Někdy v průběhu tohoto roku mně při kontrole na letišti v Ruzyni objevili v příruční tašce velkou lahvičku kolínské. Její objem přesahoval limit stanovený nějakým nařízením EU. Policistka za rentgenovým rámem mi ji měla zabavit, ale nakonec na mě jen přátelsky mrkla a lahvičku mi nechala. Vzhledem k tomu, že lahvička byla skoro plná, ušetřila mi odhadem dva tisíce korun.

Samozřejmě jsem ji velebil za projev "zdravého rozumu". Zároveň mě však ta zkušenost naplnila určitou nejistotou. K čemu jsou všechna ta nařízení a pravidla, když se z nich tak snadno činí výjimky? Neměl bych být spokojenější, kdyby mi policistka kolínskou nemilosrdně zabavila? Případně mě přitom ještě výstračně šťouchla pendrekem do žeber? A brblání pohrozila potrestat zatčením, protože i na to se zcela jistě vztahuje nějaká regulace nebo paragraf?

Myslím, že tahle má zkušenost celkem dobře shrnuje dilema, v kterém většina "euroameričanů" (neznáte tenhle výraz? i ten je produktem právě končícího desetiletí) žije od podzimu 2001. Zouvání bot, odevzdávání voňavek a pojídání kuřete plastikovým přiborem - tyhle všechny atributry moderního cestování - považujeme za zbytečné a ponižující. Ale zároveň chceme cestovat bezpečně a bez rizika. Když se stane nějaký incident podobný tomu na Štědrý den letošního roku, jsme právě rozčíleni a pobouřeni. Co dělaly bezpečnostní složky? Kde byly tajné služby? Jak je možné, že životy poctivých a slušných lidí byly v ohrožení?

Odpověď na tyto otázky neexistuje. A bez ohledu na to, zda byly vyřčeny nahlas, nebo jsme si je jen mysleli, budeme za ně spravedlivě potrestáni. Jak? Pokud budeme cestovat do USA právě teď, můžeme si být jisti, že na letišti absolvujeme ještě mnohem víc ponižující a nepříjemnou proceduru než dosud. Že si možná během letu nebudeme moci ani pustit hudební přehrávač nebo notebook. A že poslední hodinu strávíme připoutáni v sedadle, s prázdným klínem i rukama. Není vyloučeno ani to, že po nás letušky a tajní maršálové budou vyžadovat i úsměv. Kdo se netváří spokojeně, bude preventivně spoután a po přístání předán příslušným orgánům.

Ona to není legrace. Nová bezpečnostní pravidla jen potvrzují starý bonmot, že se vždycky připravujeme jen na ty války, které už byly. Není moc pravděpodobné, že se nějakým teroristům někdy v budoucnu podaří přepadnout piloty v kokpitu a nabourat do mrakodrapů. A zrovna tak se nemusíme bát, že si teď tisíce muslimských pasažérů budou vyrábět bomby stejným způsobem, jako to udělali synové bohatých nigerijských bankéřů na konci roku 2009. Ale je téměř jisté, že se dočkáme zase nějakého nového a nepochybně překvapivého typu teroristického útoku. A že po něm se zase odpovídajícím způsobem sníží náš civilizační komfort.

Je symptomatické, že právě takhle končí desetiletí, pro které ani nemáme jméno (nultá léta? to zní přece hrozně). Časopis Time o něm ve velkém článku v prosinci napsal, že bylo "dekádou z pekla". A komentátor Paul Krugman ho zase v deníku New York Times toto pondělí nazval "Velkou nulou". Napsal: "Bylo to desetiletí, ve kterém se neodehrálo nic dobrého a ve kterém se žádné z optimistických věcí, ve které jsme věřili, neukázaly být pravdivé."

Z naší perspektivy se to může zdát zbytečně kňouravé. My v Česku i jinde ve východní Evropě jsme prožili určitě lepší desetiletí, než byla většina těch ve dvacátém století. Chce se protestovat, na co si vlastně západní svět stěžuje. Ani v prvním desetiletí jsme neprožili žádnou velkou válku ani katastrofu. Vše, čeho se bojíme, se zdá být vzdálené a navíc lehce zpochybnitelné, počínaje již zmíněnou hrozbou terorismu a konče hypotézou globálního oteplování. Jenže to je právě na dnešní době zrádné. Ohrožují nás příšerná rizika, v která však ani pořádně nevěříme.

Nenechme se mýlit, tohle končící desetiletí opravdu bylo hrozné. Nemá na pomyslném účtě desetimilióny mrtvých, ale něco mnohem horšího. Totiž rozpad hodnot světa, který existoval a byl pro nás zdrojem naděje v té hrozné druhé polovině století dvacátého. Ekonomická krize nepřinesla konec kapitalismu, ale konec důvěry v něj. Všimněme si, že všichni ti "slavní" teroristé první dekády - počínaje těmi ze září 2001 a konče neúspěšnými vánočními atentátníky roku 2009 - nebyli žádnými temnými abasadory islámského světa. Byli bez výjimky lidmi, kteří získali vzdělání, postavení a také nenávist ve světě západním. Atentátník Abdul Mutaláb měl nejlepší britské školy a bydlel v luxusním bytě v centru města. Neučinilo to z něj lepšího člověka, než kdyby vyrůstal v chudé čtvrti v Nigérii nebo kdekoliv jinde v rozvojovém světě. Naopak, učinilo to z něj člověka bez víry a naděje. A teď myslíme "naději" a "víru" v tom smyslu, jak ji chápeme my.

Výhledy do budoucna se různí. Optimisté soudí, že se za pár měsíců ostražitost na letištích otupí a že se bezpečnostní opatření vrátí na tu úroveň, jak ji známe dnes. Tedy na úroveň civilizovaného světa. A pesimisté soudí, že za pár let už žádný takový svět nebude existovat.

Vítejte v druhé dekádě.

(Psáno pro E15)

Převzato z blogu Extra se svolením autora.