New economy
V dubnu roku 2000 praskla tzv. „internet bubble“, která byla pokusem nahradit vyčerpaný vývojový potenciál industrializace. Informační technologie měla být pohonem páté „Kondratěvovy dlouhé vlny“ nesoucí dlouhodobý růst pomocí ekonomie služeb a komunikace.
Rozvinuté západní ekonomiky služeb sice po informační technologii chtivě hrábly, ale na její dlouhodobý růstový impulz dosud marně čekáme; těžili z ní pouze výrobci počítačů a příslušenství. Tehdy panující přesvědčení o vzniku zcela novém modelu vytváření hodnot, který se obejde bez vazby na zastaralou reálnou ekonomiku, byly mylné. Internetovou bublinu přežily pouze elektronické aukční síně a encyklopedie s vyhledávací funkcí; výnosné však nejsou samy o sobě, nýbrž jenom tam, kde usnadňují a urychlují odbyt hmotných produktů.
Elektronika tedy neosvobodila ekonomiku služeb od závislosti na reálném hospodářství. A to i nadále trpí příliš slabou poptávkou, nízkým růstem a nedostatkem atraktivních investičních příležitostí. Na konci dekády internetové ekonomiky růst západních ekonomik stále stagnuje a vnucuje se myšlenka, že slabost poptávky v rozvinutých společnostech má dlouhodobý charakter. V nastávající dekádě bude pravděpodobně nutné model trvalého ekonomického růstu zcela přehodnotit.
Asymetrická válka
Po krátké naději na věčný mír začala v září 2001 permanentní válka nového typu. Nebyla vyhlášena, nezná ani příměří, ani rozdíl mezi vojáky a civilisty či mezi bojištěm a zázemím. Nebezpečí pro statisíce může představovat jeden člověk mstící se za skutečné či domnělé bezpráví. Jestliže se v této válce střílí, znamená to, že napadený stát již utrpěl porážku. Buď jde o útok teroristů, nebo o odvetnou akci napadeného. Bylo proto nutné revidovat tradiční pojetí válečných konfliktů.
Mezinárodní právo je v nové situaci beznadějně zastaralé, protože nepočítá s tím, že by skupiny mohly ohrozit státy. Nejpozději od útoku na newyorské twin towers musí proto sebeobrana předcházet útoku; násilí musí být profylakticky použito jak proti obchodu se zbraněmi a s drogami tak i proti terorismu.
Slabinou této strategie je skutečnost, že nutnost a úspěch preventivních zákroků lze prokázat jenom tehdy, kdyby se nekonaly, a došlo by tudíž k dalším útokům. Kritici preventivních operací by pak nepochybně byli v první řadě těch, kteří by vládám vyčítali, že se nepostarají o bezpečnost obyvatel.
Too big to succeed
Jako zdůvodnění pro záchranu velkých firem je používána formulace „too big to fail“ - příliš velké, než abychom je mohli nechat padnout. V průběhu uplynulého desetiletí došlo k řadě spontánních rozpadů a funkčních selhání velkých hospodářských a politických celků. Konkurzy firem Worldcom a Enron, Fannie Mae, stejně jako selhání BP a návaly slabosti Toyoty dokládají nezvládnutelnost velkých hospodářských konglomerátů a komplexních obchodních modelů. Také hospodářská krize na konci dekády byla způsobena tím, že finanční systém přebujel do disfunkčnosti.
Úspěch organizací je podle dosud převládajícího mínění neoddělitelně spojen s růstem jejich velikosti. Důsledkem je,že organizace rostou tak dlouho, dokud neselžou, tj. dosáhnou takovou velikost, že již úspěšné být nemohou - too big to succeed. Celospolečenské ztráty spojené s jejich selháním jsou tudíž o to větší, oč déle organizace rostly.
Totéž platí pro politiku. Celou desetiletkou se táhly neúspěšné snahy o liberalizaci mezinárodního obchodu. Na jejím konci stál kodaňský summit, který byl bezvýsledný, ačkoliv měl řešit globální a údajně neodkladnou otázku. Nesplnění cílů tzv. lisabonské agendy EU (2000-2010) a existenční krize eurozóny či nejednotnost uvnitř NATO (nejenom v souvislosti s Irákem) jsou příklady toho, že i politické organizace rostou za cenu jejich akceschopnosti a životaschopnosti.
Teoreticky mají globálně operující firmy, komplexní transakční systémy či nadnárodní politické organizace nepochybné výhody, které však jsou stejně nepochybně prakticky nedosažitelné. Cíl maximalizace zisku a moci totiž vede k tomu, že se hospodářské a politické struktury neustále zhušťují a zároveň rozpínají. S těmito protiřečivými procesy jsou spojeny koordinační a organizační náklady, které rostou s velikostí organizace, přesahují teoretické výhody velkoprostorových řešení a vedou posléze k jejich selhání.
Základní nedostatek ekonomických a politických velkosystémů je omezená schopnost elit rozpoznat a vyřešit problémy kombinovaná s jejich chybějící sebekritičností.
Demokracie ztratila vazbu na kapitalismus
Celá desetiletí byly demokracie a kapitalismus neoddělitelně spjaty. V uplynulé dekádě se vyhrotil proces jejich odcizování. Kapitalismus se ve dvojím smyslu „osvobodil“. Jednak jej již demokratické instituce (ve smyslu sociálního míru) nekrotí a zároveň se ho zmocnily autoritářské režimy.
V důsledku toho se kapitalistický výrobní model v minulé dekádě zradikalizoval. Prostý zisk již nestačí, cílem je maximální zisk v minimálním čase. Divoký proud nekontrolovatelného kapitálu míří ke globálně nejvyššímu možnému zúročení a vede k přesýpaní příjmů zaměstnanců do rukou investorů.
Když rozhodující političtí aktéři nic nepodniknou, bude vývoj minulé dekády (přerušován krizemi jako v roce 2008) pokračovat směrem k diktatuře globálního kapitalismu: Dvě burzy a tři automobilky pro celý svět, čtyři banky a pár (střední stav decimujících) private equity fondů – globální hospodářská oligarchie.
V nastávající dekádě je proto třeba učinit opatření, která utlumí destruktivní živelnost tržního modelu. Chceme-li zabránit destabilizaci západních společností, musíme hledat protiváhu v politické oblasti, tj. v promyšlené fragmentaci hospodářské bezmeznosti. To je sice ekonomicky neúčelné, avšak politicky nevyhnutelné řešení.
Demokracie je komparativní nevýhoda
Zásady tržní ekonomiky se sice rozšířily po celém světě, ale „globalizace“ politických svobod se nekonala. Ukázalo se, že nekompromisní logika tržně ekonomické maximalizace zisku se ideálně doplňuje s nedemokratickým politickým systémem. Zásady tržní ekonomiky zde dosahují vysoké účinnosti především proto, že je nebrzdí demokratické svobody.
Autoritářské vlády mohou manipulovat národní měnu, zestátňovat a používat nerostné zdroje jako mocenský nástroj. Jejich hlavní výhodou je nízká úroveň sociálně politických standardů. Nedemokratické tržní ekonomiky vykořisťují vlastní obyvatelstvo, a získávají tak pro své produkty konkurenční výhody a pro své vlády rostoucí moc.
Demokratické systémy jsou znevýhodněny i v soupeření o nejúčinnější rozhodování. Kvalita rozhodnutí demokratických a autoritářských vlád je spíše průměrná. Pokud jde o to, rozhodnout se rychle a jednoznačně, zatěžují západní státy jejich demokratické procedury svízelně hledající politicky nejschůdnější řešení.
Autoritářské režimy se rozhodují rychle a jednají rezolutně. Jsou proto schopny nasadit svůj hospodářský potenciál účinněji a využít z toho plynoucí politické posílení státu při soupeření o globální nadvládu.
Národ nade vše
V minulé dekádě byla zpochybněna představa, že globalizace povede k zániku národních států. Zdá se však, že právě globální unifikační tendence vyprovokovaly vůli národních celků k přežití a oživily jejich nezastupitelné funkce při hledání cest k dosahování blahobytu a k zajišťování bezpečnosti.
Národní stát zřejmě uspokojuje potřebu lidí definovat svou identitu a najít orientaci v chaotickém světě. Společnosti, které prodělávají dramatické změny a cítí se ohroženy, hledají jednotu a vymezují se jednoznačně vůči ostatním. V napjaté ekonomické situaci vede pocit ohrožení vlastního blahobytu, který v rozvinutých západních zemích v minulé dekádě trvale rostl, k defenzivní sebestřednosti. Ale také ekonomický vzestup zemí III. světa probouzí v jejich obyvatelstvu nacionalisticky zabarvené pocity hrdosti.
Zkušenosti z první dekády navíc ukazují, že nadnárodní organizace výzvy a krize buď neřeší vůbec, nebo jen pomalu a nedůsledně. Renezanci národního státu tudíž posiluje i čerstvě oveřená zkušenost, že se vlastní vláda postará o potřeby národa bezprostředněji a účelněji. Druhořadé je přitom, že tak politická třída činí hlavně proto, že má zájem na stabilitě své mocenské pozice.
Rostoucí role národního státu v západních demokraciích by neměla být považována za pouhý návrat šovinistického nacionalismu. Skutečností je, že se elity (ač nedobrovolně) stahují na důvěrně známé domácí pole, kde mohou díky spolehlivým veličinám (společný jazyk a historie, znalost specifických tradic a potřeb) relativně úspěšně jednat přesto, že jsou oslabeny svými omezenými poznávacími a řešícími schopnostmi.
Svody virtuálního světa
Vývoj informační společnosti v uplynulé dekádě usnadnil lidem dozvědět se „všechno“ o světě, do značné míry však na úkor jejich možností v něm úspěšněji jednat.
Informační společnost zvyšuje množství informací a usnadňuje jejich dostupnost. Tím však roste i počet intelektuálních slepých uliček, které lze jako takové identifikovat až poté, co jsme ztratili čas a energii jejich prozkoumáním. Množství informace je do jisté míry překážkou při hledání účelných (tj. pro konkrétního jedince teď a tady užitečných) informací.
Vzhledem k všudypřítomnosti a bujení komunikace panuje v informační společnosti tendence ztotožnit slovo a čin. O problémech a výzvách se bezuzdně štěbetá a „zvládají“ se s oblibou (převážně) na rétorické úrovni. Společnost tak „kontroluje“ značnou část svého osudu pouze verbálně.
Mechanismus produkce a rozšiřování informací navíc posiluje mainstreamové myšlení. Problémy „vznikají“, až když jsou pojmenovány, a „zanikají“, když se o nich nemluví. S tím souvisí otázka, co vlastně informační společnosti o sobě chtějí vědět. Obranné valy politické korektnosti totiž blokují jak kritiku, tak i myšlení v alternativách a tím i realistickou analýzu situace.
Rostoucí část obyvatel využívá možností informační společnosti pouze v té míře, v jaké přispívají k jejímu povyražení. Části populace dokonce přesouvají těžiště svého života do virtuálního prostoru a opírají tak své chování v značné míře o virtuální zkušenosti, které jsou v realitě nepoužitelné. V příští dekádě se ukáže, jak silný vliv to má na fungování celé společnosti.
Svět je opět bipolární
Na konci první dekády nového milénia je architektura světové politiky opět bipolární, i když s pozměneným obsazením. Rusko zažívá hospodářské oslabení a rostoucí bezpečnostně politické ohrožení. S tím související ochota ke spolupráci dokládá, že Moskva již de facto netrvá na statutu druhé supervelmoci. Pozvolný rozpad eurozóny naopak dokládá neschopnost Evropanů jednat jako celek a rádoby velmoc. Rusko se zařazuje, EU blokuje sama sebe a místo druhé supervelmoci se uvolňuje pro Čínu.
Čína již dlouho rozšiřuje svůj vliv i mimo asijský prostor. Dokládá to jak obsazování surovinových nalezišť po celém světě, tak i globální strategické investice do infrastruktury. Finanční pomoc Řecku a nabídky pomoci dalším zemím eurozóny stojí na počátku formování čínské sféry vlivu v Evropě.
Zároveň Čína uzavírá svůj vlastní trh a demonstruje globální mocenský nárok (dosud převážně) pomocí hospodářské moci. Konflikty mezi Severní a Jižní Koreou jsou dnešní formou periferních konfrontací v době, kdy proti sobě stály Sovětský Svaz a Spojené státy.
Napětí mezi Washingtonem a Pekingem odpovídá intenzitě rozhodujícího mocensko-politického konfliktu dneška: soupeření mezi autoritářským a demokratickým kapitalismem. Mezi USA a Čínou panuje studený mír, ekonomická verze vojenského patu z doby studené války.
Ze západního hlediska je negativní to, že Spojené státy trpí hlubokou celospolečenskou krizi. Ale krize se nepojí pouze s úpadkem. Rivalizující Čína prodělává krizi v rozmachu. Její vzestup bude pokračovat pouze tehdy, když se zastaví úpadek Ameriky. Ten se však zastaví jen tehdy, když se zastaví čínský vzestup. I v tomto smyslu tedy existuje patová situace.
Mezi Washingtonem a Pekingem se rozhodne, kam se budou pohybovat globální proudy zboží a peněz, a tím i zda se prosadí demokratický anebo autoritářský kapitalismus. To je také hlavní téma nadcházející druhé dekády.
Upravený a rozšířený text psaný pro MF Dnes
Převzato z blogu autora s jeho svolením
Autor je ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství, Hamburk