Bývalo kdysi svatým pravidlem, že zemřelí králové (šejci, emirové atd) v zemi výsostného Arabského poloostrova bývali pohřbíváni v poušti pod kamenem, na němž nebyl žádný nápis. Byl to důkaz pokory před Všemohoucím. On přece věděl, kdo v zemi leží, a tudíž koho současně transcendentně vítá na nebesích po svém boku (Nebylo tedy nutné ani to, co se anglicky píše na hroby neznámých vojínů: "Known Onto God"). Stejné království nebeské Alláh otevíral pro nesčetné utonulé námořníky, islámské poutníky, obchodníky, piráty, jak o tom svědčí mnohé lidové písně i balady a povídky muslimských autorů od Anatolie po Filipíny.

Námořní pohřeb Usámy tedy není pro vyznavače Mohamedova učení ničím osobitým. V Indii jsou i sekty islamistů (Orissa, Uttar Pradesh, Nagaland), kde může a je praktikováno zpopelnění mrtvého a odevzdání popele do vod řeky či vln moře.

Ale to jen na okraj zamyšlení nad tím, co nyní poutá pozornost světa v souvislosti s odchodem ani ne pětapadesátiletého urputného teroristického fanatika do ztracena a nenávratna. (Raději mluvím o ztracenu a nenávratnu, neboť věčnost je pojem mnohem ušlechtilejší a pro Usámu se mi zdá příliš nadneseným termínem vzhledem k tomu, jak ve zrychlujícím se tempu dějin je vše náramně pomíjivé.) A Usáma zmizel do pekla přímo quickstepovým tempem.

Lze pochopit, proč výsadkáři dostali rozkaz "nebrat ho živým". Institucionální justice světa od břehů Ameriky až do Haagu se už příliš jeví jako paskvil na spravedlnost. Případy z Guantánama předvádějí, jak se lze zamotat do supersítě paragrafů, které dokonale na roky udusí rozum a snad i samotný smysl soudnictví. Když je nutné nějakého globálního proklatce zlikvidovat (třeba Saddáma), tak se řešení osudu diktátora nechá "v místních rukách". Jindy se zas hra (viz rytíře smutných postav z Balkánu) předhodí do Haagu, kde se předvede globálně nadnárodní hlubokomyslnost Femidi v mnohaletém divadle, i když by takové místní řešení mnohem víc prospělo vztahům mezi Srby, Chorvaty, Bosňáky. Ale to by byl konec hry o Balkán. A mimobalkánští dramaturgové tuhle hru ještě dlouho chtějí hrát podle svých úmyslů.

Mezitím se stane, že je nutné jednat rychle, když globus začne doutnat tam, kde se to mocnostem nehodí. Teď nemám na mysli katastrofální situaci v africkém Burkinu Faso (v bývalé Horní Voltě), které si svět nevšímá, i když hladová revolta začíná mít dimenzi jako v Severní Koreji. Už čtvrt roku trvající vřava nikoho nezajímá. Třeba až poté, co se "bezletovou (ale bombardovací) zónou" nad Libyí vyřeší případ s Kaddáfím. Až ho trefí tak dobře jako Usámu.

Tyranů a diktátorů mi není líto, ani nápad. Ale nelze projevovat nadšení nad tím, jak si mocnosti vytvářejí pravidla spravedlnosti "ad hoc", jak se to právě hodí. Zabití Usámy je jistě znamenitá věc. Bylo to provedeno pragmaticky a do učebnic dějepisu bych doporučoval to napsat zhruba takto: mazat se s ním u soudu, to by dlouho trvalo. A po celé ty měsíce by to iritovalo všechny fanatiky, aby přemýšleli, jakými schválnostmi by se dalo "kontrovat". Takhle to byla a je šance zmizet ze středoasijského bojiště s cizími armádami.

Kdysi to bylo všechno jedna Indie, od afghánského Hindukúše až kousek za Bengálský záliv. Pak museli Britové odejít. Válčili o Afghánistán, aby si tuhle zemi nemohl podmanit ruský car. Ale to se nepovedlo ani Sovětům. Jen odchod Britů z Indie byl pak korunován rozbitím na Indii a Pákistán. Neřekl nakonec Ghándí, že Britové byli prokletím Asie? Není, a bude to zřejmé i poté, co v Pákistánu a Afghánistánu nezůstanou žádní zahraniční vojáci, antagonismus pákistánsko-indický stále živá časovaná bomba?

Usámova smrt je dobrá věc pro velkou možnost – zamávat na rozloučenou bojišti a začít odcházet. Je to šance pro USA i Česko. I pro všechny ostatní. A přitom si připomenout slova Eisenhowera, kolik miliard by se ušetřilo, kdyby většina generálů dostala doživotní dovolenou a rybářský lístek bez omezení. Odchod z Afghánistánu a Pákistánu nemůže být a není prohrou ve válce s terorismem.

Může to být – a musí být - jen mnohem moudřejší etapou, jak si počínat s teroristickými neštovicemi našeho globusu. Washington signalizuje, že generál Petreus dostane metál za zásluhy, ale z Asie se v létě (či na konci jara) přestěhuje do Langley jako nový šéf CIA, zatímco Leon Panetta by vklouzl jako brilantní manager do bot ministra obrany jako zřejmě nejchytřejší muž od doby Jamese Schlesingera (a to už je 35 let).

Obama a Panetta s téměř neskrývanými obavami sledují arabské politické vření, kterému nejenže hned tak nebude konec, ale jehož zákeřné meandry si nikdo ze seriozních analytiků nedovoluje podceňovat a odhadovat. Pochopitelně i ve Washingtonu to má zásluhu na větším bolehlavu, než je vývoj kolem Kábulu a Islamabádu.

Údery proti Kaddáfímu se ukazují jako silně nedomyšlená akce. Jednak hlavně v Paříži předpokládali, že na plukovníka stačí bafnout a on se zhroutí, neboť ho Sarkózy považoval za člověka neschopného vytvořit si modernější, a tedy silnou mocenskou základnu. Akce proti vládci Libye pak vůbec nebrala v úvahu narůstající rezonanci celoarabské dimenze. I velcí znalci Blízkého východu nepředvídali vývoj v Sýrii. Revolta a opozice proti Bašáru Assadovi je mnohem mocnější než to, co se odehrává v Libyi. Proti Kaddáfimu se staví nejvýš několik tisíc rebelů. Proti syrskému diktátorovi revoltují, skromně odhadnuto, desetitisíce. Není to tedy důvod, aby hlavní evropské síly NATO začaly bombardovat Damašek, Latakiji a Tartus – podle logiky, s jakou se postupuje proti libyjskému vladaři?

Samozřejmě, že se nedá přehlédnout ani velká a zákeřná strategická hra, kterou na Blízkém východě rozehrál Teherán. Po dodávkách zbraní do Sýrie se zabydluje u Latakiji, kde si dělá nárok, že do roka bude mít pro íránské válečné námořnictvo znamenitou základnu. Kdyby Teherán přišel v důsledku nynějšího vývoje v Sýrii o Damašek jako o svého nejdůležitějšího spojence v celém regionu, byla by to těžká strategická ztráta. Při střelbě do syrských demonstrantů to byli íránští důstojníci, "gardoví bezpečáci", kteří některým jednotkám veleli. A jak napětí narůstalo, Teherán nabízel Assadovi i další posily, ale nejméně jedno letadlo s dvěma sty íránskými gardisty se muselo vrátit – nebylo přijato. Assad nervózně váží každý krok – co se dá ustát. A taky, jak daleko může jít ve spojenectví s Teheránem, kde je zřejmé, že narůstají značné rozpory mezi vrcholným imámem režimu a militantním prezidentem.

Hlavním problémem v okolí se rychle může stát ještě egyptsko-palestinsko-izraelská trojčlenka. Dobré vztahy mezi Káhirou a Tel-Avivem skončily. Mocenská skupina po Mubarakovi přechází na politiku stále většího ochlazování egyptsko-izraelských vztahů a stále větší vstřícnosti vůči Hamásu. Zítra či pozítří už nemusejí být žádné zábrany pro volný pohyb mezi Gazou a Sinají – a tedy vlastním Egyptem. Jakou cenu pak bude mít, stručně řečeno, dohoda o izraelsko-egyptských vztazích, jejímž jádrem byl kardinální bod o demilitarizaci Sinaje?

Usáma nezanechal závěť. Vše, co říkal, bylo: bojujme proti socialismu i proti kapitalismu, jediným cílem je muslimský globus podřízený šariátským pravidlům. Musel být velmi zklamaný, když viděl, že revoltující arabský svět má značně odlišné představy o budoucnosti, než jak ji chtěl mít on. Ale i ti, kteří jsou spokojeni s tím, že zmizel ze scény, mají zatraceně velké vrásky na čele. Je nutné mít pro budoucnost, v níž se svět nezalkne nesplatitelnými dluhy, chytřejší strategii. Teror fanatiků svět stojí velké peníze. Teror špatných ekonomů a lichvářských bankéřů bohužel ještě víc.

Převzato z blogu www.ct24.cz/blogy/jan-petranek se svolením autora i redakce portálu www.ct24.cz