30.6.2022 | Svátek má Šárka


SVĚT: Řád ohrožují "osiřelé" státy

6.10.2020

Vzpomínáte si na „11. září“, které bylo budíčkem pro svět ukolébaný do sladkého spánku intelektuálním konceptem „Konce dějin“? Dvojitý teroristický útok na New York a Washington v roce 2001 vedl k novému ohrožení světového řádu. Hrozby ze strany militantních organizací, které využívají nějaké území jako základnu pro prosazování svých ideologických cílů prostřednictvím teroru a války jsou od té doby hlavním předmětem mezinárodních obav.

Ačkoli útok na USA obsahoval některé nové rysy, v zásadě to byl model používaný i jinými ideologickými hnutími v menším či větším měřítku. V jistém smyslu byl Sovětský svaz i nacistické Německo postaveno na modelu, který odmítal koncept národního státu, jak jej v 17. století ustavil Vestfálský mír. Jak Třetí říše, tak i SSSR se nemohly chovat jako normální národní státy s normálními zájmy, jako je bezpečnost, obchod, přístup na trhy a ke zdrojům, kulturní výměna a prestiž. Jejich hlavním cílem byl „export“ jejich ideologie všemi prostředky a v krajním případě i válkou.

Lenin, zakladatel Sovětského svazu, považoval Rusko za „základnu světové proletářské revoluce“. Byl dokonce připraven přijmout ztrátu ruských evropských držav v rámci Brestlitevského míru jen proto, aby zabezpečil „základnu revoluce“ v Petrohradu a v Moskvě. Ve své knize „Stát a revoluce: Učení marxismu o státu a úkoly proletariátu v revoluci“ Lenin tvrdí, že stát má smysl pouze jako nositel proletářské revoluce. I pro Hitlera bylo Německo spíše abstraktním pojmem než každodenní realitou a bylo pro něj hlavně základnou k dobytí světa rasou nadlidí - tzv. „Herrenvolk“ (panská rasa).

Stejný koncept poskytl intelektuální motiv skupině, která plánovala a provedla 11. září 2001 útoky proti USA. Cílem této teroristické skupiny nebylo zmocnit se nějakého území v USA, ale propagovat svoji ideologii. Skupina, která tyto útoky naplánovala, původně sídlila v Afghánistánu. Když byla přinucena opustit Afghánistán, tak se přesunula do Súdánu, kde našla na několik let přátelskou atmosféru. Poté, co byli členové této skupiny vytlačeni ze Súdánu, tak se přesunuli zpět do Afghánistánu. V obou případech pro ně Afghánistán a Súdán nebyly ničím jiným než základnou, která jim umožnila „vyvážet“ jejich ideologii.

Využívání území jako ideologické základny, a nikoliv primárně jako zárodku státu v normálním smyslu tohoto slova, je modelem chování mnoha nadnárodních skupin po celém světě.

Hlavní příklad poskytuje vítězství fedajínského islámu v Íránu v roce 1979. V desítkách projevů vůdce revoluce ájatolláh Rúholláh Chomejní jasně uvedl, že národní hranice pro něj nic neznamenají. Pro svou revoluci potřeboval Írán, ne naopak. Jeho životním cílem bylo ideologické dobytí celého světa, muslimskými národy počínaje. Jeho dědici v jeho díle pokračují.

Lenin založil Kominternu za účelem „exportu“ revoluce. Hitler měl zajištěnu „koordinaci“ s fašistickými stranami ve více než desítce zemí v Evropě, Jižní Americe a dokonce i v Íránu. Chomejní zřídil kancelář pro export své revoluce, v jejímž čele stál hojat al-Islam (čestný titul) Hadi Khsrowshahian, zatímco další hojat al-Islam Hadi Ghaffari vytvořil bojové hnutí Hizballáh, které poté založilo pobočky v 17 zemích, především v Libanonu, Iráku a Jemenu.

To, že je pro většinu podobných skupin klíčovým faktorem ideologie a ne území, ukazuje zkušenost marxistických partyzánských bojůvek v Latinské Americe a Africe v druhé polovině minulého století. V jednu chvíli latinskoameričtí partyzáni dokonce bojovali v Dafáru (Omán), Etiopii a Somálsku.

V posledních dvou desetiletích však tento model většinou využívají skupiny, které používají nebo zneužívají jako svou ideologii islám. Když byl Taliban vypráskán z Afghánistánu, tak se přestěhoval do nehostinných hor pákistánského Balúčistánu, do údolí řeky Svát a také do vesnic ve východním Íránu.

Do Pákistánu se přestěhovala také teroristická skupina Al-Káida, vyhnaná z Afghánistánu, která poté vytvořila rovněž pobočky v Iráku. Ve spojení se spřízněnými skupinami se Al-Káidě dokonce podařilo zřídit „Islámský stát“ na kusech iráckého a syrského území. Aby Al-Káida světu dokázala, že jí záleží jen a jen na ideologii, nikoliv na jejím zeměpisném umístění, vytvořila později dokonce pobočky v severní a západní Africe, zejména v Libyi a v zemích subsaharské Afriky - Sahelu. Islamistická džihádistická skupina známá jako Boko Haram prodělala podobný vývoj. Boko Haram byla založena v Nigérii, ale nyní se rozšířila do půl tuctu západoafrických zemí a má své odnože dokonce i v Čadu a Středoafrické republice.

Bez ohledu na zjevné rozdíly v systémech víry a politickém diskurzu, všechna ideologicky orientovaná hnutí od Lenina a Hitlera až po Chomejního a Abú Bakra al-Bagdádího usilují vyměnit normálního člověka za člověka ideologicky uvědomělého. Tento cíl podle nich potom dokončí práci přírody a Prozřetelnosti.

Islamistické vzpoury vedené akhundem (islámským klerikem) ze Swatu v Paštunistánu a mulláhem Hassanem v Somálsku vytvořily modely využití území jako odrazového můstku pro ideologii dlouho před tím, než se na scéně objevili Chomejní, mulláh Omar a Usáma bin Ládin.

V této souvislosti nepřekvapuje, že oficiální média v Íránu představují současnou krizi v Libanonu jako boj mezi Chomejního revolucí na straně jedné a koalicí „arogantních“ mocností vedených Spojenými státy na straně druhé.

Deník Kayhan, který zřejmě odráží názory vrcholných činitelů v Teheránu, popisuje Libanon jako „bunkr v první linii“ pro Chomejního revoluci, jejíž přední frontovou jednotkou je místní pobočka Hizballáhu. Tento postoj samozřejmě představuje naprostou perverzi rolí náboženství i státu.

Faktem je, že Libanon není jen další zemí sloužící jako odrazový můstek pro ideologické výboje.

Zajisté, Libanon sdílí některé znaky se zeměmi, které upadly do spárů ideologicky motivovaných maniaků různého druhu. Lenin se chopil moci v Rusku, ve kterém po pádu carského režimu vzniklo mocenské vakuum – Rusko se stalo „sirotkem“. Hitler zdědil podobně „osiřelý“ stát po zkrachovalé Výmarské republice. Ájatolláh Rúholláh Chomejní se dostal k moci, když perský šáh jednoduše opustil Írán, který se tak stal „osiřelým“ státem.

Afghánistán po pádu komunistického režimu, Irák po Saddámu Husajnovi a Libye po Muammaru Kaddáfím jsou dalšími příklady „osiřelých“ států, kde vzniklé vakuum zaplnily ideologické teroristické skupiny.

Na první pohled to vypadá jako by stejný osud ohrožoval i Libanon. Zdá se, že stát řízený zdiskreditovanými elitami je na pokraji rozpadu a ozbrojené hnutí Hizballáh podporované Íránem se chystá převzít kontrolu, stejně jako to udělal Tálibán v Afghánistánu s podporou Pákistánu.

Naštěstí má Libanon ještě několik možností.

Mluví se o mezinárodním „dohledu“ pod vedením Francie, což je ovšem podle mého názoru nerealizovatelný plán. Hovoří se také o přímé íránské svrchovanosti nad Libanonem, ale Teherán má dost svých vlastních potíží a bylo by bláznovství se o něco takového pokusit. Třetí alternativou je vrátit svrchovanost nad zemí libanonskému lidu. To znamená pomoci „osiřelé“ rodině převzít kontrolu nad svým vlastním osudem.

Autor byl v letech 1972 až 1979 výkonným šéfredaktorem íránského deníku Kayhan. Publikoval jedenáct knih a na řadě publikací spolupracoval. Od roku 1987 je sloupkařem deníku Asharq Al-Awsat vydávaného v Londýně. Je předsedou Gatestone Europe.

Překlad původního textu:The Threat of Orphan States to World Order
Překlad: Helena Kolínská, Libor Popovský

Převzato z webu Gatestone Institute



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!