aneb “Nezakládejte fórum”

(Chvilka přemýšlení na téma internetových diskusí)

Paul Graham je britský rodák s americkým občanstvím, programátor, který vydělal velké peníze a založil startupový inkubátor Y Combinator. Také na svých stránkách občas vydává eseje, které s velikým potěšením čtu a mohu je ctěnému publiku doporučit. Je to racionální a prozíravý člověk s širokými obzory a se schopností psát přesně a jasně na aktuální témata.

Proto mě nedávno zaujalo něco, co prohlásil na svém Twitteru. Největší stresy jeho investorského života se prý netočily kolem peněz nebo výběru projektů, které na ně mají dosáhnout, ale kolem správy diskusního fóra jménem Hacker News. A posluchačům radí: “Nezakládejte fórum!”

Ach jej, pozdě. To jsem si měl přečíst před rokem. Teď už je tam přes tisíc účtů, rušit to nebudu. Ale jeho poznámka mě přivedla k napsání tohoto článku.

*****************************

Občas mám pocit, že vynález internetu zasáhl naši společnost podobným způsobem, jako když evropští námořníci a cestovatelé poprvé seznámili americké indiány s alkoholem. Přičemž běžný web je v tomhle srovnání něco jako slabé pivo, kdežto sociální sítě typu Twitteru hrají roli vysokoprocentní kořalky.

Zdroj. Zrovna Aztékové už alkohol připravovat uměli i před příchodem Španělů. Chudák ta zvracející paní vlevo nahoře, některé věci se nemění.

Hacker News jsou vcelku umírněné stránky, jejichž design jako by vypadl z roku 1995. Nepamatuji si, že by kolem nich vzniklo něco jako cancel culture, nebo že by se skrz ně koordinovaly třeba pouliční nepokoje. (Další zajímavé čtení: vzpomínky bývalého islandského premiéra na to, jak sociální sítě převrátily politiku v jeho rodné zemi vzhůru nohama.) Ale i tak bylo spravování jejich obsahu pro Grahama těžkou a nevděčnou dřinou, ze které si odnesl poznatek “nezakládejte fórum”. Dost negativně znějící rada od člověka, který povzbuzuje mladé lidi, aby zakládali nové firmy, i když každá jedna z nich má jen malou šanci na úspěch.

*****************************

Jeden z důvodů, proč to tak je, vidím sám na sobě a na fóru, které jsem proti Grahamově radě založil. Skoro tam nejsem vidět a není to tím, že bych chtěl na čtenáře kašlat; prostě na to jako průměrně vytížená osoba těsně po čtyřicítce nemám čas. Požerou jej důležitější aktivity, třeba příprava nové knihy k tisku. A počítám, že dost podobně na tom bude i spousta jiných lidí, kteří se tam zaregistrovali.

Jenže to zároveň znamená, že většinu toho obsahu vygeneruje relativně malé procento lidí, kteří ten čas a energii mají, což to fórum zákonitě vede někam. Ne nutně úplně tam, kam slunce nezasvítí, ale kamsi poblíž určitě. Typickým průvodním jevem jsou nekonečné, táhnoucí se diskuse mezi dvěma či třemi entitami, které se navzájem nemají rády, ale nedokáží se ignorovat a neustále se k sobě vracejí. Myslím, že Němci tomu říkají Hassliebe. Jenže tento druh Hassliebe, hlavně když se k němu sklouzává často, zase z fóra poněkud odpuzuje střízlivější komentátory.

Tenhle jev byl k vidění už na serveru Mageo, první větší české diskusní skupině, kam jsem se přihlásil už někdy roku 1997. Dokonce jsem tam byl na chvíli povýšen na jednoho z šesti ČISTIČů, čímž jsem si v praxi otestoval, že moderování diskuse je něco, co rozhodně dělat nechci.

Pro člověka, který vyznává svobodu slova jako důležitý princip, je mazat komentáře jiných lidí docela velký morální problém. Hranici likvidace jasně překračuje spam, doxování ostatních uživatelů nebo obsah zjevně zakázaný zákonem. Ale co s tím, že někdo je “jenom” sprostý nebo se neustále s chutí pohybuje na hraně provokace a strhává úroveň debaty do bažin?

Nejde přitom jenom o princip svobody slova, ale i o nebezpečí, že jako administrátor při mazání sklouznete k naprosto subjektivnímu přístupu “podle toho, jak jsem se dneska vyspal”. Na to mají vnější pozorovatelé lepší tykadla než vy sám a brzy vás označí za pokrytce s dvojími, trojími či N-násobnými měřítky. Z odstupu se vidí všechno líp, zejména pak chyby jiných lidí.

Svědomití a systematičtí jedinci jako Paul Graham nebo Scott Alexander se nejspíš pokoušeli tenhle problém řešit vytrvalou prací a pečlivým hodnocením každého hraničního příspěvku. Já jsem to prostě nechal být, všude kolem čeká naléhavější a po pravdě řečeno i příjemnější a zajímavější práce.

Ale mírně deprimující závěr z těchto úvah zní, že kvalitně moderované diskusní fórum je něco jako panna se zkušenostmi, nedosažitelný ideál. Teoreticky by to šlo, pokud by panna měla hodně živou představivost a dostatek “studijního materiálu” v podobě knih a filmů. Prakticky by ji přesně tahle duševní výbava vedla k tomu, že by tou pannou brzy přestala být. Nejpozději na konci třetího či čtvrtého videa, které by zhlédla pro výukové účely…

A stejně tak lidé, kteří by nejlépe splňovali podmínky na dobrého moderátora, nejspíš tráví svůj život jinde, nějakou jinou a produktivnější činností. Existuje pár výjimek, například redditové fórum AskHistorians, ale to jsou právě ty výjimky potvrzující pravidlo. Na to, že internetová fóra budou svojí estetikou připomínat převrácený kontejner s odpadky, si asi musíme zvyknout.

*****************************

No dobrá, to je jedna věc. Diskusní fórum nejspíš nikdy nebude vypadat jako antický Parthenón svítící do dálky bělobou svých mramorových sloupů.

Ale většina diskusních fór, včetně výše zmíněných Hacker News, se zdá být buď neškodná, nebo aspoň převážně neškodná. Málokdy se kolem nich strhávají shitstormy, kvůli kterým by lidé přicházeli o práci, letěli ze školy nebo dokonce páchali sebevraždy.

Z tohoto moře převážně neškodných, i když lehce zapáchajících fór ční jako “dvě věže” ty největší systémy, Facebook a Twitter. Tam se ta toxicita koncentruje drastickým způsobem, má čím dál horší následky v reálném světě a nevěřím, že je to jen otázka prostého počtu uživatelů. Tam budou ve hře mechanismy, které to vzájemné nepřátelské chování vysloveně podněcují.

Jeden z viditelných rozdílů mezi Facebookem a Twitterem na jedné straně a těmi banálními diskusemi na straně druhé je, že ty supertoxické servery vydělávají hodně peněz prodejem reklamy. Což znamená, že musejí svoje uživatele maximálním způsobem zaujmout a přimět je, aby tam strávili co nejvíce času. Zároveň mají silnou motivaci ty uživatele do detailů znát, vědět o nich, co je naštve, zaujme nebo potěší. Tím mohou prodávanou reklamu co nejpřesněji zacílit.

Jenže čím se nejlíp připoutá uživatel k obrazovce? Emocemi. Podrážděním nějaké části mozku, která silně zareaguje. A jelikož silná emoce je vztek, příslušné algoritmy už se postarají o to, aby vám zobrazily něco, o čem vědí, že to na vás bude působit. Pekelná kombinace, zvlášť pokud jste ten typ člověka, který se zajímá o politiku.

Před pár dny jsem narazil na blogový příspěvek nějakého programátora, který teď už nemůžu najít. Autor psal o Twitteru a o tom, jak se marně snažil překonat mechanismy, které mu servírovaly na zeď provokativní statusy. Zmiňoval přitom jeden tweet, který mu neustále znovu a znovu vyplouval na vršek stránky.

Text onoho tweetu byl snadno zapamatovatelný, takže jsem jej – na rozdíl od toho (dobře zargumentovaného a psaného) blogu – našel okamžitě. Schválně posuďte jeho přínos debatě a lidstvu vůbec:

Pak se nemáme prát a žrát, že?

Update: článek jsem našel, je zde.

*****************************

Správná apokalypsa má čtyři jezdce, v klasickém pojetí Mor, Válku, Hladomor a Smrt. U Twitteru a Facebooku jde ovšem o zcela jinou kavalerii zkázy.

- Lajk čili srdíčko, psychologická droga zejména pro ty uživatele, kteří mají vnitřní potřebu být vidět, nebo trpí nějakými problémy se sebevědomím. Čím více lajků, tím větší závislost. Ne všichni jsou na to stejně citliví, ale úplná imunita je vzácná. Pozoruji to i sám na sobě, a to na tom Twitteru moc nevisím.

- Tlačítko Sdílet, základní faktor všech shitstormů. Bez něj by dnešní Digitální Moloch byl tak desetinou toho, co je. Bez tohoto tlačítka je organizace virtuálního lynče daleko namáhavější prací a většina lidí by se do toho ani nepouštěla. Schválně zkuste poštvat tisíc lidí na nějaký cíl pomocí esemesek.

- Notifikace o tom, že vám někdo odpověděl, zmínil vás, nasdílel. Fungují jako řetěz držící vás u boudy v případě, že byste od ní chtěli odběhnout. Vracejí vás zpátky do konverzace, kterou byste jinak třeba opustili nebo na ni úplně zapomněli, a tím zároveň zvyšují míru vaší emocionální investice. Pokud se s nějakými idioty hádáte dvě hodiny, začne vám téma debaty připadat mnohem důležitější, než kdybyste nad ním strávili pět minut.

- A konečně Algoritmus, který vám tak chytře podstrkává věci k zaujetí, případně nasrání, pokud byste náhodou byli zrovna duševně nevytížení.

Hm. Na začátku tohoto článku jsem přirovnával Twitter a spol. k vysokoprocentní kořalce. Možná je to podcenění a správným přirovnáním by byl fentanyl.

Na tomhle místě se hodně čtenářů usměje a řekne si, že lidi přeci nemusejí být tak pitomí, aby na podobné servery vůbec lezli – a když už jsou, tak dobře jim tak. To je ale poněkud krátkozraké myšlení člověka, který nemá pro tenhle typ virtuální drogy receptory.

Dost možná je té citlivé a zaháčkované populace skutečně menšina; ale to neznamená, že se následky nepřelijí ven. Šílenství letošního jara a léta, se vším tím svrháváním soch, vytloukáním výloh a peticemi požadujícími něčí obřadnou likvidaci naznačuje, že k velkým společenským otřesům není zapotřebí zasáhnout 51 % lidí.

Předem říkám, že zatím nemám sebemenší tušení, co s tím.

*****************************

Hudební epilog
Něco ke zklidnění, co mi hrálo v průběhu psaní článku.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí budeme s Marianem Kechlibarem zkoumat zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora