Průmyslová špionáž existuje od nepaměti, asi jako obyčejná špionáž a prostituce. Historici občas se sarkasmem říkají, že první průmyslovou špionáží – přesněji zcizení cizí věci či vědomostí – byla krádež ohně. Prostě jedna skupina pralidí si vzala oheň ze stromu, který zapálil blesk, a potom si ho uchovávala. Jiná skupina pralidí takové štěstí neměla, a proto oheň té druhé ukradla.
A teď vážně.
Za první republiky u nás proběhlo několik procesů s českými komunisty, kteří pracovali ve zbrojovkách a pokoušeli se ukrást plány různých zbraní pro Sovětský svaz, někdy i hotové výrobky (viz první díl knihy Československo ve zvláštních službách, 2002). Podobné případy jsou známé rovněž z Velké Británie, USA a Německa. Japonci se tehdy pídili po textilních strojích a vysílali své agenty i k nám.
Myslím, že největší úspěšnou špionáž zvládli za druhé světové války Sověti. Jejich agenti – přesvědčení němečtí, britští, američtí a kanadští komunisté – dostali za úkol získat co možná nejvíc informací o americké atomové bombě. Dokonce se jim podařilo ukrást plány na bombu plněnou plutoniem, která pokusně explodovala pod označením Trinity v Novém Mexiku a potom zničila japonské Nagasaki. Stalin, který nedůvěřoval domácím vědcům, jim nařídil, aby vyrobili přesnou kopii. Takže to, co vybuchlo v srpnu 1949 v Semipalatinsku, byla kopie těchto amerických zbraní. Teprve potom směli sovětští vědci vyvíjet vlastní typy. Nicméně tahle krádež zkrátila práce na první sovětské atomovce o dva až tři roky (viz Velké špionážní operace, první a druhá světová válka, 2003, a Atomoví vyzvědači, 2007).
Také bombardéry Tu-4 byly produktem špionáže. V roce 1944 muselo přistát několik amerických letadel B-29, která bombardovala Japonce v Mandžusku, na Sibiři. Jejich posádky neměly dost paliva ke zpáteční cestě na domácí základny. Stalin nařídil svým inženýrům, aby stroje rozebrali do posledního šroubečku a okopírovali. Až potom mohly odletět do USA. Když Sověti předvedli na leteckém dnu v Tušimu tuším v létě 1947 Tu-4, byli Američané šokováni – oni mají stroj, který může bombardovat New York, Washington, Boston, pravda i za cenu toho, že už se nevrátí zpátky a posádky zahynou, protože nebudou mít dost paliva.
Známý je případ britsko-francouzského nadzvukového dopravního letadla Concorde. Jeho kopií bylo Tu-144, posměšně nazývané Concordovič. Dokonce startovalo v posledních dnech roku, zatímco originální prototyp až v roce následujícím, po několika měsících – jen aby se mohlo říkat, že jsou první. Příliš platné to však Sovětům nebylo. Concordovič byl tak nespolehlivý stroj, že ho nikdy nenasadili na pravidelné linky Aeroflotu, vozil pouze poštu a po několika haváriích ho úplně stáhli. Tyhle potíže zřejmě způsobila mizerná elektronika – Sověti se nikdy nevzpamatovali z toho, že Stalin po válce zakázal kybernetiku jako buržoazní pavědu, a tudíž se pořádné opozdili v elektronice, byť měli teoretiky, na nichž mohli stavět.
Po vědeckých a technických novinkách musely pátrat i rozvědky všech států sovětského bloku, nikoliv jenom samotná KGB a GRU. Myslím, že to bylo v první polovině šedesátých let, kdy francouzská kontrašpionáž zatkla několik československých vyzvědačů, kteří získávali informace a plány Concordu v továrně v Toulouse. Plány dávali do prázdných tub od zubní pasty a pak je umisťovali na záchodech rychlíků Paříž-Berlín, ve východním Berlíně je příslušníci čs. špionáže vybírali a posílali do Moskvy (viz čtvrtý díl Československo ve zvláštních službách, 2002). Nepochybuji o tom, že takových vyzvědačů měli Sověti v Toulouse a na dalších místech víc.
Špičkou sériových počítačů byly stroje IBM. Američané zakazovali jejich vývoz do komunistických zemí, navíc byly drahé. Ale Sovětům se podařilo přes různé překupníky, které přeplatili, několik kusů získat a potom je okopírovali. Tak vznikla řada počítačů EC, jejichž výrobu Moskva rozdělila do všech států svého bloku. A jeden z nich, malý EC-1021, se dělal i u nás.
Teď právě píšu knihu Atomoví vyzvědači studené války. Přitom jsem přišel na studii bývalého asistenta ředitele CIA, který tvrdí, že systémové počátky průmyslové špionáže vznikly v USA po druhé světové válce na základě zkušeností a specialistů z projektu Manhattan. Stejný základ položili u KGB rovněž vyzvědači, kteří pátrali po tajemství atomové bomby.
V poslední době se objevují zprávy, že ruská špionáž, tedy SVR (jako nástupkyně první správy KGB) a vojenská GRU, jsou nyní stejně aktivní jako v dobách vrcholu studené války. Mezi jejich nejdůležitější cíle patří získávání vědeckých a technických poznatků i špičkových výrobků.
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz