému a možná i vojenskému konfliktu, jehož meandry jsou vskutku velmi spletité a lidským okem takřka nepřehledné. Ale začněme od počátku. Pro nás liberály jsou stejně jako pro marxisty ekonomické vztahy tím základním a původním hybatelem dění ve společnosti občanů, proto budu vycházet ze skutečnosti, že se ve východní oblasti Středozemního moře našla ložiska zemního plynu, tedy potenciálního zdroje ekonomického bohatství. No a aby to nebylo jednoduché, je třeba zdůraznit, že ona ložiska leží v místech, o jejichž územní vlastnictví se vedou dlouhodobé spory trvající hodně přes sto let.

Z několika možných mapek zpracovaných podle stejného vzoru jsem vybral tu v angličtině ze stránek CSIS, která bude asi nejsrozumitelnější, i když se nezabývá libanonsko-izraelskou hraniční třenicí. Podstata pře o pevninský práh mezi Řeckem, Kyprem, mezinárodním společenstvím neuznanou Severokyperskou tureckou republikou a Tureckem je na ní zobrazena naprosto přehledně:

Kastellorizo (malý řecký ostrůvek)

Jak co nejstručněji popsat nejvýchodnější obydlený řecký ostrov Kastellorizo ze skupiny ostrovů Dodekanés, které byly po druhé světové válce vítěznými mocnostmi přiřazeny Řecku? Leží pouze několik kilometrů od Turecka a ještě na začátku minulého století se mu říkalo malá Paříž, neboť tam byla až do roku 1921 francouzská námořní základna. Jestli hledáte něco, co tureckého prezidenta vytáčí až doběla, tak jste u cíle. Malý řecký ostrůvek.

Na mapce sporu o pevninský práh, jež je výše, se jedná o takřka neviditelnou žlutou tečku severozápadně od Kypru v místech, kde se řecké teritoriální vody označené modrou přerušovanou čárou dotýkají Turecka. Ostrov o ploše devíti kilometrů čtverečních přímo před tureckou riviérou, jenž samozřejmě posunuje výsostné vody Řecka až k Turecku, je symbolický i tím, že na něm doposud stojí ruiny bývalé templářské pevnosti le Castello Rosso, a zapsal se tak do historie křižáckých výprav. Na závěr článku vám pro zpestření nabídnu instrumentální skladbu bývalého člena Pink Floyd Davida Gilmoura „Castellorizon“ věnovanou popisovanému ostrůvku z alba „On an Island“.

Modrá vlast

Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu definuje výsostné vody neboli pobřežní moře vzdáleností dvanácti mil od pevniny, na ně navazuje oblast přilehlé zóny měřící dvanáct mil a konečně výlučná ekonomická zóna sahající až dvě stě mil od pobřeží. Mezi několik států, které doposud tuto smlouvu nepodepsaly, patří Turecko, ale třeba i USA. V přilehlé zóně může každý stát kontrolovat proplouvající lodě a ve výlučné ekonomické zóně má každý stát vlastnická práva k průzkumu a využívání přírodních zdrojů, a to jak z podzemí, tak z mořského dna i z vody nad oním dnem.

Turecko zatím usiluje o průzkum podzemí a případnou těžbu plynu či ropy v řecké a kyperské výlučné ekonomické zóně, kterou neuznává a v rámci geopolitického konceptu Modrá vlast vytyčilo svou vlastní dvě stě mil širokou výlučně ekonomickou zónu kolem celého svého pobřeží, na čemž se k velkému překvapení ostatních středozemních států dohodlo s mezinárodně uznávanou vládou v Libyi, se kterou podepsalo smlouvu o vzájemné spolupráci. Turecko tak pokračuje v jakési právní revizi dvou smluv, na jejichž základě byla nejdříve pro Turky potupně rozdělena Osmanská říše (smlouva ze Sèvres z roku 1920) a smlouvy z Lausanne z roku 1923, díky které byla uznána Turecká republika prvního tureckého prezidenta Mustafy Kemala Atatürka a která byla vůči požadavkům Turků mnohem příznivější.

Sám Erdogan v televizním projevu po slavnostním podpisu smlouvy prohlásil, že jí byla svržena smlouva ze Sèvres. V podobné symbolice pak pokračoval i při zvolení data pro první veřejnou bohoslužbu v bazilice Hagia Sofia, která se změnila na mešitu a jíž se osobně účastnil. Konala se ve stejný den po devadesáti sedmi letech jako podpis poválečné smlouvy v Lausanne, na jejímž základě vznikla novodobá Turecká republika. Imám při ní označil Turecko za maják sunnitského islámu a není bez zajímavosti, že příští volby v Turecku budou za tři roky, tedy sto let od podpisu smlovy z Lausanne.

Geopolitickou strategii Modrá vlast vytvořil šéf tureckého námořnictva admirál Cihat Jagci, na obrázku ho můžete před mapou Modré vlasti vidět s prezidentem, no a celá doktrína je postavena na požadavku tvrdé obrany námořních hranic Turecka ve východním Středozemí, Egejském, a Černém moři, a to za každou cenu. Admirál Jagci je znám svým nepřátelským postojem k Západu a dává přednost rusko-turecké spolupráci. Byl to on, kdo připravil a vyjednal text smlouvy o vzájemné spolupráci na poli vojenském a energetickém mezi Libyí a Tureckem, která byla symbolicky podepsána sto let po podpisu smlouvy ze Sèvres mezi představitelem libyjské, OSN uznané vlády národní jednoty Faïezem Sarrajem a tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem.

Těžko říci, čím by se dala vysvětlit admirálova degradace, byl totiž letos na jaře neočekávaně zbaven svých funkcí. Jednou z možností je ekonomická situace Turecka, ta se poslední dobou skutečně zhoršila. Turecká libra stejně jako ekonomický růst padají, roste nezaměstnanost a do toho vypukla pandemie covidu-19, která rozvoji ekonomiky rozhodně nikde nepomohla. Turecko si možná uvědomuje, že z Ruska žádná finanční a ekonomická pomoc s největší pravděpodobností nepřijde, a tak se přece jen orientuje na spojence západní.

A co na to NATO

NATO zatím nijak zvlášť nereaguje, což vlastně jen potvrzuje všeobecné znepokojení o jeho možnostech reakce a skutečné účelnosti v dnešní době, no a zároveň obavy o jeho pozvolné přeměně v jen o něco efektivnější mezinárodní organizaci než víceméně neschopný moloch OSN. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg dle několika zdrojů (například belgický deník Le Soir) po setkání s řeckým premiérem na Twitteru pouze lakonicky poznamenal, že situace musí být urovnána v duchu solidarity mezi spojenci a v souladu s mezinárodním právem. USA se vyjadřují nejednoznačně, nicméně alespoň vyslaly do oblasti letadlovou loď, ostatní členové NATO kromě Francie cudně mlčí. Ze strany USA lze těžko očekávat jinou reakci, neboť Turecko dlouhodobě patří k základním pilířům americké strategie bránící zájmy USA na Blízkém východě.

Vzhledem k hrozící agresi ze strany Turecka požádala kyperská vláda Francii o rozšíření existující bilaterální mezivládní smlouvy o vzájemné spolupráci po vzoru smlouvy NATO. Při napadení kterékoliv ze smluvních stran bude na akt agrese pohlíženo tak, jako by byly napadeny všechny smluvní strany. Je třeba připomenout skutečnost, že Kypr, jehož severní část je dodnes okupována Tureckem, není členem NATO, neboť Turecko tuto možnost odmítá a blokuje. Nová smlouva byla podepsána začátkem tohoto roku a na podobné bilaterální smlouvě mezi Řeckem a Francií se úspěšně pracuje. Kypr otevírá své území francouzským válečným plavidlům, jaderným ponorkám a letectvu.

Uzavření bilaterálních kontraktů byl zákonitý krok vzhledem k turecké vojenské přítomnosti v Libyii, k podepsání výše zmíněné smlouvy mezi Libyí a Tureckem a vzhledem k nekončícímu narušování kyperských a řeckých výsostných vod. Důležitou roli v celé problematice bezesporu hraje také ochrana připravovaného plynovodu Eastmed, jehož přípravu začátkem tohoto roku smluvně potvrdily Izrael, Kypr a Řecko. Plánované potrubí plynovodu z Izraele do Evropy má být položeno na mořském dně právě v oblastech, o kterých se vedou spory mezi Tureckem na straně jedné a Řeckem s Kyprem na straně druhé.

Plynovod Eastmed a pozice Izraele

Lior Haiat, mluvčí izrelského Ministerstva zahraničních vztahů, prostřednictvím oficiálního vládního komuniké vyjádřil ve vzrůstajícím napětí ve Středomoří solidaritu a podporu Řecku. Izrael je podle něj s Řeckem solidární nejen v jeho nárocích na námořní oblasti, ale i ve vytyčení exkluzivní ekonomické námořní zóny.

No a tak zatímco Francie poslala ke Kypru patrně pouze coby diplomatický vzkaz symbolické námořní a letecké síly, stejně jako letos vzačátkem června úspěšně vyzkoušela funkčnost balistické střely M51 schopné nést jadernou nálož (M51 patří k výzbroji francouzských jaderných ponorek), Emanuel Macron se obrazně stal zatím jediným evropským bojovníkem za „křesťanský svět“ a společně s Egyptem a Izraelem spojencem řecké a tedy i ruské byzance proti novodobému tureckému „sultánovi“, což jsou docela paradoxy. Německo se z pochopitelných důvodů do obrany Řecka momentálně příliš nehrne. Jednak je hlavním evropským dodavatelem zbraní a armádní techniky do Turecka, no a zcela jistě v tom hraje roli i velmi početná turecká komunita v Německu.

Angela Merkel však při posledním setkání s francouzským prezidentem během jeho prázdninového pobytu na jihu Francie vyjádřila touhu po nalezení společného řešení ke snížení napětí v oblasti. Ruská pozice je mně zatím neznámá, Rusko však podporuje druhou stranu v libyjském konfliktu, a teoreticky by tedy nemělo stát na straně Turecka. Je mně však jasné, že geopolitika v této oblasti není černobílá a všichni jsou tak trochu nepřátelé i spojenci, přičemž výsledný kompromis se nalézá v různých odstínech šedo šedé šedi.

Evropská armáda

Již nějakou dobu si kladu otázky, jestli má NATO v dnešní době a vzhledem k jeho velikosti ještě smysl, ale asi pořád tak trochu ano. Bývalý předseda vojenského výboru NATO, generál Petr Pavel, k tomu v jednom nedávném rozhovoru prohlásil, že je podle něj lepší s Tureckem sedět u jednoho společného stolu a mít tak na něj vliv, než aby bylo mimo a spojilo se pak s Ruskem a Čínou. Těžko říct. Mám stále více pocit, že NATO slouží pouze k prosazování amerických zájmů a jsem toho názoru, že i Evropská unie by se měla dát dohromady a začít prosazovat zájmy své, k čemuž samozřejmě potřebuje pevnější formu integrace, společnou zahraniční politiku a přirozeně i společnou armádu. Je podle mne nutné, aby se v dlouhodobém horizontu EU před hypotetickým nepřítelem dokázala ubránit sama a přestala se spoléhat pouze na US Army. Věk dětství již zvolna končí, Unie dospívá a velký rodič ji jako malé dítě nemůže neustále vodit za ručičku.

Základy společné evropské armády již existují, fungují i společné německo-francouzské armádní sbory se sídlem ve Francii, celní správu na moři zatím symbolicky vykonává evropský Frontex. Rozpočet EU pro armádu je však doposud jen velmi symbolický, pro období 2021-2027 se jeho výše vyšplhala až na směšných sedm miliard €, přičemž rozpočet na obranu Francie jen pro rok 2020 činí třicet sedm a půl miliardy €. Uvědomuji si však, že se jedná o běh na skutečně dlouhou trať, přičemž dosažení cíle je nejisté.

No a tady je ten slíbený David Gilmour:

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem