Stává se, že někdo pln dobré vůle si stanoví ideál, jemuž pak všechno podřizuje, ať to dává smysl nebo ne. Co by se s ním zdálo neladit, popře, nebo rovnou obrátí naruby; tak vznikají znamenité koniny, nad nimiž si člověk s normálními myšlenkovými pochody kroutě hlavou říká… zbláznil se ten chlap (eventuelně dáma)? No, nezbláznil. Jen se pokusil nacpat nesmírnou složitost společenského dění do úzkého prostoru svých zálib a nechutí. Zvláště pak je-li mysl jeho zatížena některou z módních posedlostí, jak se k tomu hnedle dostaneme

Žije v zemi německé dáma jménem Verena Brunschweiger, dle vlastního údaje učitelka. Což se vzhledem k jejím názorům na děti a výchovu může zdát podivné, avšak pokračujme. Krom té učitelky je ještě: vegetariánka, feministka, odpůrkyně cestování letadly i automobily (do auta by totiž nevlezla, ani kdybys ji potěhem řezal), především však vášnivá ochránkyně životního prostředí, jehož je člověk, jak mnozí duchové vznešení dovozují, na sebe ale nevztahují, nepřítelem. Za doklad toho uvádí paní Brunschweiger, že každý lidský tvor zatíží každoročně světovou atmosféru 58,6 tunami kysličníku uhličitého, co si jen tak nezodpovědně vydýchává do povětří; i zamýšlí se, jak velice by se světu ulevilo, kdyby se pořád a pořád nerodily nějaké děti. Ona sama žádné nemá a ani mít nechce, ne že by byla, jak se po německu říká, kinderfeindlich (nepřátelská k dětem), ale skrze to životní prostředí. No, když je to tak, řekl bych, sama by životnímu prostředí ušetřila pěkných pár stovek tun onoho zhoubného kysličníku, kdyby vzala provaz a šla se oběsit; ale jak již podotknuto, své vlastní recepty na sebe lidstva poradcové nevztahují.

Což by k vykreslení obrázku zmiňované dámy mohlo stačit, kdyby k ohni svého spravedlivého rozhorlení nepřikládala další a další polínka. Čtěme a žasněme: Většina rodičů má děti z egoistických důvodů, z toho plynoucí náklady se jim ale nechce nést a vyžadují, aby ti, kdož děti nemají nebo mít nechtějí, jim umožnili jejich vyšší životní standard. Připusťme, že rodičům jen zřídka jde opravdu o děti, nýbrž prostě a jednoduše o víc peněz. Tak to už je opravdu dost chucpe, jak se říká po židovsku. A jako by autorce toho výroku nebylo drzosti ještě dost, přidává navrch… no, každý nechť posoudí sám: Ve světě, v němž žijeme, nelze rozhodnutí mít dítě s dobrým svědomím podporovat, jakkoli si je někteří jednotlivci možná přejí; do důsledku dovedeno, nesměli by při tak vysoce pochybném rozhodnutí vznášet nároky na finanční podporu z veřejných prostředků… ženy nejsoucí ochotné se rozplozovat jsou vystaveny diskriminaci (k jakému kolosálnímu sobectví také lze užít pojmu diskriminace)… deset let jsem musela běhat po celém Bavorsku, než jsem našla školu, která by mě zaměstnala, protože vždy byli upřednostňováni učitelé s vlastními dětmi… že v roce 2019 je žena za bezdětnost trestána, je opravdu zarážející… A jde to tak všelijak ještě dál, jednou ekologicky, jednou feministicky, s nářky na ty ošklivé mužské, co vidí v ženě jen objekt svých sexuálních chtíčů, ale obraťme list.

Musíme se opravdu rozmnožovat ve světě, kde beztoho žije sedm (dovoluji si přiopravit: bezmála už osm) miliard lidí? táže se paní Brunschweiger… no, kus pravdy má. Ale jenom ten kus, a ani ne moc velký. Nestane-li se ještě cosi podobného zázraku, opravdu bude muset tato planeta v běhu několika generací hostit deset, dvanáct, a nechce se mi počítat dál kolik miliard duší; ale na tom se my, lidé evropského a amerického Západu, podílíme jen malým, pokud vůbec nějakým dílkem. Veškerý ten děsivý přírůstek připadá na obyvatele zemí, jimž se z ohleduplnosti říká rozvojové, a nezdá se, že by se chtěli přestat množit. Tomu neodpomůžeme, i kdybychom se paní Brunschweiger pro radost usnesli nemít od Lisabonu po Ural a od Aljašky po Texas ani jedno dítě, ty už žijící uškrtili jako král Herodes mláďátka betlémská a sami spáchali hromadné harakiri. Ledaže bychom pak už nezatěžovali atmosféru dalšími tunami kysličníku uhličitého, ale to by nám jakožto nebožtíkům beztak bylo putýnka.

Co? Slyším nějaké hlasy? Že blbnu, říkáte? Ovšemže blbnu; tak to dopadá vždy, když se z celé šíře problému vybere jeden aspekt a přežene se za hranici všeho rozumu i citu. Sám jsem přivedl na svět dva potomky a nemám dojem, že bych se tím nějak mimořádně prohřešil proti životnému prostředí; avšak názorové mohou býti různí. Paní Verena Brunschweiger se například rozhodla kráčet životem co bezdětná osoba, nuže, její rozhodnutí, její i následky. Možná že doživši se… postačí osmdesáti let věku svého, osamělá, nikým nepostrádaná, sužovaná neduhy a slabostmi stáří, přátelé, pakli při své do sebe zahleděné povaze vůbec kdy nějaké měla, zčásti už po smrti, zčásti rozstrkaní po domovech důchodců… možná si poví sakra sakra, přece jsem asi měla mít jedno nebo dvě děti, abych si měla na stará kolena s kým popovídat, zkormoucené srdce vylít. Jenže to už bude, jak se říká po česku, pozdě bycha honiti. Nejsem takový zlomyslník abych jí to přál, ale na mém přání kozla starého sejde. Kalich hořkosti, jejž si svou sobeckou povýšeností po okraj naplnila, si bude si muset vypít, amen.

Hannover, 11. března 2019