V Barmě, zemi v jihovýchodní oblasti Asie, trochu zastrčené za kontinentální velikány Čínu a Indii, vzepjala se léty absurdní despocie sužovaná společnost k bezelstnému odporu připomínajícímu román zašlé slávy romantismu. Hrdinové, buddhističtí mniši, mírumilovně, s úctou k životu, odmítající násilí a zavaleni láskou ke všemu tvorstvu, vedou svůj lid v pokoji ke svobodě. Do cesty se jim postaví kordony po zuby ozbrojených mužů s jediným příkazem: udělat té věci přítrž. Padne několik výstřelů, mrtvá těla leží bezvládně na ulici, kdo přežil, je vytlačen z místa činu nebo uvězněn neznámo kam, neznámo v jakých podmínkách. Scéna končí.

Pokus o prolomení ledů se opět nezdařil. Cynik by dodal: tak za dalších dvacet let. Nelítostný šťoural se nepřestane ptát, proč Barma ani tentokrát neunikla magii začarovaného kruhu, v němž se pohybuje takřka půlstoletí.

Nebyla vyslyšena, zní má odpověď. Nebylo jí dopřáno pomoci odjinud než od sebe. Ten, kdo měl přispěchat se solidárně nataženou rukou jako první, Západ, selhal. Ostatní se už nenamáhali.

A přitom právě poslední týden přinesl Západu snad až neočekávaný úspěch. V parlamentních volbách na Ukrajině prozápadně orientované strany vpravdě nevyhrály. Přesto díky většině mandátů, které dohromady získaly, to budou právě ony, kdo sestaví příští ukrajinskou vládu. Viktor Janukovyč může zaplakat nad strastiplností poměrného volebního systému. Jeho politický rival Viktor Juščenko zase užasnout nad trpělivostí ukrajinského voliče, který nakonec dal prozápadním „oranžovým“ demokratům přednost před poněkud rusofilními „modrými“ mafiózy věřícími v demokracii „na poloviční úvazek“.

Vymanila se Ukrajina z nástrah kremelských sítí? Na to je stále brzy jakkoli odpovědět. Lze přiznat jen jedno. Věci se pohnuly a nic asi nebude stejné jako dříve. Důkazem proto budiž, že nejen z tábora příznivců dvou největších ikon ukrajinských „zapadniků“, Viktora Juščenka a Julie Tymošenkové, ale též od milců starých kučmovských pořádků vedených dosluhujícím premiérem Janukovyčem ozývá se podpora zapojení „Francie Východu“ do evropského integračního procesu.

Jaká to převratná metamorfóza nálad. Ti, které všichni považovali za kremelské zručně nastavené loutky s představou o Evropě jako o „světě cizím“, s ní chtějí k údivu publika splynout a nahlíží na ni jako na „svět vlastní“. Z prostředí spřaženého s nenáviděnými oranžisty je náhle vysněná meta, ráj, k jehož dosažení je zapotřebí napnout každý sval politické vůle.

Ukrajinou jakoby si Západ vynahradil Barmu, má kdekdo na jazyku. Fiasko na druhém konci světa by nás však mělo zajímat mnohem víc než vítězná salva za humny. Už jen pro motivaci. Zápas za demokracii neskončil. Rozhodující klání začíná. Na řadě je Bělorusko. Pokud v něm dojde k proražení zdí „poslední diktatury v Evropě“ ustrnulé v hloubi sovětské nostalgie, vstaneme před výzvou nejtěžší. A jestliže před ní nepadneme, potom Putine, třes se!

Autor je student, spolupracovník Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz